Pavel Janoušek: Poslední tah králem.
Ještě k té angažovanosti

Chtěl bych ještě jednou přidat několik poznámek k problematice angažovaného umění, tedy k onomu strašidlu, co dnes jako naděje obchází českou literaturou – a nejen jí.

Za prvé bych chtěl upřímně poděkovat Janu Kubíčkovi za vtip, s nímž ve čtvrtém čísle letošního Tvaru reagoval na mé předchozí invektivy, jakož i za to, že ze mne málem stvořil básníka. Zvláště pak oceňuji, že se nechal vyprovokovat k tomu, aby zformuloval, za co se vlastně on sám osobně angažuje. Cituji: „Angažuji se za: / vnímání / činnost / hru / pohyb.“

Oho! No to je přece báječné, vážený pane! Kdybyste tato slova učinil osou své výchozí Kritiky literární kritiky (Tvar č. 19/2011), nezbývalo by mi než halasně zvolat: „Do toho jdu s vámi! A hned!“ Ani mně totiž není takovýto program cizí. Pamětníci si snad vzpomenou, že jsem dokonce svého času s několika spřízněnými duchy, tedy s Aloisem Burdou, Mojmírem Jahodou, Jurou Juráňů, Eliškou F. Juříkovou a dalšími, založil neformální tvůrčí skupinu, která se snažila tyto zásady praktikovat v rámci běžného literárněkritického provozu. Z nadšení bych pak možná spolknul i svou jedinou – víceméně drobnou a nepodstatnou – výhradu, totiž poukaz na fakt, že takovýto typ angažovanosti není zas tak úplně nový a převratný, neboť na svůj prapor si jej už vyvěsili mnozí, včetně těch, kteří dnešním revolucionářům zosobňují literární zmar.

Otázka, nakolik je možné myšlení o literatuře vnímat a interpretovat jako hru, mne zajímá už dlouho, dokonce jsem o tom napsal nejednu studii a také knihu, která snad v dohledné době vyjde. Opírám se v ní o předpoklad, že proměny myšlení o literatuře jsou utvářeny nejen objevy nových velkolepých idejí, ale také čistě pragmatickými aktivitami jednotlivých publicistů a badatelů, kteří se chtějí prostřednictvím svých textů a názorů prosadit a v návaznosti na to si pragmaticky volí co nejlepší argumentační strategii.

Zkusme se tedy z této perspektivy podí­vat na to, jak vznikla a jak je při životě udržována diskuze o umělecké angažovanosti. Ve svých úvahách budu pracovat s modelovou představou kritiků označených dejme tomu Q, kteří jsou při svém vstupu do hry prostoupeni pocitem, že stávající tvorba nestojí za nic a přítomný literární život je nuda, a současně mají dostatek sebevědomí na to, aby se pokusili iniciovat změnu a učinit zázrak. Neboť je nepochybné, že literatura by měla být velkou a přinášet čtenářům skvělá literární Díla, jež budou vypovídat o věcech podstatných, a tím oslovovat nejen úzkou skupinku do sebe zahleděných literárních pakoňů, ale celou společnost. Cílem kritiků Q je tedy překonat současný postmoderní hodnotový a estetický relativismus, spojit jednotlivce, vytvořit generaci a postavit se do jejího čela.

Kritici Q přitom vědí, že svého cíle dosáhnou pouze tehdy, pokud učiní dvě dostatečně působivá gesta. Prvním z nich je razantní odmítnutí stávajícího stavu jako stereotypu a bohaprázdné konvence, druhým pak vytyčení hesla-pravdy, které má ukázat cestu z této slepé uličky a navodit ideál něčeho nového a lepšího. A to vše tak, aby jimi nově zformulované pravdy zaujaly a oslovily co nejvíc potenciálních příznivců a hlasatelů.

Upozorňuji, že až do tohoto bodu nemám s rozhodováním kritiků Q vůbec žádný problém, a naopak jim fandím, neboť vím, že jde o standardní postup, kterým v dějinách literatury při hledání svého postoje a své identity prošly všechny rodící se generace. Na naší přítomné literární situaci není však specifické to, že si nová literárněkritická generace našla nějaké heslo, ale to, jaké heslo si našla.

Když se v českých literárních časopisech začalo objevovat slovo angažovanost, a to již nikoli ve spojení s normalizačním pochlebováním komunistickému režimu, ale jako pozitivní úkol pro nově vznikající poezii, připadalo mi to podivné a bláznivé. Později jsem se dokonce nechal vyprovokovat k reakci na takovéto úvahy a jejich odsudku. Z odstupu času ovšem stále více vidím, že to byl svým způsobem geniální tah. Alespoň pokud myšlení o literatuře vnímáme jako šachovou hru, v níž bylo vyslovení výrazu angažovanost prvním tahem.

Ukázalo se totiž, že angažovanost je slovo velmi magické, které má schopnost vzbudit diskuzi, a dokonce také stvořit diskurz. V čem spočívá jeho síla? Patrně v tom, že uprostřed postmoderní bezradnosti vystupuje jako pevný ostrov naděje, či chcete-li, dosti jednoznačná direktiva přicházející z jiných časů. Kritici Q sice přinejmenším tuší, že je to slovo poněkud bolševicky zasmrádlé, nicméně tuto jeho konotaci pragmaticky vnímají jako pozitivum. Umožňuje jim totiž provést několik působivých myšlenkových operací a sebeprezentací.

Důležité pro ně je zejména to, že se užíváním slova angažovanost mohou deklarovat jako příslušníci nové doby, kteří už nejsou spoutáni rezidui minulosti. Na rozdíl od těch, kteří jsou zcela zazděni v mrtvé historii a angažovanost stále ještě chybně vnímají jako výraz pro služebnost nesvobodnému režimu, jsou tedy schopni se vrátit k původnímu a autentickému významu tohoto slova a po letech zbabělého literárního alibismu se aktivně podílet na proměnách sociálního bytí. Zcela spontánně tak kritici Q začínají slovo angažovanost používat jako nástroj, jehož pomocí lze vymezit hranici mezi námi pokrokovými, co se chceme angažovat, a jimi, kteří zůstávají věrni zastaralé představě samoúčelného umění, tedy po vzoru Jana Kubíčka mezi revolucionáři a kontrarevolucionáři. Na­­stolená hranice se jim pak začíná jevit jako rozdíl mezi dobrým a špatným.

Druhým důvodem, proč lze sázku na angažovanost literatury dnes považovat za geniální, je to, že se tu sice šermuje se slovem, které zní velmi konkrétně a věcně, avšak kritici Q s ním vědomě zacházejí velmi mlhavě, což umožňuje do něj projektovat prakticky cokoli. Podstatou tohoto argumentačního triku je předstírání, že angažovanost ve své slovesné podobě (angažovat se) nepotřebuje doplnění. Kdykoli totiž adresát nějaké výpovědi dostane informaci, že se někdo chce angažovat, vždycky od mluvčího očekává také předmětnou informaci, v čem se dotyčný chce angažovat, proti čemu se chce angažovat, případně za co se chce angažovat. Kritici Q ovšem tuto spontánní sémantickou potřebu předmětu angažovanosti ignorují, přičemž argumentují tím, že podstatou angažovanosti není vymezení cíle snažení, nýbrž jen samotné zaujetí postoje – a je víceméně jedno, o jaký postoj jde. A protože se přitom tiše předstírá, že opravdoví spisovatelé dosud takto angažované postoje nezaujímali, tak se diskutuje především o poezii, která je ze své subjektivní povahy tomuto požadavku více vzdálena než próza či drama.

Příčinu tohoto způsobu uvažování, mů­­žeme vidět v hodnotové bezradnosti, v tom, že kritici Q sice cítí potřebu nového umění, které by konečně bylo o něčem, ale zatím nevědí, o čem by konkrétně mělo být. Volí tedy nulový znak, jenž může zastupovat cokoli, co je… nějaké. Faktem přitom je, že ve výsledku se tento způsob argumentace ukázal jako velmi funkční, neboť angažovanost jako heslo získává svým hlasatelům nejen dostatek příznivců, ale také vyvolává početné reakce odmítavé, takže je náhle něčím, o čem se seriózně diskutuje a co se mění v opravdový problém. Jinak řečeno: výchozí provokativní gesto získalo rozměr prvního tahu v nově zahájené hře, neboť z nezúčastněných stvořilo protihráče tím, že je vyprovokovalo k protitahům.

Kritici Q by tedy asi měli začít psát svým oponentům děkovné dopisy, neboť jen díky nim jejich volání po angažovanosti neupadlo do zapomnění. Ba co víc: rodící se hnutí tak sekundárně zpětně získalo svůj doposud chybějící a kýžený předmět a cíl a personifikovalo si nepřátele. Kritik Q si tak dnes už může být zcela jist tím, co je jeho povinností v boji s kontrarevolucionáři: angažovat se v angažovanosti a za angažovanost, a to proti těm, co se angažovat nechtějí.

Jaký bude další průběh hry? Pro kritiky Q je životně důležité, aby co nejdéle pokračovala, tzn. aby za každým jejich tahem následoval zvýznamňující protitah oponen­­­tů. Můžete mi tedy v této souvislosti vytknout, že jsem na angažovanost naletěl, neboť i ty­­to moje úvahy jsou vlastně takovým protitahem. Nicméně píšu je jen a jen proto, abych upozornil na dosti důležitou vlastnost všech her, totiž na fakt, že je lze přestat hrát. Vždyť je to tak jednoduché: stačí položit krále a zvolat: „Vzdávám se, jste vítězi! Pánové, na vás nemám!“

Ano, vyzývám vás všechny, kteří nevěříte v angažovaně angažované angažování, vzdejte to a poskytněte hlasatelům této ideje plnou podporu. Nepolemizujte s nimi a nehádejte se s nimi. Místo toho se všichni společně těšme na všechny ty překrásné květy a plody, jež nám programové angažování se přinese. Radujme se z toho, co vyroste ihned poté, co my, oškliví nechápavci, přestaneme ničit a zašlapávat výhonky pravého umění.

A kdo nechce čekat a chce vidět angažované umění hned dnes, ať jde do Národního divadla, které v únoru uvedlo hned dvě angažované hry, propojující techniku dokumentu s jasným hodnotovým vyhraněným postojem. Dne 17. února to byla hra domácí provenience uvedená na Nové scéně. Drama Karla Steigerwalda Má vzdálená vlast zachycuje osudy jedné z mučednic nejen padesátých let a je určeno zejména těm, kterým vadí, že jsme se dosud adekvátně nevyrovnali s komunismem, a kteří s ním chtějí bojovat i do budoucna. O pouhý den dříve pak byla ve Stavovském divadle uvedena inscenace hry Lucy Prebbleové Enron, která naopak tepe nedostatky současného globálního kapitálu, a to na příkladu největšího tunelu v dějinách amerického finančnictví. Ani jedné z těchto inscenací nechybí autorský postoj a názor, ba ani talent a snaha tvůrců. Obě jsou však svorně důkazem, jak je těžké přejít od publicistického hlásání jinak celkem věrohodných tezí ke skutečně umělecké výpovědi o lidském bytí.