úryvek z chystaného románu Václava Kahudy

29. 10. 2012
Václav Kahuda, foto: Martin Langer

Stojím na rozlehlé terase Národního muzea. Modravý podvečer,  smogem zrnitý – hučením města prostoupený vzduch –, přináší v náhlých závanech vlahou lehkost jara.

Molekuly všech možných plynů se v záři reflektorů projíždějících aut rozsvěcí všemi barvami spektra. Opony a praporce přicházejícího nočního povětří přinášejí jinou, železitou vůni podnebesí. Chladivé doteky odcházející zimy, sněhové pláně na hřebenech hor, dýchají do polabské nížiny. ...Někde za mohutnou budovou muzea, někde za rohem, zkouší kosák první sloky, ...snaží se uvnitř černých křovin zapálit bledý ohníček března. 

Dívám se dolů na Václavské náměstí. Svatý Václav – jezdec, jeho tmavá silueta – jak útes v zešeřelém chladném moři – se nehybně tyčí nad zónou kurev.

Rozsvítily se lampy. Do dálky se protáhla celá Praha, ulice na obzoru se vykreslily ve svých liniích. Hluboký chřtán náměstí se naplnil mživým svitem.

Stojím na terase, město jak živá kniha – ponechaná sama sobě a povětří – se před mýma očima přeskupuje, vlní a chvílemi obnažuje jakousi zadní, technickou část reality...

Dobře vím, že za mými zády, někde uvnitř muzejních zdí, v setmělém, na noc opuštěném sále – se v jedné vitríně, lesknou vyceněné zuby vycpané opičce, její skleněná očka ožívají v pohyblivých odlescích, jež putují po stropě – od dole v ulici projíždějících automobilů. ...Tak i obrovitá sloní lebka, jako artefakt nalezený někde v zapomenutém koutě vesmíru, ...vypadá jak pozůstatek po předvěkých nadlidských tvorech, kteří zde žili a předtím, než odešli do jiných dimenzí, tak vložili šém, napsaný program v nějakých biochemických algoritmech. Dědictví... 

„...Rudý oheň baroka se rozhořel na obrazech...“ Ta věta, přečtená z nějakého exilového vydání Kalistových esejů, do paměti zapsaná před více jak 25 lety.

Stojím na terase u Národního muzea a hledím do prostoru, ...a do času. Hledím na hemžící se, přeskupující se přítomnost. Na proudy chodců na chodnících, ...možná ty večerní chvíle jsou pro některé z nich, co celý den sedí v práci, ...jako nadechnutí. Možná si někdo tuhle chvíli zapamatuje na celý život. Jen tak jít, spolu s ženou, pod jarními stromy, pod lesknoucími se nalitými pupenci, a dívat se, ...na život. Jak si sám od sebe proudí a teče po náměstí, pod lampami a rozsvícenými výklady obchodů.

Zakoušet realitu skrze doteky a vjemy na svých tělesných periferiích. Cítit proud života tekoucí jeho buněčnými membránami, ...být součástí toho řečiště. A pod tepem srdce slyšet jiný – pomalý hukot hlubiny. 

Dotýkám se prsty kamenné předprsně, cítím hrubou strukturu zčernalého pískovce. Houstnoucí modré šero přechází do černoty. V chřípí, v lebečních dutinách, na jazyku, na jeho kořeni – hluboko v hrdle – cítím omamnou, děsivou a láskyplnou olověnou a zlatou tíhu gravitace, tu sílu pohlaví. Vůni jara.

Rudý oheň se rozhořel na obrazech... 

(...)

Zimou a nehybností prokřehlý, kámen hladící nevidoucí rukou – probral jsem se ze vzpomínky, do které mě uvrhlo blížící se jaro. Stejná vůně prachu, železa a zpěněné krve v chřípí. Modré šero, které se tmí a houstne, kalné dno přicházející noci, která loupe charakter a obnažuje pohlavní úmysly. U mladíků se samotářskou povahou způsobuje vlčí hlad po citech, tkáních a dívčím volání. Buněčná blízkost má takřka teologický charakter. Dochází k transsublimacím, a naopak k vtělování. Osamělcům rostou z mozku mohutné sekvoje a baobaby úmyslů, z úst jim trčí vzpříčené jazyky jak v krvi omočené meče.

A mohutný andělský hněv pohlaví burácí pod mraky jak starý proudový bombardér, z pampeliškové louky odnáší chmýří vichr do daleka, ...jak čmelák zuřící štěstím ve fialových květech bodláků, ...jak raketa s atomovou hlavicí, řvoucí a trhající vzduch nad pouští Bajkonur, s praskotem vychládá roztavený písek, ...jak rtuťovitý laskající jazýček nějakých osamělých kamarádek, který v embryonálním sblížení navzájem hladí, a přeci drhne o holou tkáň, o nervové výčnělky opuštěného zapomenutého, tenounce zpívajícího, ...kničícího poštěváčku.
 

Další ukázky z Kahudovy nové prózy lze číst ve Tvaru č. 18(2012

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz