Svatava Antošová: Čas silných osobností, nebo čas sluhů?

V létě jsem si udělala malý výlet do obce Kyselka u Karlových Varů. Chtěla jsem na vlastní oči vidět tamní lázeňské budovy, na jejichž havarijní stav upozorňuje Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR (ASORKD), přičemž tvrdí, že odpovědnost za tento stav nese jednoznačně společnost Karlovarské minerální vody (KMV). Když jsem však ruiny kdysi věhlasných lázní spatřila, musela jsem si přiznat, že mě to vlastně až tak nepřekvapuje. Žiji přece v Teplicích, kde jsou také věhlasné lázně (a dodnes fungující), a přes­­to se v samotném centru města nachází podobně zdevastovaný pavilón Hadích lázní, nad čímž se téměř nikdo nepozastavuje. V jeho bezprostřední blízkosti si dokonce dělají politické strany předvolební mítinky, a okrasnými, byť již dávno neudržovanými keři obrostlý pavilon tak slouží jejich účastníkům jako náhražka veřejného WC. Není to až příliš výmluvné?

Ale zpět ke Kyselce. Na ruiny tamních lázní existují dva rozdílné (a také velmi výmluvné) pohledy, jež nejlépe odrážejí už pouhé názvy dvou webových stránek: tu první, s adresou zachrante-lazne-kyselka.cz, provozuje ASORKD, tu druhou, s adresou zachranujemekyselku.cz, provozují pochopitelně KMV, které se zde holedbají, jak moc a za kolik milionů chtějí objekty (v první fázi dům Stallburg a Löschnerův pavilon) ve svém vlastnictví opravit, a jak tomu české úřady, potažmo český stát, vlastně nepřejí. Podobné vyznění měla i vyjádření mediál­ního zástupce KMV Michala Donatha v diskuzním článku nazvaném Proč nepít mattonku? Kvůli Kyselce, který 28. července 2012 otiskly Lidové noviny. Jedno z těchto vyjádření, kterým reagoval na slova ředitele územního pracoviště Národního památkového ústavu v Lokti Tomáše Karla, stojí za ocitování: „Zdá se, že stát nyní prostřednictvím představitele odborné složky památkové péče sděluje změnu svého postoje k památkově chráněným objektům v Kyselce. Historicky je stát po roce 1945 oddělil od stáčení minerálních vod. Zanedbával péči o ně a provozoval je jako dětskou léčebnu namísto lázní. Technicky již nesplňovaly lázeňské standardy a byly v nedobrém technickém stavu. Tentýž stát je v roce 1992 privatizoval, aby nenesl břemeno údržby objektů. Dnes se však dozvídáme, že se jedná o soubor nemovitostí celorepublikového významu a že problematiku je třeba řešit v celostátním měřítku. Jde o evidentní názorový posun. Neměl by stát za tuto památku celostátního významu převzít odpovědnost jako u jiných objektů ve vlastnictví ministerstva kultury? Dosud se však NPÚ či ministerstvo kultury o jednání s vlastníkem lázeňských objektů s cílem jejich převzetí nepokusily.“ Jinými slovy: My, italská podnikatelská rodina Pasquale, přátelící se s vaším současným prezidentem, budeme mattonku jen stáčet a na jejím prodeji vydělávat miliardy, jak ostatně činíme už od roku 1994, kdy jsme se stali vlastníky KMV, ale ty, český státe, si vezmi ty ruiny, na které jsme za celých osmnáct let skoro nesáhli, zase zpět a starej se o ně. Tak pravil Michal Donath, který je na stránkách ASORKD zcela otevřeně nazýván agentem StB (mimochodem, a aniž bych chtěla kohokoliv kádrovat, v tištěné verzi Cibulkových seznamů z roku 1992 je skutečně osoba tohoto jména vedena). O tom, že stáčení minerálních vod a z něj pramenící zisk je prioritním zájmem KMV, svědčí byť jen letmý pohled na moderní montovanou halu stáčírny, jež je doslova přilepená ke zbytku Mattoniho továrny, taktéž velmi zanedbané. Oprýskaný název MATTONI už celou tragédii jen dokresluje. À propos: neklame-li mě paměť, kdysi „za totáče“ se takový jev komentoval slovy: Hle, jak krásně se zde snoubí stará architektura s novou…

Ale proč o těchto „zásnubách“ píšu právě v literárním časopise? KMV ve snaze vykoupit se z odpovědnosti za zchátralé lázně v Kyselce se totiž opět ústy svého mediálního zástupce chlubí finanční podporou různých kulturních dění, například Českého lva a České Miss, ale zejména podporou české literatury prostřednictvím ceny Magnesia Litera, jejímž jsou generálním sponzorem. Takže: Když letos v dubnu autor Lucemburské zahrady Michal Ajvaz tuto cenu přebíral, bylo od něj hezké a chvályhodné, že neutěšený stav lázeňských budov v Kyselce alespoň zmínil. Hezké a chvályhodné, ale nedůsledné, neboť posléze odešel s dvěma sty tisíci korun od KMV v kapse. Je mi to líto, ale tím se bohužel zařadil po bok Jana Krause a Karla Gotta, které (jistě ne zadarmo) používá výše zmíněná firma v reklamě na své produkty – o dalších, byť jen soškou útěchy oceněných a poslušně mlčících autorech ani nemluvě. Říká se, že slovo spisovatele dnes nemá žádnou váhu. Nu ano, nemá. A pokud budeme ochotně dělat stafáž někomu, kdo nás jen použije či spíše zneužije pro svůj marketing, nebude ji mít nikdy. Navíc se můžeme nadít i toho, že nás, podobně jako v Rusku, co nevidět předběhne svým útočným nájezdem několik maskovaných sexy holek, které si punkovou modlitbou Svatý Václave, vyžeň rodinu Pasquale / rodinu Pasquale vyžeň! vykřičí své místo na slunci.