Stefan Grabiński: Mrtvá trať
(železniční balada)

Trať mezi Orszawou a Byliczem prošla regulací. Mokřiny nad Wierszou byly zasypány a u tak zvané „Planinky“ proběhla nivelace. Díky tomu se dráha značně zkrátila, takže vlaky nemusely objíždět bahnitý úsek velkým, výrazně na sever stočeným lukem, ale šly nyní po jeho tětivě, míříce jako střela přímo k cíli.

Zkratka byla ve všech ohledech výhodná. Železniční doprava značně získala na rychlosti a okolí, jež bylo dosud malarické vlivem bahenních výparů, zakrátko dostalo podobu suché a zdravé roviny, která se hned pokryla hustou zelení.

Dřívější objízdná trať, nyní nazývaná „mrtvá“, byla uzavřena a izolována. Ředitelství hodlalo přistoupit k rozebrání kolejí a odstranění železničních staveb teprve po nějaké době. Nebylo kam pospíchat; je ostatně známo, že se snadno boří, hůře buduje…

Za rok po oficiálním uzavření staré trasy se stalo něco zvláštního a nečekaného.

Jednoho dne se u ředitele příslušného oddělení v Orszawě přihlásil nějaký Šimon Wawera, vysloužilý železniční invalida a průvodčí v důchodu, s prosbou, aby mu svěřili do péče „mrtvou trať“, vyřazenou ze železniční dopravy. Když mu ředitel vysvětlil, že je to úplně zbytečné, protože oblouk bude v nejbližších měsících rozebrán a funkce hlídače by z tohoto důvodu a za této situace neměla smysl, dokonce by byla směšná, Wawera prohlásil, že je ochoten starou trasu hlídat úplně zadarmo.

„Prosím vás, pane náčelníku,“ vysvětloval zapáleně, „v dnešních těžkých časech lidé ukradnou i kolejnice. A to by byla pro železnici, pane náčelníku, velká ztráta. Zkuste si sám spočítat, kolik toho dobrého železa je! Je tam více než dvanáct kilometrů kolejí! Takže je čím se obohatit. A já tam budu strážit věrně jako pes, pane náčelníku. Nedovolím ukrást ani jeden metr! Vždyť jsem starý průvodčí Wawera! Ani cent za to nechci, ani zlámanou grešli. I kdybyste mi, pane náčelníku, sám dával peníze do ruky, nevezmu si nic. Dělám to jenom pro velkou lásku k povolání, pane náčelníku, a kvůli cti bych se chtěl stát strážníkem na »mrtvé trati«.“

Ředitel se nechal přesvědčit.

„Dobře, jestli je to tak nevyhnutelné a zadarmo, hlídejte si tu trasu na nějakou dobu. Takže vás nyní,“ dodal s posměškem jemné ironie a plácnul Waweru po rameni, „jmenuji hlídačem »mrtvé trati«.“

Wawera se slzami v očích stiskl ruku ředitele a odešel z kanceláře šťastný jako nikdy v životě.

Druhého dne šel „do služby“. Vzal si s sebou z Orszawy nějaké krámy – pár kusů nábytku, postel, několik knih a kuchyňské náčiní. Celý svůj chudý majetek naložil na vozík a přestěhoval se do nového domu, jímž se stal domek bývalého hlídače vyřazený z provozu na dráze. Byl to malý, více než rok neobývaný domek, čímž poněkud utrpěl a byl poničený, ale v neobyčejně pěkném prostředí.

Domek s červenou střechou z břidlice byl vmáčknutý do prohlubně úvozu několik metrů nad úrovní trati a vypadal jako kouzelná chaloupka z pohádky. Malý jedlový lesík vyrostlý v půlkruhu na vrcholu strže jej objímal v ochraňující náruči a bránil před severními větry. Do vybitých oken nahlížely zlaté hlavy slunečnic, propašovaly se širokolisté lopuchy a v roztodivně pokřivených rýnách se líhla písklata vlaštovek. Osamocený topol se poddával vůli větrů na divoce zarostlé zahrádce před domem…

Po svém příchodu pohladil Wawera láskyplným pohledem nové bydliště, začal čile uklízet a dělat opravy. Bylo to zapotřebí, protože jeho předchůdce opustil už před rokem své stanoviště po uzavření trati, domek tak byl ponechán napospas osudu, vystaven vlivům počasí a utrpěl lidskou chtivostí. Wawera však neztratil duchapřítomnost a vrhl se do práce.

Vsadil znovu okna, která byla buď vybitá, nebo ukradená, zalátal díru ve střeše, spravil dveře vysazené z pantů. Po těchto nejdůležitějších opravách bylo třeba se pustit do dalších – do obnovy téměř úplně rozbité podlahy a přidělání chybějících tyček v oplocení zahrady. To mu zabralo několik dní času, jelikož všechno dělal sám, ale neztrácel optimismus, naopak si při práci vesele pohvizdoval jako stehlík. Ke konci týdne se k němu zatoulal nějaký pes bez pána a zabral si prázdnou boudu u kůlny za domem. Wawera ho rád přijal, protože zjevení zvířete považoval za dobré znamení do budoucna.

První neděli na novém stanovišti strávil Wawera na modlitbách a v přemýšlení. Odpoledne se natáhl na trávu při úbočí skalní průrvy nedaleko domu, zahleděl se do modrého blankytu nebe a upadl do dlouhého rozjímání, z něhož ho vytrhl teprve zvuk večerních zvonů přicházející od Orszawy…

Na druhý den ráno zahájil vlastní službu kontrolou svěřené trati.

Oblouk byl poměrně dlouhý, více než dvanáct kilometrů, a od počátku do konce vedl hlubokou, úzkou roklí, jejíž stěny tvořily rozestup v šířce dvou tras kolejí. Hlídačův domek byl postaven víceméně v polovině „mrtvé trati“ na místě, kde se oblouk jeho zakřivení nejvíce stáčel k severu.

Revize zabrala Wawerovi víc než pět hodin, protože mu plášť dosahoval až pod pravou nohu, která byla kratší, což mu výrazně překáželo v chůzi. Nakonec důkladně prohlédl trasu na jedné i druhé straně a spokojený s výsledkem se vrátil do domku, aby něco pojedl.

Nakonec se trať nejevila v nejhorším stavu. Jenom na jednom místě chybělo několik metrů kolejnic, ale ty by se daly nějak doplnit.

Lidé nejsou svatí, pomyslel si, když krájel chleba a zapíjel ho nějakou imitací boršče. Někdo má zubní protézu, takže proč bych nemohl přidělat několikametrový kus kolejnice?

A přidělal. Někde pod železničním náspem, pod nějakým kamenným mostem našel několik už zrezivělých železných tyčí, očistil je, překoval na ohni u nýtů, připojil ke zbytku a díru v kolejnici zalátal k nepoznání. Podobně se mu povedla oprava staré výhybky nedaleko domku s vybitým okem dvou „staničních“ lamp. Zanedlouho stavědlo fungovalo jako za starých dobrých časů a od sedmé hodiny večer se lampy rozhořely příjemným, byť poněkud slabým světlem.

Wawera byl na své dílo pyšný a zamilovanýma očima brouzdal po své „strážnici“, po dráze udržované v čistotě a po lesknoucích se železničních kolejích. Jeho trati se nedalo nic vytknout. Všechno zde bylo jako kdekoli jinde na provozovaných trasách. Byly tu dvě koleje, krátký tunel poblíž domku, dokonce stavědlo, skutečné, vybavené hradlovým přístrojem s pákami. Tato stavbička vzdálená několik metrů od bydliště strážného tohle místo vlastně povyšovala na „stanici“. Ostatně byla tu před léty malá stanice, na níž hlídač zároveň zastával funkci přednosty. Prý snad ještě před rokem, než byl oblouk vyloučen z provozu, se zde občas na krátkou dobu zastavovaly nákladní vlaky.

Tato informace ve Wawerových očích zdůraznila význam jeho stanoviště a důležitost úkolů s tím spojených. Od té doby začal svůj domek chápat jako stanici a rozhodl se udělat všechno, aby ji udržel na úrovni jejího určení. Začal se také pečlivě věnovat stavědlu a předměty, které obsahovalo, hlídal jako oko v hlavě. Aby sobě i jiným zdůvodnil existenci této stavby a navrátil jí smysl, rozšířil koleje před stavědlem o jednu, která tady určitě musela dříve být, ale později byla odstraněna.

Jelikož tento poslední úkol byl nad jeho síly a technické schopnosti, požádal o pomoc jednoho z kovářů v železniční výtopně v Byliczi, nějakého Luśniu, a za balíček dobrého tabáku ho přemluvil k navrácení jeho „stanice“ do dřívější podoby. Kovář provedl opravu odbočky podle hlídačových pokynů a od té doby se stali srdečnými přáteli.
 

Z polštiny přeložil Libor Martinek. Zbytek povídky si můžete přečíst v Tvaru 6/2013.