Literární týdeník je živá bytost

14. 10. 2012
Gabriel Chifu na letošním Světě knihy

Prozaik, básník a publicista Gabriel Chifu se narodil 22. 3. 1954 v dunajském přístavu Calafat na rumunsko-bulharské hranici. Po absolvování lycea v Craiově studoval na Fakultě elektrotechniky v témže městě obor automatizace a počítače, který ukončil v roce 1979. V letech 1991–2010 řídil časopis Ramuri (Ratolesti), jejž v Craiově vydává Svaz rumunských spisovatelů. V současnosti je šéfredaktorem prestižního bukurešťského týdeníku România literară (Literární Rumunsko) a místopředsedou Svazu rumunských spisovatelů.

Jako básník debutoval v roce 1976 sbírkou Sălaş în inimă (Přístřeší v srdci), za niž obdržel Cenu Svazu spisovatelů za básnický debut; v dalších letech následovaly sbírky Realul eruptiv (Výbušné reálno, 1979), O interpretare a Purgatoriului (Interpretace Očistce, 1982), Omul neţărmurit (Člověk bez hranic, 1987), La marginea lui Dumnezeu (Kde končí boží moc, 1998; Cena Svazu spisovatelů za poezii), Bastonul de orb (Slepecká hůl, 2003), Lacătul de aur (Zamknuto na zlatý zámek, 2004), 100 de poeme (100 básní, 2006) aj. Výbory z jeho poezie vyšly v zahraničí v anglickém a maďarském překladu.

Chifu je též autorem románů: Unde se odihnesc vulturii (Kde odpočívají orli, 1987), Valul şi stânca (Vlna a skála, 1989), Maratonul învinşilor (Maraton poražených, 1997; Cena Svazu spisovatelů za prózu), Cartograful puterii (Kartograf moci, 2000), Povestirile lui Cesar Leofu (Vyprávění Cesara Leofa, 2002), Visul copilului care păşeşte pe zăpadă fără să lase urme sau Invizibilul, descriere amănunţită (Sen dítěte, které kráčí po sněhu, aniž zanechává stopy, neboli Neviditelné, podrobný popis, 2004), Relatare despre moartea mea (Zpráva o mé smrti, 2007).  Děj tohoto posledního románu se částečně odehrává v Praze.  Rozhovor vznikl při příležitosti květnové návštěvy G. Chifa na pražském knižním veletrhu.                                                     

 

Představte prosím časopis, v jehož čele stojíte.

Literární Rumunsko patří k největším a nejvýznamnějším literárním časopisům v Rumunsku. Domnívám se, že prestiž a úroveň si vybudoval už před více než dvaceti lety – už tehdy se totiž kolem něho seskupili výborní, pracovití a nadaní literární kritici. Po roce 1990 se velmi mnoho věcí změnilo, ostatně asi podobně jako u vás, a změnil se i postoj  široké veřejnosti k literatuře, způsob, jakým ji vnímá. Literatura byla marginalizována, dostala se do jakéhosi stínu a už jí nebylo rezervováno místo, jaké mívala za dob komunismu. Přes­to náš časopis zůstal měřítkem literárních hodnot a zachoval si postavení předního rumunského literárního periodika. Přispělo k tomu i to, že v roce 1990 se do vedení časopisu dostal nejvýznačnější literární kritik celého poválečného období Nicolae Manolescu, neotřesitelná autorita s obrovskou prestiží. 

Když jsem před třemi lety do časopisu přišel jako výkonný šéfredaktor, bylo mým hlavním úkolem „obnovit mužstvo“ tak, aby se mezi kmenové přispěvatele zařadili také lidé z mladší generace. A myslím, že se mi podařilo přitáhnout minimálně deset nových autorů schopných pravidelně každý týden reflektovat dění v rumunské literatuře.
 

Předpokládáme, že váš časopis musí být dotován…

Ano. Vydává jej Svaz rumunských spisovatelů (jenž navazuje na tradici zahájenou v roce 1905, kdy byla ustanovena Společnost rumunských spisovatelů). V současnosti je to nevládní organizace, má cca 2500 členů jak v Rumunsku, tak v zahraničí. Jeden ze zdrojů příjmů Svazu zajišťuje Zákon o kolku na kulturu – k ceně každé prodané knihy se přidávají 2 %, která dostane Svaz. Navíc je Svaz také majitelem jednoho paláce v centru Bukurešti (palác Vernescu) a jeho pronájem představuje další významný fi­­nanční zdroj. Vedle Literárního Rumunska vydává Svaz dalších sedm literárních časopisů. A protože se během let ukázalo, že náš časopis si udržuje stálou kvalitu, dostáváme subvenci i od vlády a ministerstva kultury.
 

Jaký máte roční rozpočet?

Platíme provoz časopisu. Máme cca 15 zaměstnanců, jejichž platy však nejsou nijak skvělé, nejvyšší je můj, 600–700 euro, nejmenší asi 300 euro, a taky platíme přispěvatelům 40–50 euro za článek. Nemusíme ale platit nájem, auta, šoféry...
 

Uživí se literární redaktoři ze svého platu?

Většinou je to v Rumunsku tak, že lidé pracující v kulturním tisku mají i jiné zdroje příjmů. I já mám dvě zaměstnání – jsem ještě místopředsedou Svazu rumunských spisovatelů. Ale v některých regionech jsou redaktoři a autoři, kterým nezbývá než vyjít jen s jedním příjmem. Svaz  probojoval dva důležité zákony na ochranu sociálního statusu spisovatele. Kdyby se vám to zamlouvalo, můžete od nás tuto myšlenku převzít: 1) stovce významných spisovatelů starších šedesáti let se vyplácí měsíční renta ve výši tří minimálních platů; 2) každý člen Svazu v okamžiku, kdy jde do důchodu, dostává každý měsíc příspěvek rovnající se polovině jeho penze. 


Dá se tedy říct, že rumunský stát je štědrým podporovatelem své literatury?

Bylo myslím velmi důležité, že se nám podařilo zachovat organizační strukturu Svazu a společně s dalšími uměleckými svazy vytváříme silný tlak na státní orgány. Tak jsme získali dotace nejen pro časopisy, ale také pro ceny Svazu; v Rumunsku to jsou vůbec nejdůležitější literární ceny, které mají dvě poroty: první vybírá z celé literární produkce uplynulého roku čtyři pět titulů z každého žánru, druhá z těchto nominovaných vybere vítěze.


Jsou tedy všechny literární časopisy, které v Rumunsku vycházejí, spoje­ny se Svazem rumunských spisovatelů, tře­­bas jen fi­­nančně?

Ne, všechny ne. Většinu těch nejvýznamnějších opravdu vlastní Svaz, ale pak ještě existují jiné časopisy, jimž poskytujeme pouze záštitu. Rumunsko je v tomto ohledu myslím dost netypické, protože tu vychází šíleně moc časopisů. Některé jsou osobní záležitostí skupin lidí, kteří mají nějaké literární ambice nebo peníze (např. časopis 22 nebo Dilema), s nimi nemá Svaz nic společného, pak ještě existuje spousta regio­­nálních časopisů, ty jsou financovány radnicemi v příslušných městech nebo župními výbory pro kulturu.
 

Představme si takovou situaci: Parta mladých ambiciózních autorů přijde na Svaz a řekne: „My bychom chtěli mít vlastní časopis, abyste konečně viděli, jak má současná literatura vy­­padat.“ Co se stane?

Svaz má určité projekty, které jsou určeny přímo mladým literátům. Vypsali jsme například konkurz na nový literární časopis pro mladé, a tak vznikla Nová literatura, vycházela asi čtyři roky, poté ji však sami redaktoři a přispěvatelé zastavili. Každý rok organizujeme pro mladé literáty kolokvium, kde se diskutuje o různých tématech, udílejí se ceny, ale my ze Svazu se jim do toho nepleteme. Každoročně pořádáme také  ano­­­­­nymní soutěž knih ve stadiu rukopisu, porota vybere tři nejlepší z poezie, prózy a esejistiky, a ty vyjdou v nakladatelství Cartea Românească (Rumunská kniha), které patří Svazu. Rovněž udílíme ceny za literární debut.

Domnívám se, že tuto stránku literárního života nezanedbáváme, ale mladí budou pochopitelně vždycky nespokojení. 


Přejděme teď k obsahu časopisu Literární Rumunsko. Co tvoří jeho základ?

Základem jsou stálé rubriky – tak je to zavedené, taková je naše tradice. Literární týdeník je podle mě jako živá bytost, takže musí mít nějakou hlavu, nějaké končetiny, srdce. V každém čísle má úvodník N. Manolescu, druhý editorial tam občas mívám já. Na další stránce je host týdne, který představuje nějakou aktualitu, zajímavé téma či nově vydanou knížku, pak tu máme kalendář (výročí narození a úmrtí), kritickou rubriku (střídají se vždy dva kritici a mají zcela volné téma) a recenze knižních novinek. V rubrice věnované poezii přinášíme tvorbu básníků všech generací. Následující čtyři stránky tvoří těžiště čísla – ani téma, ani žánr nejsou předem dány, může tu být např. esej od spisovatele, literárněhistorická studie atd. Na další stránce se postupně střídají příspěvky tří mladých literárních kritiků, pak je stránka věnovaná dokumentům: korespondenci, pamětem apod. Číslo je doplněno kratšími recenzemi, jazykovým okénkem, rubrikami věnovanými zahraniční literatuře, divadlu, filmu, ironickému glosování médií atd.

 

Jak probíhá komunikace mezi autory? Kolik prostoru věnujete např. diskuzím a po­lemikám?

Teď nedávno zrovna proběhla zajímavá polemika. Otiskli jsme článek jednoho ru­­munsko-amerického politologa, podle ně­­hož spisovatel a aparátčík Dumitru Popescu, který byl za minulého režimu odpovědný za propagandu, vyrobil Ceauşescův kult. Čtyřiaosmdesátiletý Popescu odpověděl sice bystře a intelektuálně na úrovni, ale do své obhajoby se docela zapletl – on prý není tvůrce kultu osobnosti, o tom prý rozhodla strana, aby posílila Ceauşescovu pozici hlavně vůči Sovětskému svazu, což ale neodpovídá historické skutečnosti, jak všichni pamětníci dobře vědí.


Nás spíš zajímalo, jak probíhají diskuze o literatuře…

Když to některý mladý autor např. přeže­­ne s chválou nějakého svého kolegy, redakce vyzve jiného kritika, aby se k dotyčné knížce také vyjádřil. Mladí kritici, kterým jsme zřídili kritické rubriky, mají však od redakce volnou ruku, můžou si psát, o čem chtějí – jen by jim nemělo utéct nic zásadního.
 

Každá generace ale pojímá literaturu jinak. Co je pro jednoho důležité, pro ji­­ného může být marginální. Není v tom­­to ohledu hlídání, zda „něco zásadního“ uteklo, či neuteklo spíš kon­­traproduktivní?

Nemyslím si. Literatura přece není kompletní, nemá-li tři věky – mladý, střední a starý. My starší musíme přijmout či alespoň tolerovat názory i té nejmladší generace, i kdyby přicházela s tím, že nás literárně potře; musíme jí pomáhat, aby se prosadila. Důležitá otázka ovšem je, jak kvalitní literaturu píše. Například ve Svazu rumunských spisovatelů mám mladé spolupracovníky a jeden z nich, Christian Kozma, pseudonymem Un Christian (doslova přeloženo: Jeden Křesťan), je prozaik píšící strašlivě násilným, agresivním a vulgárním jazykem. Osobně si sice myslím, že takový jazyk nepřináší žádnou estetickou hodnotu, že je zbytečný, ale přesto je mi jasné, že jde o velmi talentovaného autora.
 

Jaká témata plánujete vnést na stránky Literárního Rumunska?

Zajímavá je např. otázka postmoder­nis­­mu. Nedávno jsme uspořádali kolokvium o románových poetikách, shromáždili jsme referáty účastníků a teď z nich chystáme přílohu našeho časopisu. Já osobně bych rád znovu uvedl do čela pozornosti rumunskou poezii, která o zájem veřejnosti přišla.



Připravili Michal Škrabal a Lubor Kasal s poděkováním Libuši Valentové

 

Přílohy ke stažení:

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz