Gabriel Pleska: To na jazyku

Sedám u počítače víc, než bych chtěl, práce mě nutí číst i internetové diskuse. Jeden z webů, o které se starám, má naštěstí debaty klidné a vcelku kultivované, ač názorově nepříliš pestré. Druhý je ale vpravdě lidový. Nedosáhl sice míry žumpizace běžného zpravodajského serveru, ale to jen proto, že nemáme velikost, kterou se pyšní Novinky.cz či Aktuálně.cz, takže opravdové idioty včas smažu. A oni se pak, přesně jak říká teorie rozbitých oken, moc nevracejí, a hlavně nemnoží. Ovšem skamarádit se s mazacím tlačítkem, to byl pro chlapce, který se měl za hodně svobodomyslného, tedy jako pro mě, těžký úkol. Mažu trojí: reklamu, sprosťárny a nenávist. S reklamou je to nejjednodušší. A je to i někdy legrace, když člověk skládá psaní do firmy, která se rozhodla oblepit vám web reklamou třeba na zlato odshora až dolů. S vulgaritou to jde. Pravých kanálníků k nám chodí málo, a pokud jde opravdu jen o hrubší slovník, přivírám oko, případně napřed varuju pistolníka, že jsou přítomny dámy – a mažu až potom, co se na mě za to varování vylije kýbl opravdové špíny. S nenávistí je to ale těžké. Představte si to takhle: máte u stolu společnost, o něčem si povídá, třeba o daních na příští rok, to se u nás na webu stává často. Běžný vzorek: rozumní, nerozumní, druhých mnohokrát víc, támhle pokrytec, vejtaha, křik­loun, hysterka… Dva tři lidé se potřebují něco dozvědět, protože se jich věc týká. Jeden rozumný něco nesměle polohlasem zkouší říct… A teď přijde někdo a začne vykřikovat, že ten nebo onen, který má s těmi daněmi co do činění, by měl viset, měl by být rozčtvrcen, budiž mu přána dlouhá a bolestivá smrt a rakovina. A co teď s ním? Inu, nějak už se s tím vypořádám, jen se bojím, aby mi mazací tlačítko nepřirostlo nějak zvlášť k prstu a srdci.

Co bych ale potřeboval vědět – jak pokřivený je obraz, který se mi tady skládá? Je všeobecná frustrace tak všeobecná a je nenávisti v lidech tolik, jak mně se zdá? A je to věc     dneš­ka, nebo je to absolutní? Byla by proměna upocených debatérů v lynčující dav tak snadná a rychlá, jak si myslím? Hezký nový rok.

Internetové debaty mají i své plus. Bují v nich, řádně hnojena, jazyková tvořivost. Tak například sbírám přezdívky politiků. Někdy se jimi prvně častovali politikové mezi sebou, jindy ji udělají v novinách, ale většina jich je původu nejasného, lidového. Využívá se tvořivě jmen, taková je třeba dvojice Dluhoslav [rozuměj Sobotka] a [Miroslav] Kradousek a nešťastná Karolína P. a dRath, co prý kRath. Ale běžná je samozřejmě i méně inspirovaná hra se jmény, taková, jakou známe i z tak nemúzických míst, jako jsou fotbalistické či hokejistické šatny. Že z Nečase je Nečy, třeba. Využívá se fyzických (in)dispozic: Kuní ksicht, Křivá huba, Zloprcek či Hejkal (Nečas, Vondra/Ransdorf, Bém, Bárta). Někdy tvůrce přezdívky irituje původní povolání a (domněle?) nedostatečná kvalifikace – ministr financí je Chemik, čímž se naznačuje, že nerozumí státním financím (krásná je varian­ta odkazující až kamsi do Arábie ke světově proslulému kazisvětovi: Chemický Míra). Ministryni kultury se se stejným úmyslem obdobně přezdívalo Družinářka. Ovšem u ní naprosto není potřeba nic naznačovat, takže už jsem se dlouho s Družinářkou nepotkal. Teprve nedávno jsem narazil na prý letité přejmenování Profesora alias Taťky Šmouly – Tuneldědek. To srdce nedoučeného lingvisty zaplesá, bez ohledu na trefnost obsahu. Ke Klausovi a jeho dalším dvěma přezdívkám se ovšem vážou celé legendy, známější je asi ta o Kikinovi, své kouzlo má ovšem i jiná, podle níž se Václav Klaus vlastně jmenuje Pružinskij…

Tož, jak vidno i ve velkém hnoji se dá najít perlička, když člověk hledá. Ovšem úplně růžovo není. Zdaleka nejvíc přezdívek, které se chytly a zlidověly, pochází od jednoho zdroje. Od Františka Mrázka: Vodník či Panděro Šlouf, Íčko Langer, Tlusťoch Tlustý… A z téže poněkud pochybné, leč jazykově nesmírně tvořivé dílny číšnicko-vekslácko-argotické vstali nedávno noví Kolibříci a Mazánkové…

A tak jeden neví, jestli má mít z té své malé radosti vlastně radost…