rozhovor Adama Borziče s Petrem Borkovcem při příležitosti vydání jeho nové sbírky básní
Vždycky jsem cítil úctu k delším básnickým odmlkám. Současně mi něčím nahánějí strach. Tobě koncem roku vyšla nová sbírka veršů po téměř deseti letech. Co znamenalo to odmlčení, bylo-li to odmlčení, pro tvoji poezii?
K mé odmlce nemusíš mít žádnou úctu. Ani se jí neboj. Nevím, co znamenala pro moje básně. Pokud si někdo představuje, že se roky, kdy jsem nic nevydal, nějak zahustily do padesáti básní této knihy, že je to nějaká tresť a výsledek složitého hledání nové poetiky, tak musím říct, že není. Prostě jsem psal, a když jsem dostal nápad, že by to mohla být sbírka složená ze samých krátkých básní, tak jsem trochu zabral. K faktu, že to trvalo dlouho, mě nenapadá žádný komentář.
V Milostných básních, jak ostatně prozrazuje i jejich obálka, došlo k jistému výrazovému posunu v tvé poetice. K zintenzivnění a pročištění. Jak bys ty sám tento posun popsal?
Neumím ho dobře popsat. Jsou to krátké básně, které se pokoušejí vtipkovat. Pro mě je posun v tom, že když je někde čtu, tak se posluchači takovým nejistým způsobem smějí. Což se mi líbí, protože je to pro mě nový zážitek.
Na Milostných básních mě mimo jiné fascinuje, že se v nich zvláštním způsobem, jakoby ve vrstvách, mísí předchozí podoby tvého díla, a zároveň je to kniha hodně odlišná od těch předchozích. V záchvěvech některých básní slyším i vzdálená echa tvého raného psaní. Jaký máš vztah ke svým prvním sbírkám?
Moc často se k nim (a k myšlenkám na ně) nedostanu. A když, tak je čtu spíš jako verše někoho jiného. Něco se mi líbí, něco vůbec, což se proměňuje. Nijak zvlášť ten vztah neprožívám.
Ještě k tvým raným básním: dříve byly v tvé poezii přítomné křesťanské motivy. Později ubývaly. Dnes jsou přítomny jen neznatelně. Je to v nějakém vztahu k tvé spiritualitě? Nebo tě jako básníka tyto motivy přestaly uspokojovat?
Vždyť v celé té knížce kážu ptákům, a ptáci kážou mně.
Odpusť téměř bulvární otázku, ale jak k tobě přiletěly sovy? Ve sbírce je jich hodně, proč se pořád vracejí?
Dva měsíce jsem žil v usedlosti Hellebosch blízko Bruselu. V lesním parku bylo hodně výřích hnízd. Protože jsem měl čas a protože jsem byl v noci často vzhůru, poslouchal jsem je a špehoval (koupil jsem si kvůli tomu dalekohled). Pokoušel jsem se slovy popsat jejich zpěv a signály, jejich podobu, pohyby. A u toho mě začala napadat různá přirovnání a paralelní obrazy a historky.
S Wandou Heinrichovou se přeme, zda je tvá kniha ze světla, nebo z tmy. Já si myslím, že její krystaličnost vyrůstá ze tmy, sova je noční zvíře. Žiješ v noci? Jak ji prožíváš?
Noc nemám rád a nikdy – s výjimkou času, kdy jsem delší dobu sám a mimo domov – v noci nic nepíšu. Když jsem pryč a sám, tak se všechno promíchá, to byl případ toho života poblíž Bruselu. Ráno, světlo, pravdu má Wanda.
Zbytek rozhovoru najdete v Tvaru č. 6/2013.
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník