Pavel Novotný: Básník není svazák

Rád bych volně navázal na článek Je čas? Boženy Správcové, publikovaný ve Tvaru č. 1/2012 a pojednávající o tzv. angažovanosti v poezii. S tím, co Správcová uvedla, se plně ztotožňuji, a po diskuzích, které minulý rok třeštily literárními časopisy i internetovým bludištěm (blogy, e-maily a diskuzními fóry), jsem stejně jako ona přesvědčen o tom, že poetickým ideologům je třeba oponovat, aby nás opravdu jednoho dne „nějaký kulturní průmyslník neodnesl v pytli i se starými kompoty“. Předem uvedu, že vůči angažovaným-ideologickým literátům nechci být adresný, nemám to v povaze a myslím, že by nemělo cenu, aby se nám to tu zvrhlo v nějakou nejapnou přestřelku. Nechť si to každý potrefenec přebere po svém.

Tedy obecně: Jako germanista se dnes a denně zabývám literárními texty. Svoje studenty vedu k tomu, aby četli a přemýšleli – a ponechám stranou, jak krkolomně to někdy probíhá. Pochopitelně s nimi probírám i autory, které bychom v tradičním slova smyslu mohli chápat jako tzv. angažované – namátkou například Georg Büchner, Heinrich Heine, Gerhard Hauptmann, Bertolt Brecht, Hans Magnus Enzensberger, Wolf Biermann. A zkoumáme-li díla těchto autorů, dojdeme poměrně snadno k tomu, že ona angažovanost představuje pouze jednu z mnoha rovin jejich tvorby a v žádném případě se nedá nazvat ideologií, popřípadě prvoplánovostí, tematickým vymezením. Naopak: zpravidla máme co dělat s poezií, resp. literaturou v tom nejvyšším slova smyslu, s literaturou, která je mnohotvárná a svobodná, má obecnou a nadčasovou platnost. Tam, kde autor jen zúženě deklamuje (zvláště u zmíněného Biermanna lze takovou tendenci občas pozorovat), ztrácí dílo takřka zákonitě na síle a hloubce, stává se rychle stárnoucím transparentem, který kdysi snad šokoval a provokoval, ale s odstupem času prostě vyšisoval.

Když se v roce 2004 na pražském Festivalu spisovatelů zeptali Hanse Magnuse Enzens­bergera, zda chápe poezii jako politikum, tedy v podstatě jako společensky angažovanou tvorbu, odpověděl velice trefně:

„Z mého pohledu je poezie něco jako všežravec. To znamená, že cokoli, co se nás týká, co zažíváme, všechny naše zkušenosti, všechno patří do poezie, neexistuje nic, co by v poezii nemělo svoje místo: Může to být věda, může to být láska, může to být příroda, politika.“

Z takového citátu lze lehce odvodit (a autor to na jiných místech často potvrzuje), že celá bublina pojmu tzv. angažovanosti paradoxně nespočívá v ničem jiném než v naprosté svobodě tvůrčí volby, v univerzalitě, nikoli v jakési politicko-společenské za­­­­­úkolovanosti, příp. davové revolučnosti, partajnictví apod. Jinými slovy: vše, co kolem sebe vidíme, můžeme svobodně chápat jako materiál pro stavbu poetického textu a těžko nám do toho může někdo mluvit.

O šest let později, opět na Festivalu spisovatelů, se Enzensberger ostře ohradil proti jednomu názoru z publika, že by se jako básník měl svou tvorbou aktivně zasazovat o společenský vývoj a takříkajíc udávat směr. Osmdesátiletý básník doslova vyletěl ze židle a do tmy hlediště zakřičel, že si od nikoho nenechá nic nařizovat a že jako tvůrce si zakládá na naprosté svobodě a nezávislosti. Zdůrazněme přitom fakt, že literární tvorba tohoto autora není při vší tvůrčí nespoutanosti a interpretační obtížnosti ani v nejmenším odtržena od toho, čemu se říká kritičnost, popř. duch doby, naopak: jeho básně fungují jako básnicky neobyčejně citlivý, ale zároveň i kritický až jízlivý seismograf celé druhé poloviny 20. století – ovšem právě proto nemohou fungovat jinak, než že odmítají jakékoli usměrnění, omezení jakýchkoli klapek na očích.

Je vůbec proti povaze umění a poezie nechat si od někoho něco diktovat, lajnovat – a snad v tom spočívá ona „angažovanost“, chceme-li. Jinými slovy, každá opravdová literatura je už z podstaty angažovaná, neb se nedá nikým a ničím zglajchšaltovat, je nepolapitelná. A to se samozřejmě děje i v případech, kdy je dobově-kritická či politická, je to jeden z jejích možných rysů, ne však jediných, ne něco, čemu by měla podléhat. Básník není žádný svazák, ale vnitřně svobodné individuum.

V souvislosti s výše zmíněnou, zdánlivě dobře myšlenou poznámkou z publika si dovolme uvést následující, automaticky povědomý a hrůzně jednoduchý citát: „Umělec netvoří pro umělce, ale tvoří právě tak jako jiní pro lid. Postaráme se, aby od nynějška byl opět lid soudcem nad svým uměním.“ – Je takové tvrzení dostatečně „angažované“, zaměřené na společenský úkol? Srozumitelné každému z nás? Protielitářské? Že by snad až příliš? A kde je vlastně ona hranice mezi dostatečně a až příliš? Uveďme, že výše uvedený citát nepochází od nikoho jiného než od samotného Vůdce, Adolfa Hitlera, konkrétně z jeho projevu na sjezdu NSDAP v roce 1937, při otevření Domu německého umění... Vím, že v tomhle okamžiku poněkud nadsazuji a provokuji, ale opravdu si nejsem jistý, jestli se nějaký agilní idiot (třeba nějaký nový, dosud zakuklený dr. Goebbels, případně třeba L. Štoll, všeobjímající weissovská příšera Ohis Muller aj.) o nás tímhle nebo nějakým jiným, třeba „mírnějším“ způsobem snad nehodlá „postarat“, načrtnout nám jakási jasná a srozumitelná, revoluční či třeba (anti)estetická pravidla; pokud ano, nechť je takový blb šupem poslán zpátky na základku a naučí se tam číst. A jestli si s onou starostlivostí zatím jenom z nudy či bezradnosti intelektuálně pohrává a ventiluje ji v tištěných a elektronických médiích, měl by se zamyslet nad tím, zda má cenu takovou činností ztrácet energii. Snad má ještě dost inteligence na to, aby pochopil, co lze takovou hrou vlastně rozpoutat, jak nečekaně a rychle se může takové nevinné hraní (například veřejné pálení knih či třeba vytváření úzkých kritických mantinelů) změnit v něco, co nikdo z nás nechce znovu poznat; a na směru možné ideologie a její zdánlivé virtualitě přitom vůbec nezáleží.

Na závěr si dovolím ještě jeden citát, který pokládám za neobyčejně cenný. Před rokem jsem měl nečekanou příležitost osobního rozhovoru se světově proslulým německým sochařem a malířem Markusem Lüpertzem. Při interview, jehož převážná část byla zveřejněna v časopise Art+Antiques č. 4/2011, jsem mu mimo jiné položil onen prastarý, všetečný dotaz, zda může umění změnit svět. Lüpertz odpověděl velice trefně a vlastně tím smetl ze stolu jakékoli pokusy dělit umění na angažované či neangažované:

„Umění vždy pomáhá světu a vylepšuje jej, protože disponuje intelektuálním nárokem na to, aby mu bylo rozuměno a aby bylo akceptováno. A tento nárok, tato idea svobody, že člověk dělá, co chce, v zodpovědnosti vůči limitům, to je výchovné. Ne, že napíšu, že jsem proti fašistům, prosím vás, kdo je dneska ještě pro fašisty, tak to je blbec! – to není téma pro umění, to je směšné. Po všech těch sračkách ještě přijít a říct, já jsem antifašista, to je k smíchu, co bych měl být jiného? A když je někdo neonacista, tak je tak blbej, vůbec neví, co to je. Kdyby to věděl, kdyby měl k tomu dostatek inteligence, studem by umřel, musel by se pověsit.“

Citujme ještě jednou první větu: „Umění vždy pomáhá světu a vylepšuje jej, protože disponuje intelektuálním nárokem na to, aby mu bylo rozuměno a aby bylo akceptováno.“ Je škoda, že tak vysoký nárok, totiž všeobecný nárok na lidský intelekt, může někomu připadat nedostatečný, popř. druhořadý. Jak je možné, že po všech historických zkušenostech si ještě někdo pohrává s myšlenkou, že by měl od umění, případně od poezie, programově čekat něco jiného – například, abychom porozuměli všichni? Pokud daný angažovaný ideolog opravdu touží po jakémsi blíže nepojmenovaném společenském převratu, udělá lépe, když přestane mlít a radši vyrazí do ulic – musí si ovšem předem promyslet, co si vlastně napíše na transparent.