editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

začíná už být tradicí, že se na Vás obracím ve chvíli, kdy věci jsou v pohybu, kdy plují, probíhají, zkrátka žijí – žijeme v čase. Shromáždilo se nám v tomto čísle Tvaru vícero textů souvisejících s prózou: inspirativní rozhovor se spisovatelkou Radkou Denemarkovou, povídky Viktora Špačka a finského autora Jyrkiho Vai­nonena, putování za Kafkou v Siřemi, pominu-li již tradiční prózu Ladislava Selepka Veverky v parku Hu. Žel, musím se v tomto editorialu věnovat podstatně prozaičtější záležitosti – financování našeho časopisu a živé kultury jako takové.

Tentokrát mám jistou výhodu, neboť díky shovívavosti našeho grafika mohu psát tento text doslova na poslední chvíli před vydáním nového čísla. Ministerstvo kultury nám opět připravilo pěknou polízanici. Rozpočet sestavený ekonomickým náměstkem Sankotem (TOP 09) v původním návrhu seškrtal státní příspěvky na živou kulturu o 50 %. To by ovšem znamenalo likvidaci její velké části. I kdyby se Tvar zázračně vyhoupl mezi podpořená periodika, nic dobrého by to pro něj neznamenalo. Vypovídalo by to cosi šíleného o této zemi.

Proti této devastační politice se shodně postavili členové odborných grémií rozdělujících granty a šéfredaktoři literárních a kulturních časopisů, k nimž se přidali i zástupci dalších uměleckých odvětví a společně artikulovali jasné ne nekoncepční a nekompetentní ministerské zvůli, která by téměř zahubila živou kulturu. Následně vznikla iniciativa Zachraňte kulturu 2013, která sešikovala velké množství subjektů a začala se systematickým mediálním tlakem, jehož prvním vrcholem byla demonstrace před ministerstvem kultury, která se uskutečnila ve čtvrtek 14. února. Nátlak se v této zemi vyplácí. Nyní se nalézáme v mezičase jednání: ministerstvo přislíbilo dorovnat dotační částku na loňskou úroveň, leč opět neprozradilo, jak peníze rozdělí. Budoucnost Tvaru i dalších projektů živé kultury tak zůstává nejasná.

Pro hořké srovnání otiskujeme v tomto čísle další díl naší občasné rubriky Kulturní politika v Evropě. Zuzana Micková nás seznamuje s kulturní politikou Norska v článku s příznačným názvem O politicích, kteří se nebojí kultury (a kultuře, která nemá strach z politiky). Těm, kdo se domnívají, že si Norové mohou dovolit podporovat kulturu, protože „mají ropu“, autorka jasně ukazuje, že kultura byla v Norsku podporována dávno před objevem nalezišť této suroviny v norských     teritoriích. Stačí chtít.

Celé toto dění přesto přináší jeden pozitivní efekt. Konečně se představitelé živé kultury propojují, protože jedině ve vzájemné solidaritě a jednotě je možné dosáhnout úspěchu.

Této problematice se pochopitelně budeme věnovat i v příštím čísle.


Adam Borzič