Chystal jsem se o prázdninách na letní školu lužické srbštiny, která (už od roku 1967) probíhá co dva roky v Budyšíně; nakonec jsem však tento plán musel z časových důvodů oželet. A tak jsem si, jako slabou náplast na bolístku, pořídil aspoň letitá skripta a gramatiky horno- i dolnolužické srbštiny a jal se v nich listovat...
Vedle opojných aoristů a imperfekt a také duálových tvarů, jichž se vesměs čeština neprozřetelně zbavila, jsem uhranut též lexikem: je tomu českému nápadně podobné, a přitom si uchovává zvláštní osobitost a tajemství. Ve slovníčku k jednomu textu v učebnici hornolužičtiny pánů Mudry a Petra jsem našel slovo ćma (s rozkošně šeplavým tš na začátku) a hned pod ním tré odvozenin, z nichž každá potěší oko i ucho filologovo ještě o stupínek víc než ta předešlá. Malou tmou (ćmička) zove se v hornolužičtině soumrak (pro zajímavost, v celém, cca 1,3miliardovém Českém národním korpusu se morfologicky odpovídající tmička objevuje jen jednou, v jakémsi novinovém článku z Mladé fronty Dnes z roku 2009: „Vždyť, vzato doslova, není žádná poloviční smrtička, nocička, pláčíček nebo tmička.“). Od ní odvozené sloveso ćmičkat so pak znamená stmívat se – a vrcholem všeho jest deverbativní substantivum ćmičkanje, tedy stmívání.
Snad mi za dva roky budou okolnosti nakloněny příznivěji a já se do Budyšína přece jen rozjedu…
Michal Škrabal
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník