Architektura očima 26 autorů

Architektonický dech tohoto čísla nám vnuknul otázky, které jsme položili některým českým básníkům a prozaikům: Ke kterému architektonickému objektu – kdekoliv na světě – máte osobní vztah? Myslíte, že vás tato volba nějakým způsobem charakterizuje i jako autora?

Lubor Kasal:
Odmyslím-li si jedenáctipatrový strašnický panelák, v němž jsem zatím prožil jedenatřicet roků a ve kterém se mi navzdory všem protipanelákovým heslům bytuje fakt dobře, osobní vztah nemám k žádnému architektonickému objektu sloužícímu svému účelu. Ne snad, že by se mě nedotýkal např. kostel Nejsvětějšího srdce Páně, Památník na Vítkově nebo (pokud zůstanu v žižkovsko-vinohradském rajónu) Žižkovská televizní věž, leč není to ono. Co mě ovšem bere maximálně, je entita, jíž se říká město duchů. Ať už jde o vystěhovaný starý Most, jehož prázdné ulice, čekající na demolici, jsem někdy v sedmdesátých letech měl to štěstí prochodit, nebo o postapokalyptickou Moskvu z Gluchovského románu Metro 2033 či opuštěné město z Ajvazova Zlatého věku, anebo ukrajinskou Pripjať, vylidněnou po černobylské jaderné havárii – tím vším bývám zasažen nevýslovně – jakási transcendence, či co… Charakterizovat mě to může třeba coby člověka se sklony k autismu; avšak vykládat sama sebe jako autora nebudu, takovou činnost pokládám za kousání nehtů – tomu, kdo se dívá, sice nijak neškodí, ale zpravidla to není hezký pohled.

Václav Kahuda:
Mám rád jeden architektonický objekt, který neexistuje. Symbolizuje mi vývoj lidstva a jeho budoucnost. Je organicky dokonalý a nadčasový. Opravdu mám osobní vztah ke Kaplického budově Národní knihovny na Letné… Někdy za soumraku chodím Letenskými sady, postávám mezi stromy a zhmotňuji si ve své mysli zlatavý chobotnicovitý útvar, který hledí do tmy svými oválnými karmínovými okny… Představuji si, jak někde uvnitř listuje automatický systém středověkými kancionály a šetrně přenáší celou naši písemnou minulost do digitální řeči. (Snad někdy v budoucnosti někdo nepředstavitelný, nějaké gigantické vědomí načerpá z těch dat zkušenost o naší civilizaci.) ...V mém světě šumí vítr ve větvích, v tichém nočním městě.

Kamil Bouška
Architekturu, mezi níž jsem vyrůstal, žil a žiji, jsem si nezvolil, jako „řadový“ občan si ji zvolit nemám šanci. Osobní vztah k prostředí si tvořím na základě toho, co jsem v něm prožil. Některá místa jsou mi samozřejmě bližší než jiná, ale pokud jde o stavby, nezaznamenal jsem skoro žádné vnitřní souznění. Mám rád architektonicky vystavěná literární díla, ale tím je můj vztah k architektuře prakticky vyčerpán. Nemám žádný pozitivní vztah k funkcionalismu. Připadá mi uniformní a nelidský. Objekty, s nimiž jsem se měl možnost setkat, jsou všechny kvádr nebo krychle. Působí uzavřeně až nepřátelsky. Všiml jsem si, že některé obytné domy vypadají jako vojensko-průmyslové komplexy s malými okénky připomínajícími střílny − vystrčit z nich kulomety by bylo důsledným završením jejich estetiky. Nevěřím, že lidé žijící v takových objektech mohou být šťastni. V poslední době mě nadchlo tzv. „zelené bydlení“, což jsou například domy vestavěné do země a šetrným způsobem k prostředí využívající přírodní energie. Jsou to však stále poměrně luxusní stavby a neodpovídají potřebám sociálního bydlení. Souhrnně bych svůj vztah k soudobé architektuře formuloval asi takto: Pohybuji se mezi ní jako cizinec a potenciální nepřítel.

Stanislav Dvorský:
Hned celé defilé domů… Který vybrat? Jeden z těch, co se mi po celý život zjevují ve snech? Jako karlínská Invalidovna nebo vnitřní labyrinty Obecního domu? Z dětství důvěrně známý hotel U Modré hvězdy v Počátkách s jeho fotogenickým průčelím? Art deco? Nebo jiný hotel – Fuchsův Avion v Brně? Na prvním místě ovšem stojí nejdůležitější dům mého života, č. p. 83 v Táboře, kde jsem prožil větší část svého protektorátního dětství i dalších let předškolních a pak ještě také několikeré prázdniny… Ten složitý dům s jeho dvěma zahradami a altánem (i s vosími hnízdy) jistě patří charakteristicky a neodmyslitelně k mé poezii… Námět na knihu!
Jako postscriptum si ale dovolím připojit ještě příhodu, která, zdá se mi, k tématu krásně přiléhá: Když mi vyšla v mých 56 letech první básnická knížka, výbor Zborcené plochy, napsal na ni Pavel Řezníček recenzi. Přinesl mi ji někam do hospody a já si to četl před ním. V souvislosti s názvem knihy, zvoleném podle závěrečného textu z roku 1988, povšiml si Pavel v článku také verše „zborcené plochy naznačují že se může tančit“ v jedné starší básni, datované rokem 1974. „Proč pořád ty zborcené plochy?“ ptá se. Vysvětlil jsem mu, čím mě to sousloví vzrušuje: zní to katastroficky, a přece jde podstatně o konstrukční princip. „Jsou to plochy vytvořené v prostoru pohybem jedné kuželosečky po jiné křivce,“ říkám a rukama nad stolem vykresluji vznikající geometrický útvar. „Aha,“ hlásá Pavel po svém způsobu na celou hospodu, „takže básník už v roce 1974 předpověděl jedním svým veršem existenci Tančícího domu!“

Kateřina Rudčenková:
Silný nostalgický vztah mám k dřevěné stavbě historického kolotoče na Letné. Je z roku 1892, jde o nejstarší dochovaný kolotoč tohoto typu na světě, vozili se na něm i moji rodiče. Ti koně v životní velikosti v pravých kůžích uhánějící dokola, jásavě děsivá hudba rozladěného orchestrionu, hroziví zvláštní lidé, kteří kolotoč provozovali, kovoví rytíři v brnění uprostřed točny... tolik vjemů, pachů, emocí v jednom altánku!
Jistá spojitost mezi tímto zaprášeným snovým prostorem a mou tvorbou by se jistě našla.

Odpovědi dalších respondentů najdete v Tvaru č. 7/2013