Petr Král: Básníkova lenost

14. 10. 2012

Stále častěji čteme a slyšíme – z rádia nebo z televize – že poesie, malířství, hudba představují, pěkně prosím, práci. „O co usilujete svou prací?“ ptají se při interview básníka, který si, to se ví, hned bez námitek pospíší s odpovědí, nepochybně předem náležitě vypracovanou. Jinde se jásá nad obdivuhodnou prací módního mazala nebo se s dojetím mluví o práci skladatele se zvuky – a mě z toho pokaždé trochu víc mrazí: k tomuhle se tedy dospívá víc než sto let po tom, co jisté básnické objevy otevřely cosi jako prostor nové (poslední) šance. Neměly tedy vést dál než k obnovenému zjištění, že jsme na světě jen proto, abychom se v trýzni a v potu tváře snažili přežít? Je opravdu třeba cítit zvláštní hanbu – nebo provinilost intelektuála, řekla by Nicole – abychom (si) skrývali, že jestli jsme víceméně zasvětili život té neuchopitelné věci, jíž je poesie, bylo to také a hlavně z neochoty podřídit existenci jen nutnostem – a protože se nám nechtělo přidat ke každodennímu průvodu pracujících mas.

Něco o tom ostatně vědí i muzikanti a zpěváci z předměstských sídlišť, kteří pilně cvičili svůj hlas nebo hru na kytaru ve snaze utéct na podium před jinou, víc otupující dřinou. Nebo si snad mají uvědomit, že tou výměnou nic nezískali, že i my, malíři nebo básníci, kdo žijeme převážně osobním výrazem, jsme jen ubozí pracanti štětce a slova? Vím, každá forma výrazu je spojena s určitým „vyráběním“, lze dokonce ztrávit celé odpoledne úsilím přesně zformulovat větu nebo dva tři verše (samozřejmě krátké); to ale není tak docela vzor produktivity, nejen to, znamená to nepochybně luxusní činnost a výsadní způsob plýtvání časem. Myslím tu i na toho úspěšného sochaře ze šťastných let stalinismu, který ve své pražské rezidenci začínal pracovní den sestupem do sklepa, kde si sám pokorně vyráběl vlastní nářadí, co prostý dělník, než přešel do atelieru v horním patře a ke svým tučně honorovaným státním zakázkám. Má-li i jeho případ svou básnickou stránku (na rozdíl od jeho soch), spočívá znovu jen v neužitečnosti pošetilého tyjátru, pro který ráno hned z vany lezl do montérek a který denně pořádal sám pro sebe. Je pravda, že ti, co své básně nebo hudební kreace vydávají za práci dnes, to nedělají jen ze společenské provinilosti, ale i ze snahy postavit na úroveň tvorby pouhé pseudoumělecké kutilství; o to teď ale tak nejde.

Ničeho podobného se rozhodně nemusíme bát u Constantina Abăluţy, který mi poslal z Bukurešti francouzský výbor ze svých básní nazvaný Cesta mravenců (a vydaný roku 1997 rumunským nakladatelstvím Crater). Vzdor titulní narážce na ten dříčský hmyz se každá myšlenka na práci při čtení textů rychle vytratí; autor je zjevně básník, který píše proto, že nic jiného na práci nemá. Opravdu dokonce ani nepíše, spíš se toulá a dívá do mraků – pokud možno neexistujících –, tráví čas vymýšlením předem ztracených kauz, tím, že se pouští do podniků bez cíle a do dlouhodobých, ale dokonale zbytečných výzkumů. Dalo se to tušit už z haiku, která občas přidával ke svým dopisům a v nichž se dlouze zdržoval před výjevy jako tenhle: 

hromada listí
zvolna dýmá
nezná Nový rok 

Cesty mravenců je to ještě zřejmější, autor tu nejčastěji pobývá u okna (někdy dokonce v křesle), dívá se, jak světlo vchází a rozlévá se po zdech, vidí zvláštní bílou skvrnu na skle / jako uragan vanoucí v jiných světech, nebo k nám vysílá úvahy tohoto typu: 

Patří stromy které vidíš z okna
ke krajině nebo k tvému vnitřnímu světu?
Mezi valy knih a valy zdí všechno mlčí.
Mezi tvou podrážkou a parketami
 prchají léta tvého života. 

Ne, tenhle člověk se vážně nepřetrhne! Místo, aby to vysvětlil, se ke všemu prostě přizná:  

Unavuje mě jak tu nic nedělám
s nedbalostí padáku jenž se neotevírá
a přibližuje lidskou smrt graciézní neúčelnosti
padání listí 

V téhle poesii se nikam moc nepostupuje, to je nabíledni. Abăluţă ostatně s chutí předává slovo věcem samým, nechává je jednat a myslet místo sebe, zatímco za svou osobu, co „poselství“, přidá jen souhlas s jejich prostou přítomností – s jejich nehlučným dýcháním: 

Nakonec znovu naplním nádobu
svěřím se úplně přirozené rovnováze vody
průhlednosti skla
neprostupnosti skříně. 

Vrchol všeho je v tom, že se básníkova lenost zdá přecházet i na svět kolem, vzdor odstupu, který si vůči němu u okna udržuje. Stačí, aby pozoroval partu dělníků, a drát, který natahují v ulici, ztuhne v pouhé rozhraní mezi deštěm a smrtí; listonoš, který roznáší dopisy v jeho čtvrti – a který nikdy (...) nedojde až k nám – právě tak v autorově pohledu znehybní a pije sklenici vody již mu hospodyně podala přes plot, zatímco dopisy hasí svou dalekou žízeň v jeho brašně. Dokonce i nejuspěchanějších chodců míjejících dům, odkud je Abăluţă vyhlíží, se náhle zmocňuje nepřekonatelná pomalost; zdlouhavost jiného času, jakoby znaveného sebou samým, jenž jejich spěch vpíjí jediným táhlým zívnutím: 

Neznámí v městských ulicích
se zdraví ve stínu domů a stromů
pro svou temnotu a nerozhodnost
ze soucitu k svým rukám k svým kloboukům 

Někdo patrně poznamená, že z básní jsou zřetelně cítit daleké končiny Evropy, z nichž pocházejí, jejich pospávání na okraji Dějin a jejich zpoždění za nezadržitelným postupem výkonné modernosti Západu. Stejně je možné poukázat na měšťáckost životního stylu, jejž básníkův svět odráží, od starého, tichého a prostorného domu se širokými schody, kde ho v duchu vidíme přebývat, až po jeho manýry rentiéra, člověka uvyklého rituálním službám svého listonoše, trafikanta, mlékaře, a srostlého s půvabem tradičních zařízení – kaváren, krejčovství, holičství – jak dodnes tu a tam přežívají právě v jistých okrajových zemích. A je to tak, nonšalance Abăluţovy poesie, její bytostná disponovanost, je bezpochyby nonšalance měšťanského – buržoazního – synáčka; jenže jednoho z těch, spěchám dodat, kteří ztělesňují buržoazii v její nádheře. Rentiér tak inspirovaný jako náš básník nám při nejmenším nabízí šťastnou úlevu od dnešních ponurých technokratů. A připomíná nám, že i když klobouky, jež jsme zdědili po jeho předcích, jsou spíš komické než důstojné, dovedou taky za svými dýnky dát vyvstat vší šarmantní neúčelnosti nebe.

 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz