Vladimír Novotný: Miška Šolochov = literární podvod století

Michail Alexandrovič Šolochov (1905–1984) se stal jediným ruským sovětským spisovatelem, kterého Švédská královská akademie v roce 1965 vyznamenala Nobelovou cenou za literaturu. Závažnou roli tehdy sehrálo kulturně populistické gesto Jeana-Paula Sartra, který předtím odmítl převzít „nobelovku“ s odůvodněním, že ji nemůže přijmout, poněvadž ji doposud nezískal tvůrce románové epopeje Tichý Don – Michail Šolochov. Z rusky píšících literátů ji do té doby obdržel pouze exulant Ivan Alexejevič Bunin, žijící ve Francii a reprezentující tzv. „bílou“, čili exilovou ruskou literaturu. Po Šolochovovi ji získali ještě dva disidenti, posléze vypuzení, vysídlení nebo vyhnaní z vlasti na Západ, nejprve Alexandr Solženicyn, autor obžalobního spisu Souostroví Gulag, kterého ovšem za „sovětského“ spisovatele nikdo nepokládal, poté a naposledy již v USA usazený básník a esejista Josif Brodskij, mluvčí petrohradské básnické školy a žák Anny Achmatovové. Jestliže ale Bunin a Brodskij byli rození světoběžníci a Solženicyn velkou část života strávil v koncentračním táboře a pak ve vyhnanství, Šolochov se v jedenadvaceti letech natrvalo usadil v kozácké osadě na Donu, v níž žil až do svého skonu, tj. celých padesát osm let. Výjimky občas potvrzují pravidlo: třeba v roce 1959 spisovatel doprovázel Nikitu Chruščova během jeho návštěvy Spojených států. Nedlouho po návratu se stal členem ÚV Komunistické strany Sovětského svazu.

Co praví o Šolochovovi Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, dílo brněnských rusistů, vydané pod kuratelou Iva Pospíšila v roce 2001 (Praha, Libri), čili už v době neokleštěné cenzurou? Miroslav Mikulášek nad zvyklost slovníkového hesla o autorovi obšírně vyzvedává především „monumentální lidovou románovou epopej“ Tichý Don a charakterizuje ho jako román-výpověď o životě člověka a běhu světa, eventuálně jako román-rekviem. Pak se tu vypočítávají další autorova díla, badatel připomíná, že ve třicátých letech autor psal román Rozrušená země (přičemž druhý díl vyšel až v roce 1959, což nekomentuje), a za jedno z nejpůsobivějších děl ruské poválečné literatury je jím označena novela Osud člověka (1957). Dočítáme se, že „pro Šolochovův styl je příznačný totální záběr lidského života i pohybu dějin, široký rozsah lidských emocí od tragické beznaděje po humorný smích, poutavý a nemilosrdně pravdivý obraz osudu člověka a lidu na křižovatkách dějin“. A že spisovatel je „svědkem apokalypsy závěru druhého tisíciletí“.

Vzhledem k uvedenému datu vydání slovníku se v hesle odkazuje též na tvrzení do té doby zakázaná. Že totiž Alexandr Solženicyn, stejně jako historik Roj Medvěděv, zpochybnil Šolochovovo autorství Tichého Donu. Tyto pochybnosti se ovšem vynořily už ve dvacátých letech a možné autorství se připisovalo kozáckému spisovateli Fjodoru Krjukovovi, který zahynul v občanské válce a jehož příbuzní se octli v českých zemích; mlčeli však jak hrob – a kdo by se jim divil. Skandinávský slavistický výzkum prostřednictvím počítačových programů však v sedmdesátých letech Solženicynovu nebo Medveděvovu faktograficky podloženou hypotézu o Krjukovově autorství nepotvrdil, takže dosud platí Šolochovovo „uzuální autorství“, píše Mikulášek, ačkoli se „i poté vyskytly nové pochybnosti“. Objektivně pak odkazuje na knihy o „tajném životě“ M. Šolochova atp., pokládá však za nezbytné uvést i svou vlastní starší zásadní studii o Tichém Donu s názvem Syžetový syntetismus jako ideově-umělecká koncepce a morfologický atribut románové epopeje. O Šolochovovi rovněž u nás psali mnozí, obdivnou monografii o něm v roce 1975 vydal Miroslav Zahrádka. Tu Mikulášek kupodivu nezmiňuje. Autorství jiných spisovatelových knih v slovníku zpochybňováno není a naše literární rusistika se tím nezabývá.

Jenže knih dešifrujících autorské záhady spojené (nejenom) s Tichým Donem nezadržitelně přibývalo. Proti vydání jedné z nich ve Francii svého času ostře protestovalo tamější sovětské velvyslanectví a inkriminovaná protišolochovovská publikace vyšla mnohem později; až nyní bude konečně vydána i v Moskvě. Vyjde sice pod autorským pseudonymem, napsal ji však někdejší ruský jazykozpytec Vladimír     Nazarov, znalec staré řečtiny i jazyků severního Kavkazu, potomek donského atamana z časů občanské války. Podařilo se mu dokázat, že první část Tichého Donu vznikla již v roce 1913; to bylo Šolochovovi osm let. A že ji napsal literát píšící pod autorským jménem Viktor Sevskij, absolvent Moskevské univerzity, který pak v práci na románu pokračoval, jenže v roce 1920 byl popraven „rudými“ v obsazeném Rostovu na Donu jako představitel kozácké buržoazie.

Rukopis Tichého Donu mu tajní při zatčení pochopitelně zabavili – a nynější analytici zjistili, že Sevskij po té první dokončil i druhou část Tichého Donu, dále více než půlku třetího a několik stran ze samotného závěru čtvrtého dílu. Všechno ostatní postupně sesmolili najatí nebo z donucení literární pokrývači ve službách tajné policie (tenkrát GPU, později NKVD a KGB). Řádně plnili politický úkol (nebo příkaz) v duchu doktríny pro-letářského umění: je zapotřebí vytvořit za každou cenu velkou románovou epopej nové sovětské literatury, nové sovětské Rusi. Na nějakém klasickém autorství (v souladu s postuláty ortodoxní avantgardy) nic nezáleží. Vhodný text měli k dispozici, jen ho potřebovali křepce ideově dotáhnout. A pak ve vhodné chvíli vydat pod nějakým nicneříkajícím jménem – namátkou pod jménem neznámého mladého agitpropčíka Šolochova.

Zbytek článku si můžete přečíst v Tvaru č. 2/2013