Kateřina Piorecká: Konečně jsem mohl „psát“, jako jsem hrával na klavír…

„Jé! Vy píšete na stroji?“ Tato věta doléhala k uším prozaičky Anny Marie Tilschové v polovině dvacátých let docela často a zaznívala impertinentním či mírně ironickým tónem. Umění se přeci netvoří v kanceláři! – Spisovatel v moderní době nemůže být tak zastaralý, že by ještě psal inkoustovým perem! – Názory protichůdné, ale stejně frekventované. Dnes, kdy mediální studia propůjčila literární vědě pojem remediace, by otázka po způsobu tvorby a především po jejím techné měla být zcela legitimní součástí literárněvědného tázání. Zvláště při vědomí konkurence nejen tužky a psacího stroje či počítače, ale i diktafonu, mobilního telefonu nebo tabletu.

V českém prostředí, kde je stále přítomna silná strukturalistická tradice, otázky procesu tvorby zůstávají dosud poněkud stranou. Nebo nepřekročily žánr hospodských historek ze života literárních celebrit. Není divu, když řada autorů velmi pečlivě buduje vlastní mýtus lehce tvořících básníků či prozaiků píšících v podstatě automatický text. Otázka „Jak tvoříte, mistře?“ byla vyslovována téměř beze změny ve století devatenáctém i v dnešních lifestylových časopisech. Podobně se svých autorů ptal také nakladatel Otakar Štorch-Marien a od prvního čísla obtýdeníku Rozpravy Aventina pravidelně otiskoval jejich anketní odpovědi, osobní dopisy i fejetony pod titulem „O sobě“. Případně se na titulní straně časopisu objevil rozhovor, v němž dotaz na techniku tvorby nesměl chybět. Výhradně na psacím stroji psal např. Karel Matěj Čapek-Chod, který přednosti psacího stroje objevil už na počátku 20. století. To jeho mladší jmenovec Karel Čapek se psaní na stroji ovládnout ani nepokoušel. Nedovedl přemýšlet bez pera v ruce. Naopak nechápal, „jak může někdo literaturu diktovat do stroje – ledaže přitom drtí v zubech písařku nebo psací stroj“. Výše zmíněná Anna Maria Tilschová svou zpověď přímo nazvala Spisovatel a stroj. Veřejně se v ní vyznala z lásky ke svému psacímu stroji, ze které se po několika vášnivých roztržkách stalo „správné a legitimní manželství“.

V letech po první světové válce se psací stroje pomalu, ale jistě stávaly samozřejmou součástí každé kanceláře. Písařka na psacím stroji byla jedním z příznačných ženských povolání – a ikonická postava písařky se dostala do literatury (zvláště do tzv. červené knihovny a sociálních románů), na divadelní prkna i do filmu. Rozšíření psacího stroje přispělo definitivní prosazení psacích systémů s tzv. QWERTY klávesnicí, kterou v různých médiích používáme dodnes. Konkurence byla tvrdá. Výsadní postavení remingtonek a underwoodek bylo minulostí a každá značka si musela vybojovat své místo na trhu. Psaní na stroji se sice vyučovalo na státních obchodních akademiích stejně jako účetnictví, učebny byly vybaveny stroji stejné značky a učebnice psaní na stroji byly psány ve spolupráci s konkrétní firmou. Velmi rozšířenou učebnicí byla například Všemi desíti Karla Vágnera, jež se sice prezentovala jako univerzální, ale obsluha a údržba psacího stroje je demonstrována na psacím stroji značky Underwood (první vydání se uskutečnilo ještě před první světovou válkou a učebnice sloužila ještě v roce 1945, kdy vyšla její devátá reedice). Firmy prodávající psací stroje současně   pořádaly vlastní kurzy psaní na stroji pro širokou veřejnost a svým zákazníkům zajišťovaly dlouhodobý servis strojů. Složité bylo nejen zákazníka získat, ale také si jej udržet. Psací stroje začaly být cenově dostupnější na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se začaly vyrábět přenosné, tzv. kufříkové modely. A řada lidí – díky nápadité a všudypřítomné reklamě – si začala uvědomovat, že by bylo dobré jej mít i na svém vlastním psacím stole.

„Naše estetika je estetikou stroje.“ Touto tezí otevíral Karel Teige v článku „Moderní umění a společnost“ první číslo nového časopisu Pásmo. Teige jako teoretik uměleckého svazu Devětsil uvažoval intenzivně o umění, jeho hranicích a prostředcích už od počátku dvacátých let. Rok 1924 se stal rokem poetismu. Teigův manifest Poetismus charakterizuje tento směr jako umění žít a užívat, jako věc samozřejmou a dostupnou, jakou je sport, láska, víno. V článku „Naše základna a naše cesta“ jej Teige spojuje s konstruktivismem a purismem. Budoucnost viděl v nových médiích a nových technologiích – užitém umění, architektuře, fotografii, ve filmu, tedy v industrii a v mechanizaci života: „Estetika stroje, směrodatná pro všecka umění, podkopává dosavadní koncepce estetické.“

Zbytek článku K. Piorecké si můžete přečíst v Tvaru č. 3/2013.