Alain Badiou: Třetí nástin manifestu afirmacionismu

Mnohem delší verze tohoto textu, která se také nesla v jiném duchu, byla proslovena roku 2001 v Benátkách, v rámci konference „Otázka umění ve třetím tisíciletí“ organizované GERMSem pod vedením Cira Bruniho. Ještě delší verze, psaná možná v příliš sarkastickém stylu, vyšla v roce 2002 péčí nakladatelství GERMSu ve sborníku z dané konference, nesoucím název Utopia 3. Zde předkládaná umírněná verze, zbavená rétoriky Impéria (která je dnes až příliš spojována s Negriho bestsellerem), vychází hlavně z přednášky v newyorském Drawing Center, kterou jsem pronesl na pozvání jeho ředitelky Catherine de Zegher při příležitosti vydání 22. čísla časopisu Lacanian Ink, řízeného Josefinou Ayerzou. V tomtéž čísle také figuroval překlad do angličtiny mé knížky D’un désastre obscur (Temná zkáza), která vyšla francouzsky v roce 1991 v nakladatelství l’Aube. Je pravděpodobné, že budou následovat ještě další verze. Work in progress.

Síla našeho odporu a naší invence vyžaduje, abychom se vzdali potěšení z marginality, nepřímosti, nekonečné dekonstrukce, fragmentu, chvějícího se vystavení smrtelnosti, konečnosti a tělu. Musíme, a tedy můžeme, vyhlásit v umění existenci toho, co pro právě začínající nebohé století již neexistuje: monumentální konstrukci, projekt, tvořivou sílu slabých, sesazení zavedených mocností.

Musíme se vymezit vůči všem, kdo chtějí jen končit, vůči zástupu vysílených a parazitárních posledních lidí a jejich nesnesitelné „skromnosti“. Konec umění, metafyziky, reprezentace, napodobení, transcendence, díla, ducha: a dost! Vyhlašme jedním tahem Konec všech konců, možný počátek všeho, co jest, stejně jako všeho, co bylo a bude.

Posláním umění, ve všech jeho podobách, je, navzdory jeho současnému odklonu směrem k nesoudržné multiplicitě, znovu si vzít na starost nemorální, nezdrženlivou a – pokud se jí to podaří – v základě nelidskou energii afirmace.

Znovu deklarujme umělecká práva nelidské pravdy na lidstvo. Akceptujme, že námi opět prochází pravda (nebo krása, to je totéž), spíš než abychom se snažili co nejpřesněji vládnout podřadnými mody našeho výraziva.

Jde o to, afirmovat. A proto je tento nástin nástinem manifestu afirmacionismu.

Nadvláda romantického formalismu

Navrhujeme nazvat postmoderní – proč ne? – každou představu umělecké produkce, jež je ve znamení okázalého vystavování tužeb, fantazmat a hrůz. Ve znamení zrušení univerzálního. Ve znamení naprostého vystavování partikularismů. Ve znamení historické rovnosti formálních prostředků.

Ano, je tomu opravdu tak: „postmoderním“ můžeme nazvat to, co svědčí o rozmarné a nekonečné nadvládě partikularity. Existují dva typy partikularit: partikularita komunitární, etnická, jazyková, náboženská, sexuální a tak dále. A partikularita biografická, jáství, jako to, co si představuje, že se může a má „vyjádřit“. Tvrdím, že postmoderní produkty představují poslední formu služebnosti umění partikularitě. Budeme tedy rozlišovat, chceme-li, etnické a komunitární produkty, včetně jejich sexuálních podkate- gorií, a produkty jáství.

Produkty, které jsou labužníky obchodu nejvyhledávanější, jsou ty, jež obratně kombinují obě varianty: v rozpoznatelném etnickém a sexuálním rámci se přesto vyznačují co nejhravější jáskostí (moïsme).

Nejmenujme nikoho, každý ví, o kom je řeč. Taková je naše diagnóza: revidovaný pohled poněkud dlouhé historické perspektivy na postmoderní produkty, které vyrůstají z myšlenky expresivní hodnoty těla a pro které postoj a gesto mají navrch oproti konzistenci, ukáže, že jsou materiální formou prostého a jednoduchého upadání do romantismu. 

Tato otázka je podle nás nanejvýš důležitá. Dovolte mi uprostřed velkého množství odkazů, kterých se týká a které budoucí afirmacionisté shromáždí a vydají, narcistně vydělit jeden z mých textů. V první kapitole knížky s názvem Petit manuel d’inesthétique (Malá příručka inestetiky) jsem, co se týká poměru mezi uměním a filosofií, navrhl distinkci tří základních dispozitivů. První, který jsem nazval „didaktickým“, si po způsobu platonském či stalinském nárokuje podřídit uměleckou aktivitu vnějšímu imperativu Ideje. Druhý – mluvil jsem o něm jako o „klasickém“ – klade umění pod přírodní pravidlo líbivých forem a propůjčuje mu, po způsobu Aristotela či Ludvíka XIV., praktickou ctnost umírněnosti vášní spíš než poselství pravdy. Konečně poslední, „romantický“, spatřuje naopak v umění jedinou svobodnou formu sestupu nekonečné Ideje do smyslového, a vyžaduje tudíž, aby se filosofie klaněla před uměním, po způsobu Heideggera a některých fašismů.

Tvrdil jsem, že dvacáté století ve skutečnosti nepřineslo nic podstatně nového, co se týká této rozhodující vazby mezi materiálním gestem a idealitou; že nenavrhlo opravdu novou podobu umění jako nezávislého myšlení. Toto jsem tehdy psal:

„Avantgardy byly pouze zoufalým a nestálým hledáním prostředkujícího, didakticko-romantického schématu. Didaktické byly pro svou touhu skoncovat s uměním, pro svou denunciaci odcizené a neautentické povahy umění. A zároveň romantické pro své přesvědčení, že se umění musí vzápětí znovuzrodit jako absolutnost (absoluité), jako integrální vědomí svých vlastních výkonů, jako pravda bezprostředně čitelná sama ze sebe. Považujeme-li avantgardy za návrh didakticko-romantického schématu, jsou především antiklasické.“

Text jsem o něco dále uzavíral slovy:

„Celková situace je nakonec následující: saturace oněch tří zděděných schémat (jedná se tedy o didaktismus, klasicismus a romantismus), konec veškeré účinnosti jediného schématu, o nějž se pokusilo toto století, sice syntetického schématu didakticko-romantického.“

Jsem přesvědčen, že „my“, jež má přijít, „my“ afirmacionistů z počátku tohoto století, již nebude v pokušení zpochybnit tento soud. Na jeho základě načrtne kontury své vlastní a definitivní afirmace v umění.

Rozumí se samo sebou, že afirmacionisté budou hájit veškerou soudobou uměleckou produkci před současnými útoky reakcionářů. Budeme opovrhovat všemi, kdo se pokoušejí zneužít přechodné teoretické oslabení, aby prosadili restauraci dědictví art pompier nebo ještě něčeho horšího. V žádném případě si však nic nenalhávejme ohledně problému, který je nám společný: nadvláda všech možných podob vyjadřování jáství či komunitarismu v umění není nic jiného než odstíněný didaktismus-romantismus, jistý avantgardismus bez avantgardy. Určitým způsobem se snoubí se znovu rodícím se art pompier. Art pompier nabízí násilný technologizovaný afekt a grandiózní dekoraci a ovládá hollywoodský filmový průmysl, stejně jako některé oblasti architektury a multimediálního přibarvování. Umělci z okruhu postmoderny však proti němu staví jen ochuzený antiklasicismus, jehož jediným zdrojem je Spinozův výrok: „Nevíme, co může tělo.“ S pomocí tohoto chabého viatika mnozí z nich (většina?) nadále hledají v paroxystické partikularitě, ať už etnické či jáské, prostředky, jak prohlašovat jednak rozpad klasického pojetí umění, jednak afirmaci absolutizovaného subjektivního vyjádření, ať soukromého či veřejného. Avšak motiv vyjádření, ať už se jedná o kteroukoli jeho modalitu, naplňuje umělecké gesto romantismem, jehož jedinými známými variantami jsou chmurný romantismus a romantismus hravý, podle toho, jestli prohlašujeme smutný konec lidství, nebo chceme slavit a užívat si.

Z francouzštiny přeložil Jan Bierhanzl. Překlad Třetího nástinu manifestu afirmacionismu vychází ve spolupráci se SOK – Sdružením pro levicovou teorii. Zbytek manifestu najdete ve dvou částech: v Tvaru č. 1 a 2/2013.

Alain Badiou (nar. 1937) filosof, spisovatel a dramatik. Někdy označovaný jako poslední z tzv. velkých francouzských filosofů. Mezi jeho významná díla patří Théorie du sujet (Teorie subjektu, 1982), L’Être et l’Événement (Bytí a událost, 1988) nebo Manifeste pour la philosophie (Manifest za filosofii, 1989), jejíž české vydání se připravuje. Z autorových děl u nás dosud knižně vyšel pouze Svatý Pavel (1997, česky 2010). Badiou je myslitel pravdy a události, jeho uvažování se inspiruje matematikou a navrací se k ontologii.