Dům čtení představuje nové autory zdaleka i zblízka

Cyklus pořadů Nová jména v české literatu­­ře, který si pod střechou vršovického Domu čtení bere za úkol představit nové české básníky i prozaiky (popřípadě ty, jejichž jméno ještě nenabylo ozvuku slávy), měl v září své třetí pokračování. Tentokrát pořadatelé Josef Straka a Tomáš Čada ohlásili čtveřici hostů „z daleka“. Ve skutečnosti jen dva z nich si důkladně zacestovali. Z Opavy dorazil básník Ondřej Hložek, z Třince Jan Delong. Jediná dáma Helena Čubová je sice původem z Nejdku u Karlových Varů, ale žije a sama organizuje literární život v Praze. Brněnský Robert Janás pak z pracovních důvodů pendluje mezi Prahou a svým rodištěm. Večer se dočkal slušné návštěvy, přitom významnou část publika tvořil „zájezd“ kolem třineckého autora.

Po úvodním slovu moderátora Tomáše Čady nastupuje opavský Ondřej Hložek, autor prozatím jediné sbírky Tížiny. Jak mě později poučil, titul v sobě propojuje „tišiny“ a „těž­­­ký“. Tomáš Čada upozornil na zajímavost: „Ve čtyřiceti pobočkách Městské knihovny v Praze máme jediný výtisk.“ A není to málo? Mohli jsme posoudit sami. Autor tlumeně laděným, soustředěným hlasem podává básně bohaté obrazotvornosti. Ně­­které uhrančivé obraty si zapisuji: zaujal už název básně Oktobraní, z další básně Samoty jsem chytil verš: „V těkotu srdce klapot kol.“ Svůj díl završuje: „Ty hlavy, co se chtěly vyvařit, odťal až vítr.“ Hložek vládne slovu zkuše­­­ně, jazyk jeho poezie si rozumí s vnitřním pnutím duše, mluví z něj bez přehánění básník. První autor bezesporu upoutal pozornost.

Poezii z jiného soudku nám stáčel na pohled čilý mladík Jan Delong. Jako zaměstnanec třinecké knihovny patří k organizátorům literárního dění v tomto regionu.  Kratší a pointou zaostřené verše si všímají detailů a každodenních mini-soubojů s životní realitou, jsou nasáklé ovzduším Třince, zvláště pak fenoménem železáren. Dozvídáme se, že vyhlášená třinecká továrna je čtvrtí sama o sobě a mezi místními se jí říká werk. Jan potom zmíní, jak je pozoruhodné říkat někomu, že dělám ve werku.

Před diváky poté předstoupí Helena Čubová a vede si hudební doprovod – na příčnou flétnu Alici Ráchel Jandovskou a Galu Lozińskou na violoncello. V příštích minutách před diváky rozehrávají jakýsi kapesní melodram, kdy hudba podbarvuje slovo. Helena Čubová sice čte expresivně a tu a tam až v překotném tempu na to, aby posluchač zachytil poetické delikatesy jako: „Smutek v růžových šatičkách skotačivě dotančil k propasti.“ I přes tuto nevýhodu působilo její vystoupení propojením hudební a slovní složky nejdůkladněji.

Poslední příspěvek a zároveň první prozaický měl Robert Janás. Jeho hororová povídka O zeleném psovi, situovaná do čtvrti Staré Brno, pro pobavení přítomných účinkovala snad stejně mocně jako LSD, zmíněná v poslední větě-pointě opusu. Janás přidal i několik básní ze sbírek Modrá mlha a Smaragdové lampy. V ukázkách sice nezapřel bujnou obrazotvornost, ale v této oblasti byl kupříkladu oproti Hložkovi slabší, spíše se jen oháněl zaběhnutými líčeními, scházel mu „čich“ na originalitu.

Nutno zmínit, že celá akce byla zakončena derniérou výstavy závěsných básní Jaromí­­ra Typlta, který nás po skončení básnického pásma osobně zavedl o patro níže a s říznou písní na kytaru tuto rozlučku potvrdil. Jako texty této drsné labutí písně využil směs veršů právě z oněch závěsných básní.

Pořad se zhruba čtvrtletní periodicitou je šťastným nápadem dramaturgie Domu čtení a zatím plní svůj účel: rozšířil povědomí o tom, že básníci stále přicházejí na scénu, a bylo by škoda je nevytáhnout před poezie lačné publikum. Nezbývá než popřát jen to, aby posluchači nad účinkujícími převažovali. 

Aleš Misař