z poezie Jakuba Řeháka

Pro George Oppena v roce 2012

                   In the buyer’s light, the store lights
                   Brighter than the lighthouses
                                                               G. Oppen

Potkat ji znovu mezi rozlehlými kancelářskými budovami. Potomka prvních pražských squatů. Vychází před Bussines Office. Pije kávu z automatu, kouří, flirtuje s obchodními zástupci. Později prochází kolem prodejen, které září jasněji než prosklené majáky. Vše rozvažuje. Nechce už nosit blond vlasy. Přemýšlet o nevěře (bzučení esemesky na stole předčí veškerou erotiku světa). Načerno prodávat hypotéky. Později ji znovu spatřit procházet bulvárem, kterým proudí pach kaváren, masen a nehtových studií. Žít jako ona v zemi stárnutí, která se stará jen o nákupy. V zemi čekání. Ve světě, kde nikdo nikoho neposlouchá. Během nové zimy uprostřed nezměrných budov.

vyvázaný vyvázaný vyvázaný

duben uléhá do vybledlých kopřiv

pryč s lyrismem

říkají

ale já miluji tu záři

bílou záři

jedeme tramvají příručky zívají

zajímají je jenom půjčky

vyměnila jsi oči za mžiknutí bílého bezu rozsypaného za sklem a ve větvích

chci se podobat lidem být jako oni

             staré slunce vychází

             psi nabízejí srst zaprášeným chodníkům

                        někdy jsou dny kdy se zdá

že do těla nepatřím

kůže nepřiléhá pohyby zmatečně neladí

ruce nohy vystřelují do rozevřeného vzduchu

okamžiky kdy kráčím Kaprovou ulicí

a z protější kavárny zahlédnu hrát španělské hudebníky

a zlostně si říkám

                        tady není žádný jih ale

úsvit knedlíků všichni jsme zataveni

v tom těstě

v knihovně dědci povytáhnou pomočené kalhoty

                        před výdejním pultem

ze stropu padá kalné

čekárenské světlo a klíží oči

lisuje ksichty

do katalogů

tlusté anebo hubené prsty listují v knihách

dotek bílé stránky je příjemný

          i holka co skrývá podvazky anebo je vůbec nemá

chce vědět

ale mě zajímá spíš její zadek

v upnutých květovaných gatích

             tlukot hlasů

             poryvy chodeb

                        omáčkový smrad

a o kus dál na odpočívadlech už chlapi motají obvaz

z magických nafialovělých kotníků

                 nemám s nimi

                 soucit

         nečekám že jej někdo bude mít se mnou

                            uprostřed noci ze mne jako z věže stékají vysušené slzy

rád myslím na trávníky kterými se brodíš ve vysokých šatech

vyvázaný vyvázaný vyvázaný

             nemedituji o svém životě

je to jen okamžik kdy déšť trvá

jen okamžik

městský déšť očišťuje od vzpomínek nehybných věcí    voskových tváří

v šedém zvlněném ránu 

             očišťuje od výčitek svědomí

stoupáme do kopce poblíž výronů lesa a divoké skládky

betony vrní a zvučí

návrat ze zaměstnání je ohlášen odpoledním telegrafem v mozcích povykujících ptáků

ale nepřijde-li déšť nejsme očištěni

             chrastí to v železném nastavení

             ztuhlé schránce

                        zemře-li člověk teprve pak

                        je možné poznat doopravdy jeho fyzické tělo

so that (tak pravím)