Roman Kanda: Witold Gombrowicz mezi východem a západem

Dne 8. dubna 1963 opouští Witold Gombrowicz (1904–1969) na palubě lodi Federico Costa argentinské břehy. Tímto dnem končí spisovatelův bezmála čtvrt století trvající jihoamerický exil, kde v ústraní a za mnohdy velmi obtížných materiálních podmínek napsal podstatnou část svého díla. 

Z Argentiny odchází na pozvání Fordovy nadace, která mu – mimo jiné i díky nezištné podpoře Konstanta Jeleńského, Gombrowiczova přítele a neúnavného propagátora jeho díla – nabídla zhruba roční pobyt v Západním Berlíně. Po dvoutýdenní plavbě připlouvá Gombrowicz do Barcelony. A už druhého dne, 23. dubna, přijíždí z Cannes do Paříže, odkud se 16. května vydává na cestu do Západního Berlína. 

Západ nic nepochopil?

Gombrowiczův pařížský pobytstojí za pozornost mimo jiné jako doklad vzrůstajícího zájmu o autorovo dílo u intelektuálů západní části Evropy, kontinentu tehdy už více než patnáct let rozděleného na dva nesmiřitelné politicko-mocenské, ale i kulturní bloky. Argentinský režisér Jorge Lavelli zde, v Paříži, právě připravuje inscenaci Gombrowiczovy divadelní hry Svatba (autor předtím doslovný překlad rukopisu poslal Barraultovi a Camusovi). Představení získává cenu Jeunes Compagnies a v lednu 1964 je uvedeno v Théâtre Récamier. Ráz dobové kritiky – která hovoří povšechně o jednom z nejdůležitějších děl umělecké avantgardy posledního desetiletí, a přitom není schopna přiblížit se jeho smyslu – ukazuje na zásadní neporozumění mezi polským umělcem, představitelem „periferie“, a světem Západu. Otázka „co chtěl autor říci“ ztrácí v tomto světle svou prvoplánovou školometskou směšnost, stává se důležitým svědectvím o rozdílnosti obou kulturních kontextů.

Na tento aspekt neupozornil nikdo menší než Lucien Goldmann, známý francouzský filosof a literární teoretik. Na stránkách France-Observateur publikoval vlastní interpretaci Gombrowiczova dramatu s rozhodným názvem „Kritika nic nepochopila“. Autor podle Goldmanna vytvořil Svatbou cosi na způsob groteskní kroniky osudových událostí, jež začaly v Rusku po roce 1917 a ve střední Evropě po roce 1945, a kroniky ohlasů, jaké měly ony události ve vědomí lidí: „Tak tedy Svatba je kronika Dějin, které uvízly ve slepé uličce, dějin, jež zešílely […], a která právě proto nabývá podoby snu nebo noční můry; a přesto Dějin nadále velmi blízkých oné sérii mohutných společenských otřesů, jaké nastoupily [...] v průběhu posledních padesáti let.“ Goldmann čte výstavbové prvky dramatu – otcův dům (tj. místo děje), matčin jazyk, svatbu atd. – jako znaky nesoucí samostatné významy. Řečené významy však vztahuje k určitým sociologicko-historickým reáliím, takže jeho čtení hry je spíš alegorické: „Nikoho z kritiků nenapadlo, že otcovský dům může být otčinou, matčina mluva – mateřským jazykem, svatba – legitimací mocenské autority atd. Nikdo se ani slůvkem nezmínil o revoluci, stalinismu, socialistech, kteří odmítli kompromis a skončili sebevraždou. Mezi dílo a zdravý úsudek se vkradl návyk, teď už téměř reflex, odkazování – když nějaký text vyžaduje okamžik reflexe – na Freuda, Ionesca, Junga, zformovaný do pohodlných schémat, šikovných paklíčů, které samozřejmě dovedou otevřít každý zámek.“

Goldmannovo sociologické čtení znamená v konečném důsledku zúžení Gombrowiczova díla na dokumentární výpověď, Goldmann v něm hledá svědectví „skutečnosti“. S tím také souvisí i jeho kritika a vlastně odmítnutí psychologizujících a kulturních schematizací. Je sice do značné míry dána Goldmannovou osobní metodologickou i světonázorovou orientací. Avšak je také příznačná, zdá se, pro západní recepci nezápadního autora: hledají se specifika, hledá se individuální zkušenost a jedinečný prožitek, hledá se geografické či historické vymezení; to obecné, univerzální se naopak zhusta pomíjí – od toho tu je přece západní kultura.
 

„Absolutní autor“ a „spisovatel pro Západ“

Ve své reakci, rovněž zveřejněné ve France-Observateur, Gombrowicz na jedné straně dává Goldmannovi za pravdu v tom, že Svatba je ovlivněna historickými událostmi nedávných desetiletí; nemohla nebýt (a autor přiznává, že myslel spíš na Hitlera než na Stalina). Na straně druhé se mu zdá, že Goldmann zašel ve svých konkretizacích příliš daleko. Smysl dramatu je podle Gombrowicze univerzálnější. Krouží kolem otázky, která jako by vypadla z románů Dostojevského, tj. kolem otázky světa bez Boha – otázky nikoli náboženské, nýbrž etické. „[J]estli není Bůh, tak o tom, co je nevinné a čisté, rozhodují lidé. Tehdy já převezmu vládu, stanu se despotou, a sám sobě udělím svátost manželskou… všechny donutím, aby mou nevěstu uznali za nevinnou a čistou. Když ji všichni za takovou uznají, ona taková bude… (podobně jako v pohádce je nahý král králem oblečeným).“ Základním smyslem Svatby je podle autora spor mezi sakrálním světem a světem profánním, společností bez Boha, v jejímž čele stojí zbožštělý člověk – neomezeně vládnoucí despota. Smysl dramatu směřuje k axiologickým otázkám, sleduje přechod od hodnot absolutních, zakotvených v duchovním transcendentnu, k hodnotám lidským, člověkem stvořeným, jež však chtějí mít absolutní nárok. Ovšem nejde o žádnou spekulaci či filosofující alegorii, nýbrž jak dodává Gombrowicz, o kus společné generační skutečnosti.

Gombrowiczův návrat do Evropy je tudíž také vstupem do určité hermeneutické situace. Goldmannova interpretace představuje pokus o racionalizaci (jistý typ racionalizace) Gombrowiczova dramatického textu, pokus o vztažení mnohoznačné významové struktury ke kontextu, který se jeví jako zřejmý, historicky „objektivní“. Ale je to taktéž pokus o lokalizaci Gombrowicze na Východ, do jiné části Evropy, než je ta západní, ve smyslu geografickém, politickém a kulturním (mimochodem: sám Goldmann byl bukurešťským rodákem). Gombrowicz přitom nikdy nebyl a nechtěl být autorem, jenž si klade za úkol zprostředkovávat zkušenost „Východoevropana“ západním čtenářům. Nepíše literaturu pro Západ. V tom ostatně spočívá kritika, kterou adresuje Czesławu Miłoszovi a určité části soudobé literatury, která údajně „žije pouze jediným problémem: komunismem“. Gombrowicz rozlišuje mezi Miłoszem-absolutním autorem („východním“) a Miłoszem-spisovatelem stávajícího historického momentu („západním“ či „pro Západ“).

Skutečné (neboli „absolutní“) umění má podle Gombrowicze dichotomii Východ– Západ napadat, a ne ji potvrzovat; má ji odhalovat jako pomíjivý, historicky podmíněný stav. Gombrowicz v podstatě opakuje avantgardní premisu, když prohlašuje, že umění nemá být uměním dneška, nýbrž má anticipovat zítřek, předbíhat svou dobu: „Umění proto musí rozmetat dnešní pojmy ve jménu pojmů nadcházejících.“ Gombrowicz se v této souvislosti vymezuje proti Miłoszově kritice dramatu Svatba, v níž prý Miłosz bezpečně identifikoval aktuální dimenzi díla, „ale nepoznal, jak dalece se rozkoš a zábava skrývají za tou dnešní fasádou, připraveny kdykoli povýšit člověka nad jeho prohry“.

Zbytek studie si lze přečíst v Tvaru 6/2013.