Kanál a Z Malých exilů

„Kanál“ 

únavná cesta, ale jen dalším a dalším vlakem

cosi si předurčuji, cosi předurčeno s nemožností změny

jdu podél kanálu

tam někde mezi Bellevue a Haus der Kulturen der Welt

vše zase asi nespravedlivě směšuji v jedno

ano, vím jak jsem někdy nespravedlivý

a pak také někdy nic nemá žádnou příčinu

jen nějaký čímsi nedefinovaný strach

tváře lidí, na které se dívám ze druhého břehu

cosi odhaduji, cosi sám v sobě zamlčuji

nástupy: další vlakové nádraží

tentokrát ve Fuerstenwalde o pár roků později

teď se tam vidím

svírání v žaludku: mnohem pravidelnější

další středa

a kladu důraz na slovo další

na opakování

něčeho, co stále končí, začíná, je někde v půlce, za hranou

něčeho, co stále začíná, končí, je stále za hranou, v půlce

bary, kam vstupuješ

kde usedáš

narušená půlnoc a vlastně dobře, narušená rytmizovanými údery bicích

matoucí život teď na čas osvícen smaragdově zelenavým světlem

kořeněnou vůní

kolik utratíme bezbarvého času

v mračnech různých měst, za jakousi zástěnou

vrší se to, zeslabuje a zase stupňuje

někomu unikáš z rozhovorů

a někomu jinému se až přespříliš nebezpečně do nich vlamuješ

hrany, po kterých přejíždíš

lehce třesoucími se prsty

zase a zůstat v tom nepodobném stavu navracení

život, který se tak nějak životu ani moc nepodobá

je jen jakýmsi jeho obrazem

život, který volá možná po jiném pojmenování

a pak někam „domů“ s udanou adresou podanou taxikáři na malém lístečku

zastření, nutný paobraz

někdo, kdo nechce

se najednou vymyká

spoj, který se nemůže stihnout

a rychlostní komunikace, uprostřed níž se setkáváme

a pak opět a jinak uspořádané dny

„teď, nikam“, říkáš

náhodné zastavení

přílivy a přístavy

vše poskládáno v jakýchsi metaforách

kterým rozumíme jen zčásti

a možná vůbec

tak jsme si zas přisoudili smutný říjen

po všech těch dlouhých dnech

se nám nyní ty říjnové – zkracují

jsme posedlí je nějak zadržet

a s tou touhou se díváme z oken ven

s touhou zůstat

s touhou zůstat se ale nebezpečně zamotáváme v pletenec osobních příběhů

na očích sedí nedefinovatelný povlak

přes který se díváme na mizející slunce

za posledním panelovým domem

jen pozorovat okolostojící

to poslední pokládání skleničky

noc, která cosi půlí

pak projíždět „zcestným“ údolím

v zamlžených horách hledat souvislost

vztahy, které se drobí

ve vesnici Stambert

kterou zase a už projíždíme potřetí

a večer sledovat spolusedící, s vyměněnou tváří ze včerejška

pán v klobouku, který vychází z kavárny z předválečných let

poztrácené věci

byty, ke kterým se v jistých okamžicích musíme přiznat

budování vztahu v několika minutách a podoba vnitřních cizích exilů

nehostinné příchylnosti

připisování adres domů, kterými se prošlo

několik slov, které se řeknou poté

mají ještě hořčí příchuť

Z Malých exilů

 

***

tak trochu „malý“ den po návratu

rozměr místnosti a také čas se tak podivně stěsnávají

a nakonec nejsou

„než“ a „až“, dvě slova, kterým chybí účel

město jako puklina, jako rozpárané staré šaty, které už stejně nikdo dlouho nepoužíval

něco jako nádech

něco jako zase káva ve vyhlédnutém výklenku, opakovaná, neskutečně a až zvráceně

a pak je ticho, takové to rozpačité

že něco, že něco chybí

nebo že zas vše běží podle zavedených, jasných pořádků

***

teď, snažím se to zachytit

nultý čas, vyčkávání

pomalé přichystávání se na cosi

nárazy na zeď a další skutečnosti

průnik městem, jako už tolikrát

jen nějak nesamozřejmý, dezorientovaný

pak to trochu rozetnout:

zůstane bílý povlak na betonových schodech

***

jako bych na Tebe neměl počkat

jako bych už nesměl

opakuješ zrcadlům, stěnám a tapetám

ztlumíš zvuk na minimum

aby cosi vystoupilo, vyniklo

ale je to zase jen prázdný pohled

na smrkový les, který si dovolíš cestou autobusem

do severovýchodního města

ten nikdy neutěšující pohled

tak jak ho znáš s ubíháním kilometrů a let

počítání nazad nic nedovolí, nic neumožní

autobus vjíždí do prolákliny danou zurčivým potokem

tak tě vždy ono město vítá

zkoumavý pocit, co ještě vydržíš

***

kdosi zaklapává telefon

pozoruješ v dolní části kavárny

se slovy: Nechci, nejsem schopen dopovědět

pak se vaše oči na vteřinu setkají

ty na okraji třetího stolu zachycuješ na kousek papíru dávný pocit

nic, je to jen dívání se do skel malých oken

vyvrácený zrak, někdo někomu důrazně cosi říká

možná, že i vyčítá

už ale neposloucháš

lokál se pomalu ponořuje do hluchoty

***

už měsíc, přesně třicet dnů

ten stejný sklon světla

stejné nasvícení

kuchyňská linka v rohu místnosti

kůže, které se dotýkáme

je jen našich představ

chození z pokoje do pokoje

otevírání okna

výhled: přesný a také bohužel všelijak pokroucený

osamělý stůl

teď někdo ze tmy říká: „Běž a přijď“

a nezůstane u toho...

***

a teď být zas krutý sám k sobě

nelze tak... vždyť víš

jsi letitým svědkem, pozorovatelem stejných posunů

jenže najednou nevíš jak sklonit hlavu

přesně a definitivně

obkružuješ několik berlínských nároží

s touhou ale nevíš jakou emoci jí právě přisoudit

stejné bary a kavárny, nebo vlastně jen jedna

ale jako by jich bylo mnohem víc

pod očima cosi cuká

teď se to nemůže zapomenout jako předtím

teď... zatínáš pohled v barevnou stěnu