Na krev

Jakub Řehák: Past na Brigitu
fra, Praha 2012 

Pokud měl někdo po přečtení Světel mezi prkny (Řehákovy prvotiny) pocit, že se řady mladých českých autorů poezie rozrostly o dalšího – ano, inteligentního, sečtělého, kultivovaného, citlivého atd., avšak v celkovém součtu přece jen poněkud unylého diváka z okna a pozorovatele mikroskopických dějů uvnitř věcí, sběratele pěkných sice, ale poněkud sušených můr (přiznám se, že já ano), Past na Brigitu tento dojem důrazně mění. Říká se, že teprve druhá sbírka ukáže, co je autor zač a jak vážně to s poezií myslí – Past na Brigitu se v tomto směru jednoznačně povedla a přesvědčila mě – tolik na úvod. Z ne příliš riskujícího pozorovatele a komentátora zajímavých subtilností se stal hybatel, odvážník, odpalovač ohňostroje, fracek i naiva, modloslužebník, aktivní blouznivec i kacíř – výborně, namočil se! Jako by Jakub Řehák teprve teď, ve své druhé sbírce, pořádně použil nástroje, které si připravil (jak dodatečně zjišťuji, připravil si nástroje i půdu přece jen velice dobře) ve sbírce první. Ačkoliv se motivy, prostředí, ani básnické způsoby příliš nezměnily, energie tu vládne úplně jiná. Ve Světlech mezi prkny máme co do činění spíše s vlažností slušně vychovaného chlapce, s neurčitou touhou, aby se už konečně začalo něco dít; jenže ono se toho (v něm? okolo něj?) až na nějakou tu nudu a marnost zas tak moc nedělo; nutkavost psát, strach, že kdo nepíše, není básník; až příliš úsilí ne ani tak (něco? sebe?) sdělit, jako spíš napsat zajímavé básně; výraznějším básnickým aktem Světel mezi prkny se tak pro mne stalo zejména jakési číhání. V Pasti na Brigitu je situace radikálně jiná − tady nám lyrického subjekta (a s ním koneckonců i čtenáře) nese pořádně divoký a smradlavý čert, všichni v tom pěkně jedou, jako by těmi nachystanými hromádkami chvalitebných surreálných etud projel průvan, rozrazil všechny dveře i okna a celý ten barák sjednotil, oživil pohybem, naplnil vědomím sebe sama – prostě naplnil ho smyslem.

Past na Brigitu má úžasný rozjezd – snadno se s autorem dostaneme do extáze, poblázněni množstvím přesných a přesto neslýchaných obrazů, které kypí barvami, vůněmi, zvuky, teplem i mrazem, jakož i různými hmatovými vjemy. Strhne to jako lavina, člověk by ječel radostí a přál si, aby to nikdy neskončilo. Tady nastává drobný zádrhel, protože to neskončit nemůže – a to hned na několik způsobů. V ideálním případě ta jízda povede až za text, tj. kniha skončí dřív než ten fofr. To ovšem nezáleží jen na autorovi, jde také o to, v jakém rozpoložení se jí chopí čtenář a také zda se patřičně nadechne, než do textu skočí. Vzhledem k tomu, že od sbírky (stejně jako od každé jednotlivé básně) očekáváme nějakou kompozici, tušíme, že by měla nějak gradovat a také nějak skončit. Past na Brigitu asi těžko může přidat na spádu, divosti, ohňostrůjnosti, když začala už takto na maximum vytočená...

Jak to ale s dynamikou Pasti na Brigitu opravdu je, nebylo mi snadné zjistit – mé smysly byly při prvním čtení už zhruba v polovině natolik zahlceny a utahány, že jsem na tento text sama musela líčit past: podruhé jsem si ji přečetla od konce, a teprve po tomto předběžném dvojím ohledání jsem byla schopna přečíst ji na jeden zátah. Onu dynamiku bych popsala asi takto: Slunce vyšlo a kulminuje, za polovinou klesá, bylo a není. (Nemluvím o kvalitě veršů, nýbrž o energii, vášni, která z nich vyzařuje.) Brigita, osudová žena, je všude, září, a celý svět s ní. Básník je s tímto světem v jednotě, je v něm rozpuštěn, dokonale rozmíchán a září též, také on je všude (přes všechno, co bylo řečeno o energičnosti, paradoxně poněkud staticky, jako dokonale rozptýlený mrak neklidných svatojánských mušek, pohyb, zběsilé hemžení se tu odehrává spíš na úrovni molekul...). Pak se to láme, všude jsou zřetelné Brigitiny stopy, básník pro ni nepokrytě pláče, ona už tu není – alespoň ne pro něj. V další fázi Brigita přece jenom někde je, ale už nezáří, už není osudová. Osudový najednou začíná být spíš básník – a jako monstrum se dává do pohybu (odkud a kam moc nevíme, ale příliš na tom nesejde), jakoby vyroste, zesošní (ne nadarmo se v této fázi objevuje Mesiáš, jehož je možné, ale zároveň také dost zbytečné následovat). Od světa je ale tento emancipovaný lyrický subjekt náhle izolovaný, je sám, jen se svou vražednou skepsí, „Nic už není jinak. Vrátil jsem se k životu, jaký byl před tím. Co asi řeknu o tomto dni, / o ztracených týdnech, v nichž žila světélkující tlupa?“ „Přátelé chutnali jako zmoklá trubka.“ A kdo čeká na konec nějakou útěchu, tak ať ji nečeká: „V úschovnách obědových táců planeta vychládala, / svět se stával bezpředmětným, / ale čas od času z jeho útrob ještě / hudba zněla.“ S ubývajícím žárem svět jako by začínal mít konkrétnější obrysy, objevují se jednoznačné pražské reálie, v poslední básni naskakují dokonce i konkrétní jména kamarádů, konkrétní píseň o žlutých deštnících...

Zajímavě si Jakub Řehák počíná v mísení kontrastů – hlavně mrazu a žáru, podobně také černé a bílé – zatímco zpočátku má tendenci žhavit leden či únor, ke konci naopak mrazí, ochlazuje léto. Postupně se posouvají a vyvíjejí také další motivy (i když nějakou promyšlenější symboliku jsem tu ke své lítosti nějak nebyla schopna odhalit) − cvrček například, zídky, myši, všelijak pracuje dřevo, kovy, cosi se napříč sbírkou děje s máslem, všemožnými tekutinami a také se sněhem (často černým či černajícím), častým motivem jsou koleje, vlak, tramvaj, zastávka – vůbec veřejná městská doprava, osvětlení a cesty v různých podobách. U některých motivů nelze nevzpomenout na to, že Jakub Řehák studoval film. Důležitý je i motiv domu, bytu, pokoje – což Řehákovi (v souladu s jungiánským učením o snech či archetypech) umožňuje bez jakékoli sebestředné nabubřelosti velmi plasticky vystihnout i dost komplikované stavy duše.

Je to vyzvání na cestu a není, básník by chtěl být jinde, ale ono to nejde. Chtěl by tam tedy poslat aspoň své kamarády, aby tam byli za něj, velvyslanci, ale to taky nejde, protože asi není kam. Drží si tedy s trochou křeče to svoje jinde sám, ale zároveň moc dobře ví, že ho už dávno ztratil a nikdy nenajde − situace opravdu děsná, a přitom kdekomu pravděpodobně jaksi důvěrně známá.

Kam ale dál s touto poezií? Zpátky nelze, a zůstat v tomto modu taky dost dobře nepůjde... Nemám nejmenší tušení, kam by se další Řehákova básnická cesta měla ubírat, a to mě nesmírně těší, neboť to znamená, že se Jakub Řehák pro tuto chvíli vyslovil až do dna, na dřeň, na krev, nenechal si vůbec nic v rukávu jako pojistku, žádná zadní vrátka, jaká si nechávají např. filmaři, aby k Veledílu 2 mohli později připojit Veledílo 3. Nezůstal zkrátka Pasti na Brigitu, ale ani sám sobě dlužen ani písmenko. Řekla bych, že se tu stal veliký a poctivý básnický čin! Gratuluju, Jakube.

Božena Správcová