editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

tento editorial píši pár dní před volbou hlavy státu. Píši ho s vědomím, že až ho poctí váš zrak, bude prezident zvolen. Toť průsmyk času, který obnažuje přítomnost a budoucnost zásluhou časování časopisu. I proto je úplně lhostejné, kterému kandidátovi bych případně v tomto editorialu stranil (pokud bych vůbec stranil), protože bych tím nikoho ovlivnit nemohl. Čas tohoto editorialu znemožňuje jakoukoli volební agitku, což mě nevýslovně těší. Mám jich plné zuby.

Právem se ale vnucuje otázka: proč o tom hovořit, pomineme-li zvláštní autorovu zálibu v časových hrách (ve kterém čase editorial vlastně žije…)? Odpovědí si nejsem jistý. Snad si téma vynucuje okolní tlak, který se vám již rozplynul v radosti či zklamání, podle té které volby. Možná dění této volby vyžaduje hlubší reflexi. První přímá volba prezidenta vyvolává množství otázek, nejen tu zdánlivě nejdůležitější: Který z nich to bude? Reflexe je odstup, tím však v čase psaní tohoto textu nedisponuji. Pobývám v předvolební přítomnosti plné nejistoty, hysterie, kolektivního transu, mediálních kouzel a kiksů a téměř nepřetržitého nátlaku.

Dejme stranou, která volba je menší či větší zlo nebo dobro. Podstatné otázky ukrývá samotná kampaň.

Kde se bere ta hysterie? Odkud ta posedlost prezidenty? Proč zas ten manicheismus? Jak spolu budeme vycházet po volbách? A proč cejchování a vylučování? Proč zas vyvěrají národní trhliny? Je to posttraumatická reakce na – pro vás – již bývalého prezidenta? Jsme snad opojeni přímou volbou, protože stále méně věcí skutečně ovlivňujeme? Anebo je to regres – touha schoulit se pod vladařova křídla a uniknout realitě? Otcovské figury: silácký vůdce a dobrácký monarcha. Žijeme v psychoanalytické pohádce? Na zámku nebo v podzámčí? Jako by se vytratilo, že jsme parlamentní demokracie; že tento úřad je sice významný, ale jistě ne mocensky ústřední. Bojím se, že tyto „hry“ nás omamují, protože mizí „chléb“. A bojím se, že jsme permanentně rozdělená společnost, byť dělicích čar je vícero, a jen občas se plně protnou.

Prezidenti, prezidenti… my máme v tomto Tvaru Krále. Naštěstí je to básník Petr Král, a tak se nemusíme obávat, že se z nás stanou poddaní. Na str. 4 odpovídá na 13 otázek a na další straně se lesknou jeho Brokáty. Dá rozum, že některá témata vidím v odlišném světle než Král. A přece náš rozhovor, uskutečněný na pozadí prezidentského šílení, mi v mnohém odpovídá. Rozumím básníkovu odporu k současnosti, i když se k času vztahuji jinak. A ještě více rozumím jeho důrazu na přesnost a jemnost významu, který představuje výsměch opravdové kultury všem dnešním mediálním blábolům a fetišům. 

Adam Borzič