O dívčince s 2 verunkami ve vlasech
z korespondence Jiřího Veselského D. Ž. Borovi

Na místě obvyklého rozhovoru otiskujeme v tomto čísle „rozhovor“ poněkud jiného typu – jde o úryvky z rozsáhlé korespondence básníka Jiřího Veselského (1933–2004) adresované Vladislavu Zadrobílkovi, uměleckým pseudonymem D. Ž. Borovi (1932–2010). Jiří Veselský byl básník smýšlení hluboce křesťanského (viz studie Igora Fice ve Tvaru č. 11–13/2010), ale stejně hluboce také levicového, což bylo patrně příčinou, proč se k němu ani jeden z táborů příliš radostně nehlásil a jeho básně mohly být oficiálně vydávány – mimo bibliofilský okruh – až po roce 1989.

Jiří Veselský a Vladislav Zadrobílek se znali od 50. let, kdy oba pobývali v Ostravě. V roce 1998, v souvislosti s jednou knihou z produkce nakladatelství Trigon, napsal Veselský Zadrobílkovi, majiteli Trigonu, dopis a poté se mezi nimi rozvinula čilá výměna dopisů, lístků a telefonátů, kterou ukončila až Veselského smrt.

Oba (každý ovšem jindy) také pobývali na Šporkově kukském panství a pro oba byl tento pobyt svým způsobem klíčový. V době „znovunalezení“ starého přátelství se osobně setkali už pouze jednou, když Vladislav Zadrobílek se svou ženou Milicou navštívili těžce nemocného básníka v jeho kyjovském domku. V roce 2002 vydal Trigon výbor z Veselského básní pod názvem Luna je za vlakem poslední nárazník, který ilustracemi doprovodila Veronika Holcová.

Korespondence nebývalého rozsahu a zaujetí, z níž si dovolujeme citovat, je působivým svědectvím o vnitřním životě básníka na sklonku života, o samotě a každodenních bitvách s chorým tělem, depresemi, citovým strádáním a mučivým hladem po lidském kontaktu, ale také o životě s poezií a v poezii. O situaci, v níž i nepatrná vzpomínka, báseň či dopis nabývají ohromné ceny, protože jedině ony dovedou učinit den aspoň trochu snesitelným. Dochované dopisy jsou vzácné nejen hlubokou srdceryvnou lidskostí, ale též krásným jazykem, který se v době, kdy korespondence už nechodí klasickou poštou a je tak snadné ji jediným kliknutím smazat, z našeho života jaksi potichu vytrácí...

Za zpřístupnění dopisů děkujeme rodině V. Zadrobílka.  

                                                                                                                                        bs, jar

7. 10. 1998

Milý, milý Vl., myslel jsem na Tebe při nejmenším (koncentrovaněji, myslím) už včera, rozhodně před dnes došlým Tvým listem. To tehdy, když jsem konečně po asi 12 dnech (!! já šílel!!) dostal z HOSTA konečně věcný list po té éře, kdy mne nechali „plácat se“ v ohnivých stresech po svém telegramu, jak spěchá můj doslov ke knize, kterou jsem měl – 350 stran! – zkomentovat v závěrečném Dovětku. Nebudu popisovat stadia práce-nepráce. Neobrazně: nikdy jsem kvůli „literatůře“ neměl tak blízko k infarktu. (...)

V delirantních stavech jsem sepsal 10 stran strojopisu, ovšem jen jako první vrstvu stylistickou. Já nemohu pracovat jinak než na tři stadia: a) kumulace bodů, b) první celist­­vé verze s anakoluty slov a stylem horším než děcko z 5. třídy a vyprahlý frazér-novinář, c) konečně: vrstvy definitivní, kde slovo organicky roste ze slova... A na to je mně času třeba, minimálně 2 měsíce i u článku, natož u zásadní stati...

Bylo to jakési vnitřní krvácení do sebe, v psychickém slova smyslu, neschopnost navíc komunikoli „odlehčovací“ řádky psát mimo začarovaný kruh. (...) A včera to vyřešili tak, že do knihy to tedy nepřijde, že ta musí do tisku (zas... grant!) a že měsíc budu mít na pilování, abych to po libosti si sepsal do „plátku našeho“. (A to mě stálo aspoň rok délky života, mám-li jakou před sebou ještě...)

Důsledek: po těch 14 dnech pocit tuposti až zblblé. Vzal jsem si Fr. Bondarelové „Hermetismus“ (...) a vůbec mně mozek nezabíral, čtl jsem jen a jen písmenka, až jsem se lekl. (...)

Zapomněl jsem sdělit, že ještě mezitím došly korektury nové sbírky veršů „Tranzy“ a já zatím vyhodil 12 básní jako nedodělaných, ovšem nedá mi to a začnu asi je „dodělávat“, aspoň některé... Všecko se mi začalo plést...

J.
 

Další Veselského dopisy si lze přečíst ve Tvaru č. 15/2012