S Proustem za nesmrtelností

Marcel Proust: Hledání ztraceného času
Z francouzštiny přeložili Prokop Voskovec st. a Jiří Pechar
Rybka publishers, Praha 2012  

Na následujících řádcích nemám v úmyslu pojednat Proustovo dílo odborně. Teoreticky již bylo napsáno mnohé, mou snahou je zachytit stopu vlastní četby − neboli to, jak se mi poetika Marcela Prousta sama nabízela. Jako dialektika zápasu a podvolení. Jako putování a návrat.

Každá generace (a já patřím k té, která vyrůstala po roce 1989) se setkává s Prous-tem jinak. Anebo spíš podobně? V zapad­lých koutech městské knihovny, kdy po hřbetu knih oko čtenáře netečně klouže, až se najednou zastaví a ulpí na Hledání ztraceného času s pocitem, že je mu název nějak povědomý. Ovšem po přehlédnutí všech svazků a po přibližném odhadu počtu stran potenciální čtenář odchází domů… Nemá cenu si nic nalhávat, Proustův opus je náročný, teď však nemám na mysli strukturu textu, leč právě jen náročnost časovou. Četba ale není závod, měla by být potěšením.

V jednom malém pražském antikvariátu jsem kdysi zahlédl Swannovu lásku v odeonském vydání Světové četby z roku 1964 − v malém formátu a ve žlutém přebalu, v českém překladu Josefa Heyduka. Jsem jen velmi pomalý čtenář beletrie, u knihy jsem strávil skoro celý týden. Swannova láska, vydávána i samostatně, může být jedním z můstků k Proustovu dílu, vstupnou branou k Hledání. Jistě lze namítnout, že i bránou asi „nejprofláknutější“. Tato část nejvíc odpovídá představě o „příběhovosti“ prózy, ne náhodou se právě Swannova láska stala vděčnou látkou k zfilmování (Volker Schlöndorff v roce 1984 natočil Un Amour de Swann s hereckými hvězdami, jako jsou Jeremy Irons, Ornella Muti a Alain Delon). Skuteční proustovští fajnšměkři budou ale nad filmem právem ohrnovat nos, vždyť síla Proustova díla není venkoncem založena na atraktivním příběhu, nýbrž na spodních proudech slova, na proudech lahodně plynoucích i rafinovaně protichůdných. Proustova výjimečnost je totiž navýsost literární.

Odborníci říkají, že ideální je přečíst si nejdříve první a poslední díl, lépe pak lze porozumět celkové koncepci. Má četba probíhala jednou těkavě, podruhé soustředěně, každopádně však pomalu. Teprve postupně jsem zabředával do fikčního světa. Do paradigmatu milostného souboje. Do podmanivého kouzla Vinteuilovy sonáty, jež se vine Hledáním jako jeden z jeho leitmotivů. Do ostražitého, a zároveň nejistého pohledu doktora Cottarda. Proust je mistr detailu. Jednotlivé vjemy, afekty a bloky pozorování jsou popisovány s nekonečným klidem a do nejmenších vláken. Proustův humor můžeme nastínit například poznámkou o tom, že se, žel, u dané odbočky ve vyprávění nemůže zdržet déle, − poté, co oné odbočce věnoval několik stránek… Najít tu pasáž se mi nedaří, ale ve vzpomínce mi zůstala jako symptomatická. Možná by se dalo říci, že vše začíná zkušeností. Tím, jak se člověku věci dávají, jak je jimi pohlcen, teprve poté se je snaží utřídit. Složitý psychický mechanismus, stroj, který skládá a pořádá.

Probouzím se dezorientován. Bytí kolem mne plyne. Jsem ztracen. Teprve po chvíli začínám rozpoznávat, že můj prvotní strach byl bezpředmětný. Úzkost pomalu pomíjí. Jsem přece ve své posteli. Jak by řekl Proust: „už dlouho jsem chodíval brzy spát.“ Stav těsně po probuzení, kdy ještě plně nebdíme, kdy teprve pomalu nabýváme vědomí, je z těch nejzvláštnějších. Jsme zaplaveni něčím, co nelze snadno vyjádřit, něčím, co nám neustále uniká, avšak jsme tím zasaženi v každém bodě svého těla. Skuteční tvůrci z tohoto stavu mezi spánkem a bděním dovedli těžit, dovedli se do něj „zaposlouchat“. Na podobném rozpoložení, aspoň myslím, je založena ona klíčová proustovská scéna s madlenkou. I k ní jsem se pročetl teprve oklikou. Po Swannově lásce uběhla delší doba, než jsem se dostal k první části prvního dílu Hledání. Předtím jsem totiž četl ještě Proustovy Eseje. Zamyšlení nad Sainte-Beuvem. Také v nich lze najít onu známou scénu rozpomínání na dětství díky chuti sušenky namočené do čaje. Důležitý moment zasažení. Obsahuje v sobě událostní ráz – něco nás pohlcuje, něco k nám přichází zvenčí, ale my nejsme plně mírou toho, co se odehrává. Asi všichni známe z každodenních pochůzek či cest do zaměstnání podivný moment, kdy se zastavíme, kdy čas přestane plynout a nás pohltí vzpomínka na událost, která se stala před mnoha lety. Najednou „nevidíme“, „neslyšíme“ a plně se oddáváme obrazu, který před nás vykouzlila naše paměť. Oddáváme se obrazu plnému barev a zvuků, obrazu, ve kterém figurujeme i my sami, naše tělo. Obraz nás zaplavuje a my z něho nemůžeme ven, ba dokonce ani nechceme, aby někdy skončil. Znenadání nás však z tohoto snění vytrhne zacinkání tramvaje, příjezd metra či odbití hodin na nedaleké věži. To se pak nacházíme v podivném stavu. Až neuroticky se snažíme navrátit vzpomínku, která právě uplynula, a nedaří se nám to. Vlastně ani nevíme, co přesně ji vyvolalo. Byl to počitek jisté vůně či zahlédnutí známé tváře v davu, že jsme se octli mimo nynější čas a prostor?

Edgar Allan Poe v jedné své povídce popisuje setkání s postavou, která z davu vyčnívala. A touto povídkou byl fascinován i Baudelaire. V Poeově povídce se snoubí tajemství a puzení hlavního hrdiny sledovat postavu, která jej vytrhla z otupělého a líně se převalujícího podvečera v jedné z mnoha městských kaváren. Baudelaire popisuje velice podobnou zkušenost v básni „A une pasante“ („Jedné kolemjdoucí“): „[…] prošla kolem žena a přepychovou rukou / zvedala, čeřila lem a nabírání sukně.“ Je to stopa, která odkazuje k něčemu jinému, vyvolává v nás tenzi. Zkušenost davu je v tomto ohledu zkušeností odcizení par excellence. Ztráta sebe sama a neustálá tendence k tomu přenášet svůj pocit do anonymního moře tváří bez obličejů. Richard Weiner píše: „Houževnatě jdeme hložím, s vůlí soustředěnou klestíme si cestu, páčíme pařezy a rveme šlahouny, a přes hořkost života je nám do zpěvu. A tu pojednou jako by se otřásl sám základ naší naděje, a ona se tiše sesune v bědnou hromadu, píseň naši jako by uťal, i splaskne napjaté svalstvo a otrocky zplihnou paže (…). Ale nejděsivější je, že slepci, nedotápeme se toho mrzkého, jež nás překotilo. A to, co zveme svými dohady, jsou cáry chaotického podezření, mračno, které postřehujeme právě tak ve chvíli, kdy již již se rozplývá v nic. Zvrtla nás to vzpomínka nějaká?“

Možná, že není úplně zřejmé, co má tato krátká digrese společného s Proustem. Skončil jsem přece u pasáže s madlenkou, tak proč jsem najednou přešel k moderní zkušenosti velkoměsta? Zážitek s madlenkou je variantou zkušenosti, kterou zakoušíme velice často. Teprve s Proustem se stala jakýmsi kanonizovaným fenoménem. Tato zkušenost nás objímá, poté opouští a nechává nás znovu samotné s pocitem melancholie či rozčílení. Co se ale v této zkušenosti ukazuje? Weiner píše, že jen velice těžko se dotápeme „toho mrzkého, co nás překotilo“. Proust však takto negativní není. U Prousta se jedná o zkušenost melancholie a „stávání se“, nikoli o pocit negace a neustálého odcizení. Proust se vydává za stopou vůně, madlenka namočená do čaje v něm vyvolá celý blok dětství a vypravěč se dítětem znovu stává. Walter Benjamin v jedné své poznámce o Proustovi konstatuje (v návaznosti na Maxe Unolda), že jeho poetika je výjimečná právě v těchto momentech: „[…] představte si, čtenáři, že jsem včera namočil piškot do čaje, a tu mne napadlo, že jsem byl jako dítě na venkově – na to vynaloží 80 stran a je to tak strhující, že se člověk necítí jako posluchač, ale jako snílek za bílého dne.“

Není podle mého náhoda, že Hledání je otevřeno především smyslům. Proust ale nezůstává jen u smyslového zasažení, v jehož podstatě je právě onen nenadálý příchod a odchod. Rozumová složka prosvítá dílem, udržuje Hledání pohromadě, nitky se sbíhají a zase rozbíhají, textová tkáň drží v celé šíři. Když čtenář ujde napříč Hledáním pěkný kousek cesty, vyvstane před ním živoucí kosmos, který se skládá z paradoxů, postavy se objevují a mizí, aby se opět blýskly na scéně ve zcela jiném světle, aby se staly svým opakem, svou karikaturou, aby se obraz stal ne trojrozměrným, ale x-rozměrným, místy šokujícím, věčně překvapivým.

V detailu je ale Proust básník, proto si může dovolit říct: „Den ze dne přikládám menší váhu rozumu. Den ze dne si víc uvědomuji, že jedině mimo něj může spisovatel postihnout něco z našich dojmů, totiž zachytit kus sebe sama, což je jediný umělecký materiál. Minulost není to, co nám pod tímto názvem poskytuje rozum. Ve skutečnosti se každá zesnulá hodina […] okamžitě převtělí a skryje do nějaké materiální věci.“

Ráno stojím u kuchyňské linky. Rozespale hledím z okna a čekám, až voda ve varné konvici dosáhne nutné teploty. Pomalu vezmu do ruky hrneček. V ten okamžik se mi vybavuje jako obraz moment, kdy jsem ten hrneček dostal. Veškeré postavy jsou živé, zaplavuje mne okolí, zvuky, hovor, úsměvy a poděkování. Rázem jsem se ocitl o několik let zpátky. Hrneček mi odemkl minulost, která ve mne musela zůstat, čekala jen na správný okamžik, jak se znovu připomenout. Tento mechanismus nelže vyložit fyzikálně. Lze vždy jen stopovat skrze psaní. A Proust je mimořádný stopař.

Mé prvotní setkání s Hledáním bylo podbarveno fascinací milostným soubojem mezi Swannem a Odette. Swannův vnitřní vesmír se otvírá vnímavosti i velmi mladého čtenáře: „V den, kdy večeříval mimo dům, dával zapřahat na půl osmou; oblékal se a snil při tom o Odette, necítil se takto osamělý, neboť vytrvalá myšlenka na Odette dávala těm chvílím, kdy byl daleko od ní, totéž neobvyklé kouzlo, jako když byl s ní.“ Proust čtenáři nabízí veškeré fasety prožívání milostného vztahu, snad nikdo toho tolik nevěděl a nenapsal o žárlivosti. I v tomto ohledu se jeví jako příznačné, že krátký výbor z Hledání nazvaný Myšlenky (Votobia, 1996), obsahuje zejména pasáže o lásce a smyslovosti. Neurotická žárlivost, představivost, která živí dílo, ale také nekonečná muka. Obsedantní sto-pování vlastního prožívání. Posedlost, bez níž by nebylo Hledání.

Smysl uměleckého díla spočívá v nesmrtelnosti. Pro Prousta žít znamenalo tvořit. Dílo je ne-časové, velké dílo autora přežije. Transtemporálnost umění je vítězstvím nad smrtí. A jen skrze umělecká díla lze znovunalézt čas. Gilles Deleuze k tomu říká: „Dílo nese nejvyšší znaky, jejichž smysl sídlí v prvotní komplikaci, pravé věčnosti, absolutním původním čase.“ Pravou intencí díla totiž není, jak je vidno i na příkladu Vinteuilovy sonáty, vědomý námět, ale spíše „nevědomé archetypy, kde slova, ale také barvy a zvuky získávají smysl a ožívají. Umění je opravdovou transmutací hmoty“ (znovu Deleuze). Proust tuto premisu naplňuje svrchovaným způsobem.

Historie překladů Hledání je u nás mimořádná už tím, že celý román (v osmi dílech) vyšel v češtině v letech 1927–1930, začalo se tedy vydávat pouze pět let po smrti Marcela Prousta a v roce vydání posledního dílu v originální francouzštině. Za tento olbřímí výkon vděčíme překladateli Jaroslavu Zaorálkovi a péči nakladatelství Odeon Jana Fromka. Mimochodem, téměř celý náklad všech svazků, do nichž byly díly Hledání rozvrženy, zůstal  v čase začínající hospodářské krize Fromkovu nakladatelství, orientovanému na levicovovou inteligenci, ležet ve skladu. Pravděpodobně i proto je možné ještě dnes narazit v antikvariátech na toto vydání, pokochat se krásou předválečné češtiny a oddat se spolu se Zaorálkem slasti z Prousta. Protože číst Prousta je především rozkoš. To není provokace, nýbrž evidence vlastní zkušenosti. Mýtus Hledání jako nesnesitelně těžké četby je v našich končinách možná podmíněn dalším překladem. V letech 1979–1988 vyšel druhý kompletní překlad Hledání ztraceného času, opět pod ediční značkou Odeon, tentokrát však v nakladatelském domě státním, který někdejší fromkovský název pouze převzal. První a druhý díl přeložil Prokop Voskovec starší, po jehož smrti v roce 1977 zbývající část Hledání dokončil Jiří Pechar. Voskovcův překlad je práv dílu, má samozřejmě své chyby, podobně jako překlad Zaorálkův, ale u Voskovce (jako u Zaorálka) je poznat, že se do díla ponořili a nechali se vést intuicí. Pokud nyní v Rybka publishers vychází Hledání v redigovaném překladu Jiřího Pechara (díly II–VII) a Voskovcův překlad doznal značných změn (díly I–II), vyvolává to ve mně jisté rozpaky. Jiří Pechar je uznávaný překladatel s ohromným teoretickým záběrem, ovšem na překladu je, myslím, znát ona teoretická pečlivost, která často brání plynulému toku textu.

Číst Prousta znamená ponořit se do vln a nechat se jimi vést. Přeskakovat jednotlivé pasáže, vracet se zpět, číst odkudkoliv. Příběh, který se odvíjí v díle, je hlavně dobrodružstvím čtenáře a jeho četby. Nemyslím si, že autor je mrtev, jak napsal Roland Barthes v roce 1968, ale jsem přesvědčen, že četba je plně v rukou čtenáře. Proust − aneb jak vytvořit celý svět v pokoji s korkovanými stěnami. Putování a návrat. Putování jako návrat k sobě. Putování spolu s Proustem do oblastí, v nichž se rozvíjí uplynulý čas a především naše niterné vidění. Jsem tu já. Je tu text. Jedno se spojí s druhým: vzájemné pohlcení.

Martin Charvát