Jan Keller: Postmoderna – neoliberalismus jinými prostředky

Ve stati nazvané Postmoderna a finanční kapitál charakterizuje americký literární vědec Frederic Jameson post­modernu jako myšlenkový doprovod systému, ve kterém se finanční kapitál zhodnocuje v měřítku celoplanetárním v rámci globalizace za pomoci nejvyspělejších informačních technologií. Poukazuje při tom na nápadné podobnosti mezi fungováním finančního kapitálu a rysy postmoderny.
 

Finanční kapitál je oproštěn od pouhé materiální výroby podobně, jako je postmoderní uvažování oproštěno od materiální reality. Finanční kapitál žije svým vlastním metabolismem a cirkuluje bez jakéhokoliv vztahu k potřebám okolního světa. Post­moderní myšlení dělá totéž. Můžeme dodat, že postmoderna slouží ve svých různých podobách potřebám finančního kapitálu odlišným způsobem. To, co nazýváme postmodernou služebnou, slouží cílům neoliberalismu zcela bezprostředně. Jako postmodernu karnevalovou označujeme ty myšlenkové proudy, které plní svoji úlohu především tím, že zpochybňují jakýkoliv projekt a rozbíjejí jakoukoliv možnost čelit neoliberalismu organizovaným způsobem.

Postmoderna služebná a postmoderna karnevalová

Modernita je nesena ideou pokroku. Ta v sobě obsahuje řadu dílčích předpokladů. Mimo jiné přesvědčení o žádoucnosti ekonomického růstu, z jehož výtěžků je financován vývoj všech ostatních oblastí společenského života. Dále pak přesvědčení o nadřazenosti vědy jiným formám zkušenosti a poznání. A konečně také hlubokou víru v to, že západní civilizace je kvůli své ekonomicko-vojenské převaze a díky výsledkům v oblasti vědy a techniky nadřazena všem ostatním civilizacím a kulturám.

Postmodernismus jako celek zpochybňuje všechny zmíněné předpoklady modernity a z velké části oprávněně poukazuje na jejich problematičnost. Jeho argumentace je ovšem silně ambivalentní. Na jedné straně upozorňuje na stinné stránky dosahování ekonomického růstu, na omezenost čistě utilitaristického přístupu ke světu a na agresivitu expanzivních ambicí euroamerické civilizace. Činí tak však nejednou způsobem, který vede k naprostému relativismu, k dokonalému hodnotovému zmatku a který v zárodku znemožňuje jakékoliv organizované úsilí usilující o hledání a prosazení alternativ.

Na nejednoznačnost postmoderního postoje poukazuje řada autorů. Například Scott Lash navrhuje rozlišovat postmodernu hlavního proudu a postmodernu opoziční. Obě zdůrazňují hodnoty individualismu. Obě věří, že kulturní rozměr vytlačil a ve fungování současné společnosti nahradil rozměr sociální. Obě reflektují nárůst významu spotřeby oproti produkci, přechod k ekonomice služeb a k informační společnosti, s nímž souvisí pokles početnosti dělníků a fragmentace jejich zbytku. Vycházejí sice z těchto společných východisek, vydávají se však odlišnými směry.

Postmoderna hlavního proudu opracovává individuum tak, aby se cítilo dobře v komercionalizované kultuře, a kulturní objekty chápe jako nástroje, které umožňují jednotlivcům budovat a udržovat si pozici v existující statusové hierarchii. Post­moderna opoziční vyzdvihuje namísto statusové distinkce kulturní diferenci. Klade důraz na různost pozic a na jejich rovnocennost. Postmoderna hlavního proudu vlastně jen posiluje neoliberální praktiky jinými prostředky. Opoziční postmoderna tyto praktiky sice zapáleně kritizuje, znemožňuje však efektivní odpor vůči nim.

Podobně dělí Pauline Rosenauová post­moderní uvažování na větev skeptickou a větev afirmativní. Skeptická verze chápe postmodernu jako dobu plnou fragmentalizace, dezintegrace a nevolnosti. Jde o postmodernu zoufalství, konce subjektu, konce autora i pravdy, přítomnosti smrti, čekání na katastrofu. Verze afirmativní v zásadě souhlasí s touto diagnózou, věří však v příchod postmoderního aktéra, který dokáže z tohoto marasmu nějakým způsobem vybřednout.

Existují i jiná dělení. Například Steven Best a Douglas Kellner rozlišují postmodernu extrémní a postmodernu umírněnou. Ta prvá radikálně odmítá všechny moderní prvky a sama sebe chápe jako naprostý rozchod s minulostí. Autoři sem řadí Baudrillarda a jeho následovníky. Druhá naopak vidí v postmoderně určitou mutaci modernity, její prosazování jinými prostředky. Sem je zařazen Foucault, částečně Lyotard, ale také Laclau, Mouffe či Rorty. Tento tábor nezpochybňuje modernitu a neodmítá moderní teorie tak ostře a nesmlouvavě jako ten předchozí.

Služebné prvky a karnevalové motivy

Pokusíme se doložit tento dvojí proud uvnitř postmodernismu v rovině způsobů, jakými jsou zpochybňovány základní předpoklady modernity. Budeme hovořit o postmoderně služebné a postmoderně karnevalové. Hranice mezi oběma nemusí vést nutně mezi různými autory, může probíhat přímo uvnitř díla jednotlivých postmodernistů a může se v průběhu jejich života i několikrát měnit.

Za prvky služebné postmoderny budeme považovat vše, co slouží odklonu od zkoumání projevů sociální nerovnosti k otázkám různosti, chápané jako záležitost krajně měnlivých osobních či skupinových hodnotových preferencí. Dalším prvkem služebné postmoderny je trvání na sociální nedeterminovanosti individuálních osudů a zdůrazňování naprosté neomezenosti voleb, které jednotlivci činí. Slouží to k odklonění pozornosti od mechanismů reprodukce majetku a moci v soudobé společnosti a posiluje to iluzi rovných šancí pro všechny. Za služebnou funkci postmoderního myšlení můžeme považovat také výhradní zájem, který je soustředěn na oblast spotřeby, přičemž se jaksi automaticky předpokládá, že oblast produkce a nerovnosti v jejím rámci přestaly být problémem.

Karnevalová postmoderna je přítomna nejen v opojení karnevalovým rejem, které postmoderní myšlení zdědilo například od Michaila Bachtina, anebo ve fascinaci plynoucí z překračování veškerých tabu, jež je příznačná například pro život a tvorbu, tak jak je chápal Georges Bataille. Můžeme ji pozorovat také v nahrazení reality proudem neobyčejných simulací, jak to provádí Jean Baudrillard, či ve vyzvedávání kolektivních prožitků předměstských kmenů, o nichž hovoří Michel Maffesoli.

Velkým tématem karnevalové postmoderny je lidské tělo. Jde o záležitost, kterou stěží kdo mohl ignorovat poté, co v rozdováděných šedesátých letech padla ve velké vlně liberalismu řada dosavadních tabu vázaných na sexualitu, intimitu a tělesnost. Vypadalo to v té době jako velký revoluční počin. Jak poznamenává britský literární vědec Terry Eagleton, když revolučnost šedesátých let přešla, zbyl zájem o tělo. Zmíněný autor v této souvislosti formuluje řadu zajímavých postřehů, jež by zasloužily důkladnějšího rozvinutí. Problematika těla přispěla, podle jeho názoru, zároveň k prohloubení politického radikalismu a zároveň k jeho nahrazení a vytlačení. Materialismus týkající se těla nastoupil na místo historického materialismu, který byl zcela odmítnut. Nejde ovšem o jakékoliv tělo. Pouze o to slastné, nikoliv o pracující. Tělo jako vyloženě lokální záležitost bylo příhodným polem pro nahrazení velkých příběhů. Namísto starého organicismu, jenž byl součástí velkých vyprávění, nastoupila somatika, která s nimi nemá nic společného.
 

(úryvek ze 7. kapitoly chystané knihy Jana Kellera Posvícení bezdomovců, která letos vyjde v nakladatelství SLON)