básně Claudiu Komartina

Rumunský básník Claudiu Komartin se narodil v roce 1983 v Bukurešti. Knižně debutoval básnickou sbírkou Păpuşarul şi alte insomnii (Loutkář a jiné nespavosti, 2003), za niž obdržel prestižní Cenu Mihaie Eminesca za debut a díky níž se stal jedním z výrazných představitelů tzv. nové vlny v poezii. Dva roky nato vydal další sbírku Circul domestic (Domácí cirkus, 2005), která získala Cenu za poezii, udělovanou Rumunskou akademií. Autor působí rovněž jako editor literárního časopisu VERSUs/m a překládá z francouzské literatury 20. století (Philippe Claudel, René Daumal, skupina Oulipo). Publikuje v časopisech Vatra, Adevărul literar şi artistic, Ziarul de duminică, Luceafărul aj. Jeho básně přeložené do němčiny, francouzštiny, španělštiny, slovinštiny, srbštiny a korejštiny vyšly v zahraničních literárních časopisech a antologiích.

Panenka 

já jsem ten co nemá žádné řemeslo a i kdybych je měl tak bych je nesnášel

a dával bych to všem najevo

protože z výše psacích stolů převrácených vzhůru nohama

na nichž bych se bezstarostně utábořil

bych nedělal nic jiného než že bych se díval na své ruce

po celý boží den

jak na jakási divná zvířátka

od nichž bych se mohl kdykoli odloučit

já jsem ten co pořád říkal že jednou provždy zavře svou poezii

do papouščí klece

ale co říkám poezii tuhle hadrovou panenku s jediným okem

rozedranou smutnou a na nic

a říkal jsem publiku které už dávno usnulo

anebo strnulo očekáváním

ano ano bude to tak krásné

a ještě jsem do sebe hodil panáka jako minci

do takřka vyschlé studny

křičel jsem budou z nás lítat jiskry (a položil jsem krk na ostrý předmět

který ve mně budil silné emoce)

cha cha budem se fakt dobře bavit uvidíte

Básně o tatínkovi, 6 

Kdo seká kolem sebe víc než ty?

Kdo trpí,

kdo se pořád rozčiluje,

kdo je zaslepenější než ty, ješitnější a bláznivější?

Neduhy ti pronikly do morku kostí a nikdo na světě

ti nemůže pomoci.

Když tě přejde kašel, s chutí říháš a prdíš, protože

si myslíš, že si tím tvrdíš zdraví, a tak

od sebe zapuzuješ smrt.

Kdo má rád sám sebe víc než ty, tatínku, ty, co ses měl rád

odjakživa?

Naše zoufalství tě drží při životě.

Tenkrát, když jsi nebyl k nalezení, jsem tě miloval. Šest dní

tě hledali ve Făleşti, Glinceni a Jegorovce,

až tě pak našli kdesi v příkopu.

Sedmého dne tě přivedli, takřka střízlivého. Všem jsi nám vynadal

a zbils Olgu, která za tvé eskapády měla čtvrté narozeniny –

všechna moje láska se rozbila na padrť a spláchla do kanálu.

Už teď cítíš, jak se ti přízrak smrti prohání plícemi,

a přesto tě najdu, jak klidně bafáš z cigarety,

a nahořklý pach trávení, hnisu a dehtu,

který ti neustále vzlíná z kůže,

je pro mne vůní smutku

a pozvolného rozkladu.

Z rumunštiny přeložila Libuše Valentová