Se studem v očích se doprošujeme

Po návrhu dramatického snížení státní podpory živému profesionálnímu umění vznikla iniciativa Zachraňte kulturu 2013, jejímž cílem je upozornit na dlouhodobě neúnosnou kulturní politiku státu. Vybraným členům této iniciativy jsme položili následující otázky: 

1. Jak by podle vás měla fungovat kulturní politika státu?
2. Jak vidíte budoucnost svého časopisu s ohledem na současný vývoj?
3. Může tato krize přinést české kultuře něco pozitivního?
 

Odpovídá Palo Fabuš, šéfredaktor časopisu Umělec:

1. Jako starostlivý homosexuální otec, který ví, že jediný způsob, jakým si kdy mohl získat a zachovat svůj vliv na kultivaci, je dostatek vítězství na jiných frontách, takže si může dovolit i mrhání v podobě osobní prohry – vím totiž, co vzhledem k ostatním svým starostem jako prohru vnímá.

2. Jako cikáni. Ze dne na den.

3. Ano. Že přibude těch, které znechutí opakované žebrání a jako jedinou možnost připustí žádat mnohem víc.

Odpovídá Martin Valášek, šéfredaktor revue Souvislosti:

1. Jak stručně odpovědět na ušlechtilou otázku, kterou by klidně mohlo vrcholit závěrečné slyšení při veřejném konkurzu na ministra kultury? Kulturní politika státu by měla být především KONCEPČNÍ. Ministerstvo kultury, prodloužená ruka státu ve správě věcí kulturních, by mělo být schopno kdykoli srozumitelně odpovědět na tři známé otázky: „Kdo jsme?“, „Odkud přicházíme?“, „Kam směřujeme?“, ve kterých je ukryto celé sebe-uvědomění si vlastní (kulturní) cesty. S naprostou absencí nějaké dlouhodobější koncepce se bohužel setkáváme na všech ministerstvech – viz například vyzbrojování armády tu Pandury, jindy Gripeny, ondy Dingy, před lety chtěla betonářská lobby dokonce renovovat sedmdesát let staré pohraniční bunkry. Vzpomínáte? Nebo na školství – všechny ty internety do škol, rámcové vzdělávací programy, dvacet let připravované státní maturity atd. atp.  Bude-li znát ministerstvo kultury odpověď na tři zmíněné otázky, stačí pak jednoduše „nastavit procesy“ a určit, jak každoročně zacházet s oním jedním procentem na kulturu, jež jednou rok co rok poplyne ze státního rozpočtu. Když bude pevně stanoveno, že tolik a tolik procent z rozpočtu ministerstva půjde na provoz samotného úřadu, tolik na příspěvkové organizace a tolik na živou kulturu, nemůže nastat téměř každoroční chaos a handlování, jež vyhovují všem těm partajníkům, vyžírkům, leštiklikům a podržtaškům, kteří jsou na státní instituce obvykle přisáti.

2. Vzhledem ke každoroční grantové loterii nelze plánovat dopředu. Žijeme už dlouhý čas z roku na rok. A doufáme, že se grantová politika přece jen „zkoncepční“ a Souvislosti budou moci dále vycházet. Leckde a leckým diskutovaná možnost přechodu na elektronickou podobu je z mnoha důvodů jen zpomalená cesta k zániku. E-verze může být doplňkem, nikoli však řešením.

3. Věřím, či spíše rád bych věřil, že tato krize (kolikátá už?!) může nastartovat věcnou diskusi mezi zástupci tzv. živé kultury a ministerstvem kultury. Ostatně hodně práce už na této líše vykonalo v nedávných letech Za Česko kulturní a zdá se, že dveře na Maltézském náměstí 1 jsou nepatrně pootevřené.

Odpovídá Karel Kouba, šéfredaktor kulturního čtrnáctideníku A2:

1. Aby mohla kulturní politika státu fungovat, musí předně nějaká kulturní politika být. A pokud nějaká kulturní politika je, mělo by se její koncepcí ministerstvo opravdu řídit. Od roku 2007 má ministerstvo kultury k dispozici poměrně kvalitní materiál nazvaný Koncepce účinnější podpory umění na léta 2007–2013, tedy dobře zformulovanou koncepci kulturní politiky. Praxe posledních let má ale k obsahu tohoto dokumentu velmi daleko.

K účinné realizaci kulturní politiky nelze dojít jinak než systémovou změnou. Jak ukazují zkušenosti s ministry kultury napříč politickým spektrem, nelze příliš doufat ve výměnu vlád ani ministrů. Je především nutné přestat chápat MK jako teplé místo, jímž se zacpou ústa menším koaličním stranám. Jednotlivé politické strany by jednak měly mít vlastní koncepci kulturní politiky, kterou konzultovaly s odborníky, a ze svých řad by měly na pozici ministra kultury nominovat důvěryhodné osobnosti, které svému rezortu rozumí, které mají pevný názor, jejž dokáží prosazovat mezi svými stranickými kolegy. A v neposlední řadě je také nutné poněkud „přenastavit procesy“ na samotném ministerstvu, jevícím se jako moloch, který je schopný uživit jen sám sebe a v jehož útrobách je mimo jiné kvůli fluktuaci úředníků neskutečný nepořádek.
Strany by měly začít chápat kulturu a obzvláště živé umění jako velmi důležité politické téma, jehož prostřednictvím můžou voliče nejen získat, ale také uvědomělé voliče vychovávat (zde připomeňme politický potenciál kulturní obce, který se v poněkud pervertované, ale o to výraznější podobě projevil i v nedávných prezidentských volbách).
Vše nasvědčuje tomu, že pokud tato nezbytná změna nastane, bude dlouhá a bolestivá. Stejnou měrou k ní musí přispět nejen politici, ale právě také kulturní pracovníci, umělci i aktivní příjemci umění.

2. Pokud by měla situace na MK pokračovat stejným způsobem, tak bychom – podobně jako většina ostatních časopisů i dalších kulturních institucí – nepřežili. Každoroční ukrajování příspěvků, vytváření nátlaku na kulturní obec a boj o holou existenci kulturu paralyzuje, nutí ji zabývat se problémy, které by mělo řešit ministerstvo, a samozřejmě má také podstatný vliv na kvalitu jejího provozu. Jako fanzin se sice časopis zřejmě udržet může, ale tuhle nouzovou variantu si nikdo z nás prostě nesmí připustit.

3. Jakkoliv bychom se do podobné situace neměli dostávat a už vůbec by se neměla opakovat v dvouletých cyklech, jak se tomu děje v poslední době, tak z pohledu zevnitř zde nepochybná pozitiva jsou. Úředníkům ministerstva kultury se totiž podařilo pozoruhodně sjednotit jinak poměrně rozhádanou a do svých oborů uzavřenou kulturní obec. Je samozřejmě otázka, jak dlouho tato soudržnost potrvá a zda nebude trvat opět jen do té chvíle, kdy se podaří navýšit rozpočet na minimální úroveň, při níž jsou jednotlivé subjekty schopné přežít. Z aktivit, které nyní iniciativa Zachraňte kulturu 2013 vyvíjí, ale plyne jistá naděje, že vzniká dlouhodobější platforma, jež svou činnost nebude omezovat jen na okamžiky, kdy bude ohrožena samotná existence živé kultury.
A s tím souvisí druhý výrazný klad: bezprostřední konfrontace se „špinavou“ politickou praxí, jíž se kulturní pracovníci v dobách míru vyhýbají jako čert kříži, což je ale s ohledem na aktuální společensko-politickou situaci velmi krátkozraké a neudržitelné. Snad si konečně začneme uvědomovat, že kultura je politikum a jinak než soustavným nátlakem na nejvyšší politická místa zde vhodné prostředí pro rozvoj živého umění nedocílíme.

Odpovědi dalších respondentů najdete v Tvaru 5/2013.