prózy Augusta Monterrosa

Minulý měsíc uplynulo deset let od chvíle, kdy osud udělal tečku za životem guatemalsko-mexického spisovatele Augusta Monterrosa (21. prosince 1921 – 7. února 2003). Ačkoli je tento velikán španělsky psané literatury jedním z mezinárodně nejuznávanějších latinskoamerických autorů, jeho jméno, natožpak dílo u nás prakticky nikdo nezná (první český překlad je plánován na příští rok). 

Mezi Monterrosovy hlavní přednosti patří schopnost obsáhnout hlubokou myšlenku  pomocí (mnohdy až krajně) úsporného vyjádření, což je snad nejcharakterističtější rys jeho uměleckého výrazu. („Je třeba zříci se mnoha dobrých vět, aby se sdělilo pouze nezbytné.“) Díky nadčasovému rozměru své­ho díla oslovuje čtenáře i v 21. století, o čemž svědčí nejen neustálé reedice a výbory, ale také dodnes rostoucí počet jazyků, do nichž je překládán – s autorovým odkazem se mohou v mateřštině seznámit například Poláci, Finové, Švédové, Číňané, Židé, a dokonce i milovníci latiny.

Své první povídky uveřejňuje v guatemalských novinách a časopisech. Kvůli protirežimnímu postoji je však v září 1944 nucen žádat o azyl v sousedním Mexiku, kde nachází druhý domov a kde o patnáct let později vydává Souborné dílo (a jiné povídky) (1959). I přes velmi příznivé přijetí jeho prvotiny si na následující, Monterrosovu patrně nejznámější, knihu Černá ovce a ostatní bajky (1969) musejí čtenáři počkat dlouhých deset let. K dalším významným autorovým počinům patří soubor povídek, esejů a aforismů Věčně v pohybu (1972) a útržkovitý román Zbývá už jen ticho (život a dílo Eduarda Torrese) (1978).

Monterrosovo dílo, na první pohled snadno přístupné a zdánlivě jednoduché, je protkáno celou řadou více či méně skrytých intertextuálních odkazů a jiných narážek (například farář a lazebník ze Cervantesova Quijota v povídce „Jak jsem se zbavil pěti set knih“). Autor tak vtahuje čtenáře do hry nevyřčeného, jejímž základním pravidlem je číst zároveň mezi řádky, a to tím pozorněji, čím je řádků méně.

Nedílnou součástí Monterrosova stylu a téměř až nosným prvkem jeho tvorby je smysl pro humor, který u něho nabývá mnoha podob: sarkastické, ironické, sebeironizující, černé, absurdní. Svůj osobitý pohled nám autor nejčastěji předkládá ve formě bajek, satir či krátkých vyprávění. Byť všechny zmíněné útvary formálně ukončuje tečka, představuje tato spíše pobídku čtenáři, jakousi dvojtečku uvozující nekonečné intelektuální dobrodružství.

O stručnosti 

Často slýchám, jak lidé velebí stručnost, a když opakovaně zaznívá, že je-li něco dobré a stručné, je to dobré dvojnásob, sám se na okamžik cítím šťasten.

A přitom se v úvodní satiře první knihy Horatius táže, tedy vlastně dělá, jako by se tázal Maecenata, proč není nikdo spokojen s tím, čím je, a kupec závidí vojákovi a voják kupci. Vzpomínáte si, že?

Je pravda, že autor krátkých textů netouží po ničem více než po psaní nekonečně dlouhých, předlouhých textů, při nichž by se fantazie příliš nenadřela a v nichž by se skutečnosti, věci, zvířata a lidé setkávali, vyhledávali či se navzájem vyhýbali, žili by, družili se, milovali se či by svobodně prolévali svou krev, a přitom by je nesvazoval středník ani tečka.

Ano, přesně ta, ke které mě právě teď nutí cosi silnějšího než já, něco, co chovám v úctě i nenávisti.

Želva a Achilles  

Dle telegrafických zpráv dorazila želva minulý týden konečně do cíle.

Na tiskové konferenci se pak svěřila, že se celý závod bála, že prohraje, neboť její soupeř jí neustále šlapal na paty.

A vskutku, o desetitisícitrilióntinu sekundy později se do cíle jako šíp vřítil Achilles proklínající Zenóna z Eleje.

Gallus aureorum ovorum 

V jednom z ohromných kurníků obklopujících starověký Řím žil kdysi neobyčejně zdatný a k milostným hrátkám štědře vybavený kohout, jehož si všechny slepice, které s ním přišly do styku, oblíbily tak, že mu, chudákovi, nedaly ani chvíli vydechnout.

Sám Tacitus ho pro jeho nezničitelnost přirovnává, možná i dvojsmyslně, k bájnému Fénixovi a dodává, že si získal nesmírný věhlas a stal se objektem zájmu svých spoluobčanů, to jest kohoutů, kteří přicházeli z různých koutů republiky, jen aby ho viděli v akci, ať už kvůli podívané jako takové či s touhou pochytit něco z jeho techniky.

Ale jelikož všechno má své meze, je jasné, že nepřetržité milostné nasazení přivedlo kohouta do hrobu, což zajisté nesl velice těžce a hořce, neboť další básník, tentokráte Statius, zmiňuje, že krátce před smrtí ke svému loži svolal nejméně dvě tisícovky nejnáruživějších slepic a pronesl k nim tato poslední slova: „Hleďte, co jste způsobily. Zabily jste kohouta se zlatými vejci,“ čímž položil základ k celé řadě překroucených a smyšlených verzí, takže dané schopnosti si dnes lidé spojují především s králem Midasem či lidovou povídačkou o slepici.

Ze španělštiny přeložil Michal Brabec, další Monterrosovy povídky najdete v Tvaru 5/2013.