Vzpomínky bláznivého německého barona – Vzpomínky krále Ubu – ***

Kārlis Vērdiņš (nar. 1979 v Rize) vystudoval Lotyšskou kulturní akademii, nyní je badatelem Ústavu pro literaturu, folklor a umění Lotyšské univerzity a předním lotyšským básníkem, ověnčeným několika prestižními literárními cenami. Vydal sbírky Ledoborci (Ledlauži, 2001 a 2009), Tvaroh se smetanou (Biezpiens ar krējumu, 2004), Já (Es, 2008) a pro děti Písmenkovou polévku (Burtiņu zupa, 2007). Přeložil poezii několika desítek autorů z angličtiny (T. S. Eliot, W. Whitman), ruštiny (J. Brodskij, S. Chanin), němčiny (G. Trakl) a přebásnil také Bieblova Nového Ikara (2006). Je autorem řady libret a písňových textů, editorem, redaktorem a literárním kritikem. Doktorát filologie získal za své dějiny básně v próze v Lotyšsku, které vyšly knižně pod názvem Bastardní forma (Bastarda forma, 2011, v upravené formě též anglicky). Jeho básně byly přeloženy do více než dvaceti jazyků, v češtině vyšly časopisecky a v antologii 15× poezie Lotyšsko (2006). V letošním roce připravuje nakladatelství Dauphin vydání jeho básnické knihy Já v překladu Pavla Štolla.

Vzpomínky bláznivého německého barona  

Jednoho večera jsme se s pastorem ožrali a začali si vymýšlet příjmení pro své rolníky. Nejdřív jsme se náramně bavili, říkali jsme nazdařbůh všechno, co nás napadlo, a zapisovali jsme si to. Tak dostal příjmení Voříšek, Prdlavka, Ropušák a další, kteří bydleli na jihu vesnice.
Když jsme se dosyta nasmáli, vzali jsme to důkladněji. Dvěma sedlákům u potoka jsme dali jména Molotov a Ribbentrop a jejich sousedům u lesa Chip a Dale. Obecní učitel,  náš starý mudrlant, dostal jméno Mikroskop.
Když se setmělo, vzali jsme každý jednu láhev a vydali se k pěkné vdovičce ze mlejna. Zatímco černoprdelník odháněl psy, já klepal na dveře. Konečně nám otevřela, zahalená v šátku, a já pravil: „Madame, dovolte, abych vám říkal Růženko.“

Vzpomínky krále Ubu

Probudil jsem se pozdě, v kuchyni – krysa mi ohryzávala botu. Opláchl jsem si papulu, vyhrabal z komory starou korunu, narazil si ji na hlavu a běžel jsem na sněm.
Už za dveřmi bylo slyšet, jak ty kurvy řvou: „Vrať mi Slezsko!“ „Vrať mi Moravu!“ Celý rozzuřený jsem vrazil dovnitř, začal mlátit botou o stůl a řvát: „Tak budete poslouchat, nebo ne?“
Všichni zmlkli a posadili se. Fajn, pomyslel jsem si. Už jsem chtěl vylézt na stůl a spustit proslov, když tu vidím, že všichni vytahují zpod kabátců nože.

 

* * *

ať tě cítím na kost na dřeň
vymrdej mě hloub a hloub
nevynechej žádné místo
kam bych ti moh uniknout 

aspoň jednou za život mě
sevři pevně v objetí
zůstanou pak dlouho v tobě
mé trýzně a bolesti

tvůj pot smočí moje vzlyky
a hned ráno ve sprše
pobodán od tvojí píky
zhojím se i má duše 

Z lotyštiny přeložil Pavel Štoll. Další básně Kārlise Vērdiņše otiskl Tvar 3/2013.