Jitka Herčíková: August Strindberg. Muž, který nenávidí ženy

Dne 14. května 2012 uplynulo přesně sto let od úmrtí asi nejvýznamnějšího švédského dramatika Augusta Strindberga. Zemřel na rakovinu žaludku ve věku 63 let. Zanechal po sobě pět lehce traumatizovaných dětí, nejméně tři zlomená srdce a především nesmírně obsáhlý umělecký odkaz. Ten je složen nejen z dramat a románů, ale čítá i množství obrazů, fotografií a esejistických úvah.

Zatímco ve Švédsku zasvětili oslavám proslulého buřiče a nekompromisního kritika společnosti celý rok, u nás jsme na Strindberga vzpomínali v komornějším a koncentrovanějším duchu. Skandinávský dům v Praze uspořádal festival Strindbergův týden, během kterého se návštěvníci měli možnost seznámit s nejdůležitějšími aspekty Strindbergova díla. Festival se konal od 21. do 24. května a nabídl různorodý program, ať už se jednalo o besedu s překladateli Dagmar Hartlovou a Zbyňkem Černíkem, projekce mimořádných filmových adaptací dramat Slečna Julie a Otec režiséra Alfa Sjöberga či přednášku Erika Hööka ze Strindbergova muzea ve Stockholmu, který promluvil o Strindbergově tvorbě malířské, fotografické, a dokonce alchymistické; a celý festival, uspořádaný na počest geniálního dramatika, nemohl být zakončen jinak než divadlem. Scénickou črtou Tvůj Gusten (píše milostné dopisy) režisérky Barbary Herz, sestavenou ze Strindbergovy korespondence s manželkami Siri von Essen a Harriet Bosse, byl zprostředkován neobvyklý pohled do milostného života muže, který údajně nenáviděl ženy.

August Strindberg byl náruživým korespondentem. Souborné vydání jeho korespondence obsáhlo celých 22 svazků, což je více než 10 000 (!) dopisů. Pozoruhodná je míra, jíž se od sebe jednotlivé dopisy liší. Strindberg dokáže zcela přesně odhadnout povahu adresáta a píše mu takříkajíc na míru. Dopisy milovaným ženám překypují vášní a emocemi, okouzluje je citáty z Goetha a Shakespeara, zatímco když píše svým přátelům, s lehkostí užívá jadrnějšího slovníku a do dopisů kreslí posměšné karikatury, jejichž objektem je ovšem velmi často on sám. Dopisy určené nepřátelům, kterých si za život sestavil pěknou řádku, jsou pak promyšleně jízlivé a posměšné. 

Nejintimnější jsou bezesporu dopisy s manželkami, které byly celkem tři: Siri von Essen, Frida Uhl a Harriet Bosse. Při jejich četbě snad nikdo nevzpomene na proslule nenávistného Strindberga, jenž si během života vysloužil pověst misogyna a vytrvalého pronásledovatele proradného ženského plemene, naopak objeví člověka bláznivě milujícího, v lásce upřímného, opravdového a odkrytého až na dřeň. Svým ženám se Strindberg dokonale odevzdává a plně propadá celé škále intenzivních citů, od nejvznešenějších vyznání po žadonění o vysvobození v podobě smrti. O tom svědčí i samotná podoba dopisů. Strindberg píšící ve vášnivém afektu často přeskakuje od jedné myšlenky k druhé, občas větu v polovině opustí, aniž by měl potřebu ji dokončit.

Nejvášnivější a nejkomplikovanější dopisy byly adresovány Siri von Essen, Strindbergově první manželce, osudové femme fatale, která byla jeho bezbřehým zdrojem inspirace i zoufalství. Poprvé se setkali na jaře roku 1875 na stockholmské ulici Drottningatan. Ve stejné ulici se nachází i dům, v němž August Strindberg o 37 let později zemřel. Siri byla tehdy spokojenou manželkou barona Carla Wrangela, Strindberg byl začínajícím dramatikem a poněkud zneklidňujícím podivínem. Ačkoliv si po dlouhou dobu nemohli vyjevit vzájemné city, stal se Strindberg důvěrným rodinným přítelem. Situaci milostného trojúhelníku však poměrně nečekaně řeší manžel Siri tím, že se zamiluje do její sestřenice. Po komplikovaném rozvodu se Strindberg konečně může roku 1877 se Siri oženit. Manželství od počátku provázejí nejrůznější potíže a je až s podivem, že vydrží dlouhých 14 let.

V obecném diskurzu platí August Strind­berg za nekompromisního misogyna. Komu tento snadný soud vyvstávající z četby Otce a Slečny Julie nestačí, může skrze jeho dopisy, deník a úvahy odhalit hlubokého a silně emocionálního muže, který byl ženami celoživotně fascinován, a než aby si za družku vybral ženu slabou a nekomplikovanou, vrhal se i za cenu popálenin jako poblázněná můra vstříc plameni.

Alespoň částečně to můžeme demonstrovat dopisem z roku 1876, tedy z období, kdy všichni toužebně očekávají rozvod manželů Wrangelových:

Siri!

Zda jsi anděl, nebo ďábel, silná, nebo slabá, velkolepá, nebo ubohá, na to nemyslím!

Zda jsi vřelá, nebo chladná, miluješ-li mě, či ne, já Tě přesto miluji! Nevím proč, ale miluji Tě!

Ó, kdybys věděla, jak krutě trpím, že Tě nesmím vidět, ale mě těší trpět, a musím vědět, zda mě pořád ještě miluješ, protože pak kdybys mě vyhledala, najdeš mne až na samém dně; Ty vědět nemusíš, zda Tě miluji, protože já Tě miluji a nikdy to nebude jiné! Proč mi odpíráš, abych Tě dnes viděl!

Kdy já jsem něco takového udělal Tobě! Já musím mlčet! Protože můj život závisí na tom, zda mě miluješ! Ty myslíš, že já nepláču a že se Ti vysmívám! Ty, která dokážeš zkrotit zlého ducha ve mně, Ty si stěžuješ, že mě teď zase ovládl, a přitom vidíš, jak se rve o mou duši, a pomocnou ruku nepodáš!

Jen Ty jediná jsi ho dokázala utišit – proč to neuděláš teď! [...]

Pokud mě nemůžeš už dál milovat, budu Ti spílat, budu žadonit o tvou lásku, ukradnu ji, možná i Tebou budu opovrhovat, proklínat Tě, ale vždycky milovat! Jsem k Tobě připoután jako Prométheus ke skále, i kdyby má láska měla být supem, který mi navěky bude rvát játra! Budeš mít mnoho na svědomí, jestli mne přestaneš milovat! A to právě děláš! Bolí mě v levém boku, žiji ve smrtelné úzkosti a svou duši občerstvuji jen pitím.

Tento alternativní pohled na osobu a život a případně také otevřenější čtení díla Au­­gusta Strindberga uzavřeme citací dalšího dopisu, tentokrát z roku 1889. Strindberg zmítaný stále většími pochybnostmi o sobě, manželce i o světě, začíná podléhat paranoid­ním představám. V dopise, který výrazně předznamenává blížící se konec manželství, už nenajdeme velká křiklavá vyznání lásky, začíná převládat bolest a rezignace. Nejistý a osamělý Strindberg tak začíná pomalu směřovat vstříc krizi inferna…

Sandhamn 5. května 1889

Siri,

Umírám kousek po kousku – a přesto Tě nemo­­hu nenávidět!

Proč už jsi mě nezastřelila, mohl jsem být uše­třen všech bolestí!

Přijeď sem s dětmi a ještě jednou mi poskytni iluzi štěstí, já se postarám o vaši budoucnost a potom v nejvyšší blaženosti, až se mi znovu podaří přesvědčit sám sebe, že to je skutečnost, že ta krásná léta prožitá se mnou – s Tebou – byla opravdová, potom šťasten zemřu tvou rukou v okamžiku, který nebudu znát. Zanechám po sobě důkazy, že jsem to provedl sám, a Ty, která tolik miluješ život, budeš žít dál klidně a s dobrým vědomím, že jsi učinila jednoho člověka šťastným.

Jiný konec si představit nedovedu. A Ty bys mi to mohla dopřát. Mám dva domky na ostrově ještě krásnějším, než byl zelený ostrov našeho mládí, jeden z nich se podobá zámku a tam budeš bydlet Ty s Karin a Gretou a Puttem a v druhém já.

Na ostrov zajíždí parník, je tam obchůdek a kupec obstará nákupy a všechno zařídí, doktor se tam dostane parníkem a kupec ti přiveze maso a cokoliv, co je potřeba.

Tam v té ohromné samotě v zelených pastvinách a bez lidí kolem – a já teď na to seženu peníze, Tilda by mohla jet napřed, potom Eva a pak – tři měsíce léta u moře, pod břízkami a s dětmi a potom – konec!

Chtěla bys to?

August

(Strindbergovy dopisy ze švédštiny přeložily Dagmar Hartlová a Jitka Herčíková)