Emil Hakl: Skutečná událost. Argo, Praha 2013

854,9 aneb jak hodit rakví co nejdál

Nová kniha Emila Hakla Skutečná událost vzbuzuje díky mírně provokativnímu názvu čtenářská očekávání ještě před otevřením. Vypravěčem je spisovatel nesoucí Haklovo občanské jméno Jan, občas odměněný výletem do Osla, kde tráví krásných pár dní nad panákem brandy vykoupených otravnou patnáctiminutovou interakcí s literárními nadšenci, v běžném životě bohužel zároveň nucený hákovat v různých duši korumpujících podnicích. Úvod jako by předznamenával další variaci na téma krize současného muže s přiměřeně stárnoucím haklovským alter egem a příměsí informací jako ze serveru Aktuálně.cz. Kolik procent pracovní doby tráví muži v produktivním věku virtuálním házením rakví? Proč má Breivik fanoušky a pokračovatele? Proč tolik mužů po čtyřicítce nevidí smysl života? Jak funguje česká justiční mafie? Internetové diskuse a hospodské polemiky nad podobnými otázkami Haklova próza převyšuje vytříbenějším stylem.

Próza Skutečná událost obsahuje tři jasně oddělené roviny vyprávění – nejsoukromější, světu uzavřený vztahový příběh muže a dívky, příhody tří kumpánů odrážející aktuální českou sociální problematiku a pasáže popisující historii německé teroristické skupiny Frakce Rudé armády, tedy extrémní historický případ „občanské neposlušnosti“.

Pasáže popisující krásy i nejistoty vztahu a překvapivou spřízněnost životem lehce opotřebovaného padesátníka a mladinké dívky tvoří dějově nijak překvapivou, nicméně svěžestí a originalitou popisu čtenářsky poměrně labužnickou část knihy. Místy se vytrácí Haklova typická ich-forma a vypravěčská perspektiva se přesouvá ke studentce Káje; dva hlasy střídavě harmonické a vtipně si protiřečící vyprávějí jadrnými slovy opatrnou historii sblížení. Zkrátka: „Když se v hledáčku objeví nezámožný dekoncentrovaný prskal, šťávy se cvičně vzedmou a hú – čau.“ Milostná tematika objevující se v prózách Emila Hakla pravidelně v ironickém schématu pokus–omyl zde nabývá odlišných podob.

Sociálně podbarvený příběh tří přátel naopak přesně odpovídá stereotypu předchozích próz – alespoň co se týče charakteru hrdinů a jejich převládajícího životního pocitu. Haklovi mužští hrdinové se od prvních próz pohybují v různých stadiích vyhoření, která celkem monotónně průběžně komentují v diskusích s jinými podobně založenými intelektuály, případně genetickými předchůdci nynějších osamělých a v osamění si libujících, ublíženeckých jedinců, jimž nevyhovuje žádná doba, politická či společenská situace. Kniha Skutečná událost staví život mužů žijících s trpkým vědomím, že lépe ještě nebylo a nejspíš bude hůř, do kontrastu s aktivitami teroristické skupiny Frakce Rudé armády – tedy vědomou pasivitu a rezignaci s vyhrocenou akcí postavenou na ne zcela ujasněné filosofii. Hlavní hrdina ponořený do historie RAF a v průběhu děje neustále konfrontovaný s křivdami, jichž se na obyčejných smrtelnících konstantně dopouštějí dravější a morálními zásadami nedotčení příslušníci lidského druhu s neotřesitelnou mocenskou pozicí, dospívá v závěru prózy k vizi teroristického činu – pomsty na jednom společenském predátorovi pro výstrahu ostatním. Tedy – hlavní hrdina se k teroristické akci víceméně připlete prostřednictvím individua s přezdívkou Pitvor. Motivace k podobnému činu je však přes všechny zmínky o slušných německých občanech proměněných v teroristy poměrně neuvěřitelná. Zvlášť u hrdiny, jehož nejvýraznějším rysem je pasivní přístup k životu a jediná představitelná agrese je slovní. Možnost podobného vyústění děje komentuje v závěrečné pasáži sám vypravěč: „Všechno jsem si víceméně vymyslel. Nebyl jsem v Norsku, nejsem spisovatel, neznám žádného Pitvora. Což neznamená, že by nebylo dobré, aby pár činitelů v téhle zemi dostalo pořádně přes držku.“

Prózy Emila Hakla mají vždy autobiografický základ, což platí i pro knihu Skutečná událost. V rozhovorech autor přiznává inspiraci příhodami kamarádů, odposlechnutými rozhovory, zajímavostmi vyčtenými na oblíbených serverech. Haklovy knihy vznikají metodou rozvíjení minipříběhů, které se postupně spojí do literárního tvaru. Úskalí této metody spočívá v možnosti, že popsaná skládačka zůstane právě jen skládačkou náhodně zkombinovaných příhod a aktualit „ze současného života“. Přestože se autor programově distancuje od „románových oblouků, krizí a katarzí“, nezabrání čtenáři očekávat víc nežli prozaickou skládačku. A tak zatímco Haklovo vypravěčské umění, jazyková a stylová vytříbenost, schopnost humorné nadsázky a šťavnatost metafor s každou další knihou jen kvete, témata se opakují, hrdinové stagnují, zápletky se sbíhají ke stejným koncům. Počteníčko časově odpovídající cestě vlakem z Prahy do Ostravy a ještě zbude chvilka času připomenout si kratochvíli s házením rakví, která asi před dvěma lety obletěla české kanceláře. Inu proč ne. 854,9. A vy?

Iveta Mindeková