Za humny v německojazyčném světě

Německo je zemí knižním veletrhům zaslíbenou. Skoro každé velké město se tam může pochlubit událostí tohoto druhu. V neděli 17. března se uzavřely brány knižního veletrhu v Lipsku. Ten nese podtitul „Lipsko čte“ a bývá s hrdostí označován za největší čtenářský festival v Evropě. Jen pro představu mamutích parametrů udejme několik čísel, jimiž pořadatelé s uspokojením bilancují: Letošní ročník zlákal 168 000 návštěvníků (pro srovnání: pražský Svět knihy loni zaznamenal sotva čtvrtinu zájemců), z toho více než 50 000 tvořili odborníci, všichni mohli zhlédnout celkem 2206 představení. Bylo zde zastoupeno 2069 nakladatelů ze 43 zemí. Nakladatelé si pochvalují zvídavé hosty, malá nakladatelství s potěšením registrují zvýšený zájem o méně známé a dosud nepro­slulé autory. Také lipský veletrh si klade velkorysý cíl navnadit ke čtení děti a dospívající. Za tím účelem proniká celé město a jeho instituce – školky, školy, domy dětí a samozřejmě i knihovny – běžně hostí podpůrné akce. Letošní festival se tematicky zaměřil na polská, ukrajinská a běloruská nakladatelství knih pro děti a mládež. Z programové nabídky mě zaujala přednáška Wolfganga Tischera, která měla autory zpravit, jak nejlépe vyjít s novináři. Téma uvozují otázky jako: „Co očekávat od zástupce tisku? A jak se k nim vlastně chovat? Jak se připravit na rozhovor?“ Její nejtrefnější vývod zní takto: „Připravte se na to, že ten, kdo vás zpovídá, si vaši knihu ani nepřečetl,“ s následným rozvitím a radou autorům: „Nestyďte se do­-tázat novináře, zda vaši knihu četl. A nevyčítejte mu, pokud odpoví: bohužel ne.“ Celkem shovívavá a žluč uklidňující rada má své důvody: novináři bývají odvoláni k rozhovoru náhle, aniž by dostali čas pro hlubší meditaci nad knihou, pro autora je proto důležité mít přehledné informace o sobě a o svém díle na příslušném webu. – V návaznosti na další odstavec nutno podotknout, že čestným hostem příštího ročníku budou Švýcaři. Vše důležité najdete na webových stránkách veletrhu.

Je odvěkým údělem švýcarské literatury, že se nikdy nebude krýt s pojmem literatury národní. Může za to v prvé řadě jazykové rozčtvrcení státu a potom skutečnost, že tyto čtvrti spolu udržují překvapivě řídké kontakty, zatímco navenek navazují velmi čilé mezinárodní styky – ale každá po svém. Možná by rozdělené části mohla spojit fascinace něčím mimořádným na pomezí literatury, v čem tepe rytmus, protože rytmus dlí v podloží všech jazyků… Zabrusme do Curychu, ten není jen hnízdem dadaismu. Jako doma je tu i projekt protřelých rapperů jménem Temple of Speed, kteří si zakládají na „nářečním“ rapu a v současnosti s ním uvádějí v extázi diváky curyšských klubů. A že jich je požehnaně. Oním nářečím se myslí švýcarská němčina („Schwyzerdüütsch“). Pětičlenná skupina navazuje na zlatou éru „nářečního“ rapu v jeho kolébce v New Yorku na počátku 90. let a dokazuje, jaké to dělá divy, když se slovo začne skandovat. Přitom texty nemusejí být bezobsažné. Temple of Speed užívají narážky na filmové hity, klipy z YouTube i rozhlasové či televizní pořady a vrství je zaumně do zvukových koláží. Když je pak protknou refrénem jako „Tötötötö“, mají publikum napůl v náručí. Než se ponoříte do čtení „tiché“ poezie, můžete se odvázat zde.

Ať se to někomu líbí či nikoli, v rakouském dramatu nejvýrazněji vyčnívají kontroverzní autoři Elfriede Jelineková (nar. 1946) a již zesnulý Thomas Bernhard (1931–1989). Oba jako by byli zrozeni k provokaci. Jelineková uváděla na scénu postavy neuspokojených a duševně zdeformovaných žen, Bernhard pro změnu rád přeháněl, když vyvolával citlivá národní témata; jeho oblíbeným bylo období rakouského spojení s nacistickou třetí říší. Rakousko si svou často bizarní rolí v evropských dějinách zadělalo na takovéto zpětné provokování z per vlastních dramatiků. Dosah textů Jelinekové a Bernharda byl vskutku mezinárodní. Na jejich dílech vystavělo svůj program kupříkladu pražské (bohužel už bývalé) divadlo Komedie. Ovšem prapory kontroverze už zdvihají i mladší ročníky. Velkolepě nakročeno má dvojice bratří Mopedů, Martina a Franze Josepha, se svým vídeňským kabaretem. Ani v nejnovějším představení Männerversteher (Porozumění mužům) si neberou servítky. Vyberou sadu ožehavých témat a šlehají do nich ze všech stran: Bůh a peníze, kýč a vesmír, vysoká politika a dětské zadečky… Vše formou diskuse mezi muži, kteří ztělesňují dva protipóly jedné mužnosti: vyhořelý top-novinář proti vrátnému v budově nakladatele, citlivka proti cynikovi, bujarý duch proti „vyhořelci“, pohodář proti intelektuálovi. Vzájemný konverzační střet ovšem otevírá analýze i jejich vlastní charaktery. Pro důkladnější seznámení s tvorbou bratří Mopedových odkazuji na jejich blog, kde se také pravidelně vyjadřují k politickým a společenským aktualitám. A nebojí se rýpnout do sršních hnízd: na mušku si berou kupříkladu homosexualitu nebo přistěhovalce, najdete zde i sehranou debatu, v níž brojí proti volebnímu právu pro staré, aby zabránili gerontokracii. A takový návrh na zákaz pobytu heterosexuálů v plaveckých bazénech už dokáže řádně rozpumpovat představivost. Nechme se překvapit, kdy se vrhnou přímo na období třetí říše. Rakouské publikum však, zdá se, po tvrdé výchově od Jelinekové a Bernharda jen tak něco nerozhodí.
 

Aleš Misař