Ladislav Selepko (nar. 7. 7. 1973 v Pardubicích) vystudoval anglistiku a bohemistiku na FF UP v Olomouci, pracoval jako tiskový operátor, lektor anglického jazyka, příležitostný překladatel, uklízeč. Literární recenze publikoval v Aluzi, Hostu a Tvaru. Poezii uveřejňuje časopisecky (Weles, Tvar, Psí víno, Kulturní noviny, Kontexty, Host, Aluze), v antologiích (Rapporti di errore, ed. P. Král, přel. A. Parente, Mimesis, 2010; Nejlepší české básně 2011, eds. P. Král a J. Štolba, Host, 2011; Vlak – Contemporary Poetics & The Arts, eds. Louis Armand et al., Litteraria Pragensia, 2012) a na internetu (totem.cz, pismak.cz, almanachwagon.cz, atemporevue.cz, selepko.blogspot.cz).
S tvými básněmi jsem se poprvé setkala v době, kdys pobýval v Londýně. Souvisela nějak volba toho města s tvým psaním?
Myslím, že ano. A souvisela také s tím, jak se vše vyvíjelo. Předcházel jí život na Tabulovém vrchu, což je místo nad Olomoucí, naproti heliportu, kde je i původně josefínská prachárna z konce 18. století. Po válce v ní vojáci chovali prasata, strašně to tam zřídili a vznikl z toho objekt obehnaný plechovým plotem, obrostlý černým bezem, démonický prostor nad městem. Poblíž se táhne bývalé vojenské, dnes civilní letiště, které nabízí lhotákovský výhled do polí a ke vzdálenějším kopcům. Po škole jsem se na tom dvoře s přítelkyní zavřel v maringotce. To bylo v letech 2003–2005. Tam vzniklo hodně mých textů. Soužití s tím místem vytvářelo potřebnou energii a napětí, texty jsou jimi dost poznamenané. Ale když všechno strašně zatuhávalo, nebylo se kam hnout a my byli vyčerpaní, došlo k tomu, že jsme − nejprve má přítelkyně, a pak za ní i já − odjeli do Londýna. Šlo o to, nadechnout se jiného vzduchu a vůbec se vrátit do života, protože ze psaní na Tabulovém vrchu se víc vytěžit nedalo.
Důležité je, že to muselo jít touto cestou, začít v kraji s výhledem na Nízký Jeseník, tuhle část Sudet, která byla postižená zase jinou temnotou. Londýn k tomu byla protireakce. Ale v něm jsem básně psát moc nemohl.
Cos tam psal?
Hlavně prózu, i když až později, ze začátku nešlo nic. I kvůli tomu, že jsem musel chodit do práce, jsem neměl sílu psát. A Londýn, mám podezření, psaní poezie příliš nepřeje.
Vidíš, já jsem si myslela, že Londýn ti byl blízký proto, že inklinuješ k anglosaské poezii, že tě ta země lákala v tomto smyslu. Bylo to podvědomé, nebo to byla jen souhra náhod?
Určitě byl ten přechod daný i tím, že jsem byl do anglosaského − nebo angloamerického − světa namočený mnoho let předem, už za studií. Plánoval jsem, že tam nějakou dobu strávím. Tedy pokud jsem se měl někam hnout, bylo to tím ovlivněné. Od půlky devadesátých let jsem české prostředí nesnášel dobře. Když jsem začal jezdit stopem za hranice a viděl, že lidi mohou vypadat a chovat se i jinak, přišel mi ten svět normálnější. Už odchod na Tabulový vrch – ta izolace, říkal jsem jí vnitřní exil − byl jedním z těch kroků.
Nikdy jsem nevěděl, zda se budu z Londýna vracet, pokaždé jsem odjížděl s představou, že se už nevrátím.
Jak dlouho jsi nakonec v Londýně zůstal?
V letech 2005–2009 jsem žil střídavě v Londýně a v Olomouci. Asi tři čtvrtiny času jsem trávil v Londýně a na pár měsíců se vracel do Olomouce. V Londýně nešlo vydržet po celou dobu, pokaždé mi to město začalo lézt na nervy.
Nakolik jsi byl v kontaktu s angličtinou?
S jazykem jsem kontakt samozřejmě měl, protože byla všude kolem. Ale společensky jsem byl imigrant z východní Evropy, to je to nejnižší postavení, ještě nižší, než mají přistěhovalci z Afriky. Patřil jsem do této vrstvy. Bydleli jsme v přistěhovalecké čtvrti − sice strašně zajímavé, pestré, ale špinavé, laciné a taky temné.
Kontaktem s jazykem jsem myslela i četbu.
Už dlouho předtím, od konce tisíciletí, jsem hodně četl v angličtině. Dokonce jsem měl období, kdy jsem v češtině nečetl vůbec. Rozhodně v Londýně to byla americká a anglická literatura. Teprve po návratu do Čech jsem začal číst víc česky. Myslím, že to bylo i tím, že jsem na jaře roku 2009 objevil svět literárních serverů, virtuální české prostředí, v němž jsem mohl přebývat.
Třeba i v Anglii…
Ano, i tam. Ale vrátil jsem se do Pardubic. Důvody byly velkou měrou pragmatické, i když v Pardubicích je něco, co mě tam stále drží.
Celý rozhovor si lze přečíst ve Tvaru č. 14/2012.
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník