Výlov Miroslava Fišmeistera

Ze Sahary k nám přišel tropický vzduch, a padl teplotní rekord: 40,4°C. Dnes je také horko a obloha je modrá a bláto na hřišti je suché, rozpraskané (zase trhlina!) a okrové, to volá po výlovu na Sahaře… Znáte pravděpodobně kanadský žertík – hoax, chcete-li – který přilákal pozornost široké veřejnosti ke skupině Bloomsbury: Virginie Woolfová s plnovousem a její přátelé na palubě pýchy britského královského válečného námořnictva, revoluční bitevní lodi HMS Dreadnought. Letos uplynulo 80 let od smrti Lyttona Stracheyho, i u nás dobře známého člena skupiny Bloomsbury (jenž ovšem na Dreadnoughtu tehdy nebyl), klasika anglické biografie. Českému čtenáři je patrně nejznámější jeho Královna Viktorie (1921, vítěz James Tait Black Memorial Prize), jejíž úspěch mu umožnil koupit dům, v němž bydlel až do smrti. Z jeho první slavné knihy – jeho vůbec první knihou byl titul Landmarks in French Literature, vydaný roku 1912, rok poté, co strávil nějaký čas ve Švédsku a co si nechal narůst plnovous – Eminent Victorians (Význační viktoriáni) u nás vyšla bohužel jen poslední z jejích čtyř kapitol, Konec generála Gordona, v edici Symposion v roce 1934 ve výtečném překladu Aloyse Skoumala, manžela Hany Skoumalové, překladatelky Medvídka Pú. Musel to být jeden z jeho prvních překladů, řekl bych. 

Už Toyenina obálka nastoluje patřičnou atmosféru: G a islámský půlměsíc, řeka a okr, okr jako poušť súdanská (za Súdance Old Shatterhand jednou vydával Vinnetoua, vzpomínáte?). Stracheyho milovala malířka Dora Carringtonová tak, že po jeho smrti spáchala sebevraždu; žili spolu, i přesto, že Strachey jako homosexuál její lásku nemohl fyzicky opětovat. Jejich korespondence a výroky jsou neobyčejně dojímavé. – Jiná malířka stejného příjmení, ovšem ne příbuzná, Leonora Carringtonová, od níž bylo u nás publikováno její úžasné dílo „Dole“ (dauphinové musí být hodně odolní, řekl bych), zemřela loni 25. května, jak jsem zjistil při psaní tohoto článku. Surrealisté se nepodiví, že první obraz, který jsem od ní viděl, byl okrový. Ostatně stejně to bylo s Leonořinou přítelkyní Remedios Varovou, která je stejně úžasná. Třetí do jejich party byla původem maďarská fotografka Kati Hornaová, kterou jsem do nedávna vůbec neznal, a jsem tedy vděčný Stracheymu, že nás seznámil.

Zajímavé by jistě bylo provést detailní průzkum spolehlivost Stracheyho pramenů, protože moji angličtí přátelé považují Význačné viktoriány za nespolehlivou snůšku pomluv (zde je parafrázuji – ve skutečnosti mi řekli něco velmi montypythonovského). Je-li tomu tak, je to jistě škoda, pochybuji totiž, že by Strachey byl odkázán na irského majitele novin a zenkalské sazeče, kteří z Florence Nightingalové, druhé osoby, která je tématem jeho knihy (první je kardinál Manning a třetí Thomas Arnold) udělali místo „dámy se světlem“ „dámu do světa“. Každopádně, lord Bertrand Russell (který byl ve skupině Bloomsbury pouze tehdy, když byl o samotě s lady Ottoline Morrellovou) se ve vězení (patřičně fešáckém) této knize, podvratnému bestselleru, jak píše v kapitole o Russellovi Paul Johnson (Intelektuálové, str. 239), smál „tak hlasitě, že do jeho cely přišel hlídač, aby ho upozornil, že vězení je místem trestu“. 

Anglie měla podle kapitána Glena ze Sienkiewiczovy slavné a skvělé knihy Pouští a pralesem, v níž čtenář najde mnoho informací o mahdistech, nastoupit na místo Mahdího hned po jeho smrti. Ve skutečnosti to trvalo třináct let, až do bitvy u Ummdurmánu, která se „proslavila“ jako jedna z prvních bitev, v níž byl použit kulomet. Tomu odpovídal i poměr ztrát: 47 mrtvých Britů, 10 000 mrtvých Súdanců, a brutalitu kritizoval i Winston Churchill, tehdy přítomný jako válečný zpravodaj Timesů. Říční válka, jeho kniha o této válce, u nás stále ještě nevyšla, ale jím inspirovanou třídu bitevních lodí Queen Elizabeth najdete u nás na mnoha fotkách – nejslavnější je legendární „starý rváč“ HMS Warspite. Bitvě velel maršál Kitchener; toto kníraté dobrotisko, jehož slavný propagační plakát s prstem namířeným na diváka si přímo říká o to, aby se na něj člověk vrhl a oholil ho (rozuměj pana hraběte, ne ten plakát), se nestydělo prohlásit „Od Búrů nečekej férový boj jako od Súdánců“. Přeloženo to znamená, že Búrové nestojí a nenechají se postřílet kulometem. Nestyděl se ani nechat zničit Mahdího hrobku, tělo mrtvého spálit a popel naházet do Nilu, a k tomu postřílet jeho potomky, až na jednoho, s nímž jeho matka unikla. Mahdího pravnuk Sádik al-Mahdí  byl v letech 1986–1989 předsedou súdánské vlády. – Beletristické „informace“ o tom, co dělal Muhammad Ahmad, než se stal Mahdím, nalezne čtenář například v Mayově trilogii Lovci otroků. Jako vždy dokonale informovaný Karel May dokonce nechá Karu ben Nemsího (= Old Shatterhanda) dobýt ostrov Ába (v moderní transkripci nazývaný poněkud švédsky znějícím jménem Abba). Navíc předtím Old Shatterhand zachrání Muhammada Ahmada před lvem. 

Nesouhlasím vůbec s autorem doslovu k Sienkiewiczovi, že Verne, May, Kipling „zdůrazňovali rasovou povýšenost bílého plemene“. Mám na to odpověď o třech slovech: Nemo, Mauglí, Vinnetou. – Mluvil-li jsem dvakrát o Švédsku, nebylo to náhodou, anobrž výjimečně schválně: letos totiž uplynulo 40 let od úmrtí jiného literáta, znamenitého švédského spisovatele, velkého básníka jihošvédského kraje Skåne, Fritiofa Nilssona Piratena. Nils Fritiof Adam Nilsson, přezdívaný Pirát, vystudoval v Lundu na právníka, ale v roce 1932 opustil úspěšnou praxi, aby se plně věnoval psaní. Téhož roku vyšel i jeho slavný debut, Bombi Bitt a já, zfilmovaný i převedený do podoby televizního seriálu v hlavní roli se Stellanem Starsgårdem, který tak znamenitě hraje v muzikálu podle ABBY – ostatně, je-li vám horko, neváhejte a naskákejte za ansámblem filmové verze muzikálu Mamma Mia! přímo do přemodrých vod Aegeidy! Bombi Bitt vyšel ve výtečném překladu česky, stejně jako jeho knihy Kozel zahradníkem a (podle mé známé skandinavistky, již znají dobře i čtenáři Tvaru) jeho nejlepší dílo, Knihkupec, který se přestal koupat (Práce, 1974). Nilsson trval na tom, že svou přezdívku – jeho zdůvodnění mi zní přímo púovsky krásně – používá pouze k odlišení od jiného Nilssona. Příkladem jeho humoru je jeho epitaf: „Zde leží popel muže, jenž měl ve zvyku všechno odkládat na další den. Na smrtelné posteli se ale polepšil a 31. ledna 1972 skutečně zemřel.“ 

A na závěr příhoda, který by se Stracheymu i Nilssonu Pirátovi jistě líbila. Když se v lednu 1940 zdálo, že do Súdánu vtrhnou z Habeše Italové, bylo rozhodnuto evakuovat z Chartúmu všechny ženy a děti. Jeden pětiletý chlapeček tím byl nesmírně rozrušen. „Ale co Gordon, tatínku?“, naříkal, míně tím bronzovou sochu generála sedícího na velbloudu, umístěnou před vládním palácem. Tatínek ho ujistil, že ať se stane co se stane, Gordon přežije. „Můžu se s ním jít rozloučit?“, ptal se chlapeček. „Samozřejmě“, řekl tatínek. Chlapeček odklusal, aby se rozloučil, a když se vrátil, vypadal náramně spokojeně. „Rozloučil jsem se s Gordonem“, oznámil, a dodal: „i s tím starým bambulou, co na něm sedí.“

Miroslav Fišmeister