Radek Malý (nar. 1977) je český básník, autor knížek pro děti a překladatel. Vystudoval germanistiku a bohemistiku na Univerzitě Palackého (knižně vyšla disertační práce Spásná trhlina. Reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře; Votobia, 2007). Působí jako vedoucí Katedry tvůrčího psaní na Literární akademii – soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého, kde mimo jiné vede seminář tvůrčího psaní pro děti a mládež, dále učí a bádá na Katedře bohemistiky Univerzity Palackého. Vydal básnické sbírky Lunovis (BB-Art, 2001), Vraní zpěvy (Petrov, 2002), Větrní (Petrov, 2005) a Malá tma (Host, 2008).
Překládá poezii Georga Trakla – knižně vyšel výbor Podzimní duše (BB Art, 2005), Ericha Kästnera – knižně Třináctý měsíc (Dokořán, 2006), Rainera Marii Rilka, Paula Celana, Hugo Sonnenscheina – knižně Zaběhl jsem se s toulavými psy (dybbuk, 2009). Ze současných básníků přeložil např. Karla Lubomirského (výbor Pták nad hořícím lesem; BB-Art, 2003). Ze svých překladů také sestavil antologii německé expresionistické poezie Držíce v drzých držkách cigarety (BB Art, 2007).
Je spoluautorem ucelené řady učebnic českého jazyka a literatury pro první stupeň základní školy (Prodos, 2004–2008) a rovněž autorského Slabikáře (Prodos, 2004). Svými básněmi přispěl také do knihy Šmalcova abeceda (Baobab, 2005). Dětem je určen příběh František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (Meander, 2006), knížka básniček Kam až smí smích (Meander, 2009), Listonoš vítr (Albatros, 2011) a Poetický slovníček dětem v příkladech (Meander, 2012).
Je též autorem dvou dramatických textů: Pocit nočního vlaku (2006) a Černé Hoře (2008).
Nedávno jsi získal cenu za knihu pro děti Listonoš vítr, ostatně tvorbou pro děti se vedle překládání a poezie pro dospělé zabýváš už delší dobu. Když někdo začne psát pro děti, mívá k tomu většinou nějaký dobrý důvod, o kterém třeba zpočátku ani sám neví...
To je asi pravda, taky jsem si to zformuloval až později, vlastně v souvislosti se seminářem tvůrčího psaní pro děti a mládež, který vedu na Literární akademii. Měl jsem např. dvě studentky, které od začátku pro děti psát nechtěly a do kurzu se přihlásily mimo jiné proto, aby pochopily proč. Teď, po roce práce se studenty, jsem dospěl k názoru, že k tomu, aby člověk měl vztah k psaní pro děti, je skoro nezbytné, aby sám v dětství hodně četl a měl z čtení silné zážitky – jedině tak má potom chuť pokoušet se vyvolávat podobné zážitky u dalších dětí a má vůbec nějakou představu, o co se vlastně snaží.
Já jsem byl v dětství velký čtenář, pohádky mne držely strašně dlouho, ale nevím, jestli je mé psaní pro děti určené jenom tím. Nedostal jsem se k dětské literatuře přes vlastní děti, jak to tak bývá, ale přes práci v pedagogickém nakladatelství, kde jsem psal veršíky do učebnic češtiny a do slabikáře. Snažil jsem se vciťovat do dětské poetiky, ale děti jsem vlastně vůbec neznal – moje šéfová v tom viděla výhodu, protože jsem se tak nevědomě vyhýbal různým klišé. Později jsem poznal dětské publikum na besedách a ty verše fungovaly. Nicméně moje vlastní děti jsou pro mne v tomto ohledu ještě trochu nepoznaným kontinentem.
Jsou malé?
Šest let a čtyři roky – takže tak úplně malé zas nejsou. Ale ještě je se svými básničkami přímo nekonfrontuji, mají toho ze školky až až. Nicméně příběh František z kaštanu, Anežka ze slunečnic jsme už přečetli a zvládly to.
Jaké bylo tvoje dětství?
Idylické. A když se ptáš na kořeny – Listonoš vítr je věnovaný babičkám a dětem, což souvisí s obdobím, kdy jsem pracovní dobu rodičů s bratrem trávíval u babičky. Bydlela u parku s kaštany. Tehdy jsem zásadně rozlišoval knihovnu u babičky a knihovnu, co jsme měli doma. U babičky byly samé zvláštní, staré a ošoupané knížky. Ty mne bavily nejvíc a takové bych chtěl psát – aby byly pro děti něčím mimořádné.
Které to byly?
Až dodatečně jsem třeba pochopil, že pravzor Listonoše byly knížky Mileny Lukešové, které ilustroval Jan Kudláček – taková série o chlapci Jakubovi (Jakub a babí léto, Bílá zima, Čáp). Donedávna jsem netušil, že tyto knížky, které vlastně stály u zrodu českého bilderbuchu, byly přeloženy do mnoha jazyků a měly ve světě velký úspěch.
Čím pro tebe byly tyto knížky tak působivé? Co na nich bylo zvláštního?
Je v nich taková jemná melancholie. A přitom se říká, že pro ni děti moc nemají smysl... Ale já si to nemyslím. Kudláčkovy obrázky zná snad každý – jeho ptáky a ryby s velkýma očima, s dýmkou a s čepicí nebo šátkem na hlavě... zvláštní něha, která ve mně tehdy rezonovala a rezonuje dodnes. Sbírám ty knížky po antikvariátech.
Zásadní pro mne byli také Muminci od Tove Janssonové – ty už čtu svým dětem a znovu zjišťuji, jak geniální je to četba, i díky skvělému překladu. U babičky byly ještě komiksy – Kocour Vavřinec – a pak také různé starodávné a exotické pohádky.
Celý rozhovor lze číst ve Tvaru č. 13/2012
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník