editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

od našeho posledního setkání, které poznamenaly zápasy za živé umění, se toho na tomto poli moc nezměnilo. Zato svět se nám dramaticky mění před očima. Zemřel Hugo Chávez, Miloš Zeman převzal prezidentský úřad, katolická církev si zvolila papeže z Latinské Ameriky, a u nás Jiřího Dienstbiera nezvolili do vedení sociální demokracie. Osobnosti, lídři. Když nad těmito událostmi přemýšlím, vynořují se mi dva střípky, které do sebe překvapivě zapadají. Jedním je heslo truchlících Venezuelanů „My jsme Chávez“ a druhým myšlenka sympatické řeholnice Denisy Červenkové, která komentovala volbu papeže slovy, že žádný člověk kromě Krista na sebe nemůže vzít odpovědnost za všechny. Ani katolíci nemohou od svého duchovního představitele čekat zázraky, ostatně jeho první symbolická gesta snad naznačují změnu mířící k výraznější účasti řadových věřících na církevním dění. V nejistých časech se lidé upínají k charismatickým osobnostem – a přece je výzvou naší doby, abychom o věcech veřejných rozhodovali společně, abychom směřovali k autentičtější demokracii.

To literatura se bez osobností neobejde. V tomto Tvaru se setkáváme se dvěma výraznými postavami české i světové literatury. Petr Borkovec vydal na sklonku minulého roku téměř po deseti letech básnickou sbírku Milostné básně. I proto jsme se rozhodli položit básníkovi několik otázek. Klíčovým místem našeho rozhovoru je pro mne tato věta: „Když pustím televizi, vnímám často, že básník je také ten, kdo za všechny a pro všechny ostatní s jazykem udržuje přátelství – ti, co tam většinou mluví, už vůbec nevnímají, že se jim jazyk neustále posmívá.“ Zní to velmi klasicky, až klasicistně, ale má to dalekosáhlé důsledky, včetně těch společenských. Druhou osobností tohoto čísla je polský prozaik Witold Gombrowicz. Je tomu letos padesát let, co tento velikán opustil svůj jihoamerický exil a přesídlil do Evropy, navíc si budeme příští rok připomínat sto deset let od jeho narození. Osudy tohoto mistra paradoxu rozkročeného mezi Východem a Západem sleduje ve své studii Roman Kanda.

Šesté číslo Tvaru protíná motiv kolejí. Michal Špína pro nás evokuje ducha pohraničních stanic a na trati se potkává i s Gombrowiczem. Jiný Polák, Stefan Grabiński, nám (v překladu Libora Martinka) vyčaroval Mrtvou trať. A železnice zavítala také do sloupku Svatavy Antošové, celým číslem číslem nás pak provázejí Mikulášovy fotografie nádraží a tratí. 

Přeji vám inspirativní jízdu!

Adam Borzič