Změnil jsem řeku

Minulý rok jsi přesídlil z Brna do Prahy. Změnils řeku. Jak se ten přesun promítá do tvého psaní?

Je zřejmé, že od mého přesunu na severozápad se moje poetika stále víc proměňuje. Vnímám to jednak já sám, jednak v tomto smyslu dostávám zpětné vazby od přátel, kteří mě čtou soustavněji. Zároveň jsem se ocitnul ve fázi jistého váhání, rozhlížení. Změny jsou to z jednoho konce vnější: změnilo se město, prostředí, lidé, možnosti… neboli, jak hezky říkáš, řeka. Pociťuji to jako změnu naprosto zásadní, obrovskou, životní. Tím spíš, že jde ruku v ruce se změnami jinými, o nichž teď úplně mluvit nechci, ale je to prostě velký souběh dějů. Jedním z důsledků je, že jsem se stal k vlastnímu psaní malinko obezřetný. Že tak trošku váhám, čekám, vstřebávám atmosféru, snažím se uslyšet, uvidět a ucítit, co to chce nového. Mám pocit, že postaru už psát nemám, přesněji: že už se mi postaru psát nechce. Že jsem se po „svém staru“ vypsal. Že pro mě už nemá cenu dál se podobným způsobem vztekat, dál se podobným způsobem litovat, dál si podobným způsobem ze sebe a z druhých dělat srandu, dál podobným způsobem komentovat svůj život či předstírat, že komentuji svůj život. Že už mě to nebaví. Zároveň ale nevím, kudy přesně se ubírat. Poslední oddíl ve výboru Oh!, příznačně nazvaný „Post coitum“, je už z větší části projevem takového zastavení či snad postávání na novém břehu. Je to, jako když člověk řekněme čeká na Florenci na autobus a první, co ho napadne, je, že začne tak jako pokaždé automaticky šátrat v tašce a hledat něco na čtení, aby se zabavil. Ale má taky možnost v tašce nic nehledat a zůstat jen tak sedět na lavičce. Jen tak být a vnímat všechno kolem, bez touhy po odpovědích i po otázkách. Možná se něco začne dít, možná se něco začne vyjevovat, rodit – nebo taky ne. Když ne, je to stejně v pořádku, jako když ano. To je popis mé vnitřní situace.

To je přece základní básnická situace vůbec. Já si nedovedu představit jinou – než klidné či méně klidné čekání na to, že se báseň zjeví. Že se zjeví něco, co by stálo za to rozvinout v báseň. Pokud tedy mluvíš o čekání na báseň. Z našich dřívějších povídání mám trochu pocit, že u tebe může jít i o váhání mezi psaním a nepsaním.

Tys to teď obnažila úplně pornografickým způsobem, čemuž se nebráním. Otázka, zda psát (nebo taky zda mluvit, v jistém smyslu je to totéž, protože psaní je zachycení řeči, která je primárně mluvená), nebo mlčet, je skutečně „gró“ toho, k čemu, zdá se, směřuji. S dodatkem, že takové mlčení neznamená němotu ve smyslu verbální askeze, ale otevření dveří možnosti, že tak, jako se může psát, se psát i nemusí. Přitom není třeba spěchat s odpovědí. Ta v posledku není nutná, zaniká s potřebou ptát se. Jakkoli to asi zní banálně, já to z duchovního hlediska vnímám – a teď si dovolím velká slova – jako otázku života a smrti.

Promiň, teď ti úplně nerozumím, co vnímáš jako otázku života a smrti?

Otázku, zda psát, nebo nepsat. Je nutno žít s plným vědomím. Je záhodno mít ke každému činu plně reflektované pohnutky, psaní nevyjímaje. Respektive: ve svém věku jsem nazřel, že věc takto může stát.

Co a kdo ale může takovým absolutním kritériím dostát?

Pokusím se to říct ještě jinak: Básník většinou, já jsem nebyl výjimkou, začne psát poměrně mlád, dokonce velmi mlád, ve věku náctiletém. Může sice tonout v různých pochybnostech, zároveň ale píše jaksi s naprostou samozřejmostí. Cítí, že psaní je svrchovaný akt, nezbytná činnost, už proto, že se pro ni tak silně rozhodl. Sám fakt, že někdo začne psát poezii, že si vybere poezii, je projevem velké smělosti, až drzosti. V tu chvíli tak úplně neví, co činí. Vždyť z mnoha důvodů je to velmi zvláštní, trochu vyšinuté počínaní. Člověk vstupuje do určitého kontextu, literárního, ale i psychologického, historického, duchovního, dělá něco, co dělali mnozí jiní před ním, z nichž někteří byli takzvaně velmi významní, a tak dále. Asi ne každý k tomu dojde, ale najednou prostě můžeš stanout nad svým počínáním s němým úžasem. Co to vůbec dělám? Píšu básně, vydávám básně, nelze vyloučit, že ty básně dokonce někdo čte…

Připravila Wanda Heinrichová. Zbytek rozhovoru si lze přečíst v Tvaru č. 8/2013. 

Milan Ohnisko, narodil se 16. července 1965 v Brně, kde prožil velkou většinu života. Teď žije v Praze. Utekl z gymnázia i střední knihovnické školy, poté vystřídal nejrůznější zaměstnání, od pomocného dělníka na stavbě přes prodavače esoterické literatury a zdravé výživy po nakladatelského redaktora. Po listopadu 1989 provozoval vlastní nakladatelství a knihkupectví. Nyní je na volné noze. Rané básně publikoval v samizdatu (časopis Vokno, edice Petlice aj.) Překlady jeho básní vyšly knižně ve francouzštině (La poésie tchèque moderne; editor Petr Král, Paříž 1990), v polštině (Jaszmije smukwijne, editor Ivan Wernisch, Katovice 2004), časopisecky v němčině. Vydal šest básnických sbírek plus jednu, kterou napsal společně s Ivanem Wernischem a Michalem Šandou. Na konci loňského roku vyšel pod názvem Oh! výbor z jeho básnického díla 1985–2012.