Román paradigmatického zlomu

Filip Doušek: Hejno bez ptáků
Toito, Praha 2012 

Románová prvotina Filipa Douška dosud zaujala veřejnost především aspekty, které se spíše než textu samotného týkají okolností jeho vzniku a publikování, jež jsou jistě na tuzemské poměry neobvyklé. Mladý autor věnoval přípravě svého debutu mnoho času, přičemž prokázal v závěrečné fázi nezvyklou ochotu sdílet podrobnosti vlastního pracovního postupu, když na všemožných internetových i jiných kanálech a sociálních sítích komentoval genezi románu. Odhalil tak svou tvůrčí metodu založenou na systematickém, takřka vědeckém přístupu ke psaní. Podařilo se mu tímto (snad intuitivně) provést velmi účinnou DIY marketingovou strategii a přitáhnout čtenářskou zvědavost. Přestože se Doušek vyhnul běžnému nakladatelsko-distribučnímu postupu, po celém nákladu Hejna bez ptáků se na konci roku 2012 zaprášilo, na čemž mělo jistě podíl i pečlivé vizuální provedení románu. Zasluhují však pozornost také literární kvality díla?

Douškův román je rozprostřen do dvou oddělených knižních artefaktů, rozsáhlé bílé knihy a útlejší černé. Hned na začátku je tedy nutno se rozhodnout, po které knize čtenář sáhne jako první, a zvolit způsob četby. Vida, konečně česká experimentální literatura pohrávající si možnostmi čtení, zaraduje se recipient potěšen tím, že mu autor ponechává větší podíl na utváření výsledného estetického objektu, než je obvyklé. Postupně se však bohužel ukáže, že rozdělení románu do dvou knih je poněkud samoúčelné, protože černá kniha, ač je psána v odlišném modu, jednoduše navazuje dějově na knihu bílou. Jiný než tento průběh četby tak nebude dynamizovat čtenářský zážitek, jako třeba v případě veledíla Julia Cortázara Nebe, peklo, ráj (1963), došlo by spíše ke čtenářovu bezúčelnému zmatení.

Příběh románu se soustředí na komplikovaný milostný vztah dvou mladých lidí, což je doprovázeno reflexí velkých, zdálo by se již opotřebovaných filosofických problémů. Rovina příběhu a rovina filosofujících úvah, dominující zejména černé knize, jsou přitom poměrně zřetelně odděleny. Bílá kniha je rámována odbornými i žoviálními komentáři tajemného starce, který miluje paradoxy – žel bohu až příliš brzy odtušíme jeho totožnost… Hlavním hrdinou příběhu, do něhož stařec vstupuje, je mladík Adam, studující v Cambridgi doktorát ze statistiky. Adam je zásadový skeptik a racionální logik, řídí se optimalizačním imperativem a snaží se vyhubit paradox a náhodu pomocí objevovaného vzorce, podle něhož se děje svět. Adam je posedlý svým utopistickým výzkumem, což jej v určité fázi dovede až na hranici šílenství. Propadá fanaticky megalomanskému projektu datové analýzy a připomíná tak – zbytečně explicitně – moderního Fausta. Analytické vědecké metody Adam aplikuje rovněž na své milostné soužití s malířkou Ninou, která je Adamovým pravým opakem a jediným iracionálním prvkem jeho života. Další protiklad, v interakci s nímž se zvýrazňuje Adamův rozum, představuje pak jeho nábožensky založená babička. Ve své hypertrofované racionalitě však postava Adama působí často jako neživotná karikatura mající za úkol reprezentovat krajní polohu lidského myšlení. To by se tak vlastně dalo označit za skutečného hrdinu románu, jenž ve výsledku působí mnohem více jako příběh přemýšlení než příběh lásky.

Samotný děj románu je retardován celou řadou prostředků: jednak zmiňovanými vstupy rámcového vypravěče a úvahovými pasážemi, které buď kunderovsky rozebírají motivace a jednání postav, nebo se zamýšlejí nad obecnými problémy lidského vnímání či rozhodování, jednak také odbočkami sloužícími k precizaci ústředních charakterů. Jednou z klíčových epizod je výlet milenců do Prahy za romantikou, během něhož se mimo jiné ocitnou v pravé české hospodě. Adam s Ninou jsou tam svědky poněkud kýčovitého spílání české národní povaze, které však obsahuje podnětný postřeh spočívající v přirovnání Čechů k ptákům bez hejna, jednotlivcům bez důvěry v celek.

Černá kniha má být milostným psaním a hlavně deníkem radikální změny myšlení. Adama, jehož racionální představa o skutečnosti se prolomí pod náporem logicky nevysvětlitelných paradoxů, zasáhne osvícení, jež spočívá v nahlédnutí konstruovanosti jeho dosavadního způsobu uvažování. To je označováno jako západní, od Aristotela odvozené objektové paradigma interpretující svět jako soustavu hierarchizovaných objektů. Adam postupně vymění tento model za východní, vztahové paradigma, z jehož pohledu se svět jeví jako relační síť, a snaží se popsat tento přechod mezi dvěma způsoby myšlení. Černou knihu lze také číst jako postupnou dekonstrukci základních kategorií, na nichž spočívá moderní západní myšlení; kategorie objektu, času, pravdy, hierarchie, kauzality či protikladu jsou demaskovány jako iluze. Na personální úrovni tak Doušek zachycuje paradigmatický zlom, podobně jako Michel Foucault ve Slovech a věcech (1966) odhaluje epistemologické švy mezi historickými epochami. Ono tematizování zdánlivě samozřejmého vědomí, že náš způsob myšlení je jen jedním z mnoha možných, je pak pravděpodobně nejcennějším momentem Douš­kova textu. Po změně perspektivy tak náhle mohou dávat smysl na první pohled nesmyslné výroky typu „pravda je omyl“ nebo „ztráta je zisk“.

Jako nejpřesvědčivější se autor jeví právě ve filosofujících, reflexivních pasážích, zdařilé jsou např. také životopisné a interpretační části textu, které se týkají slavných myslitelů a jejich myšlenek. Tato esejistická poloha svědčí Douškovu mluvčímu nejvíce a vynikne to zejména v porovnání s jistou toporností vypravěče, jenž má za úkol posouvat děj. Třebaže Doušek činí součástí zápletky i tajemné a záhadné momenty stimulující čtenářovu pozornost, počíná si tento vypravěč často neobratně, což se nejzřetelněji ukazuje v závěru bílé knihy, kdy dochází k překotnému vyřešení všech záhad a dílčích epizod. Naštěstí ovšem šikovně pracuje s obrazností a dokáže produkovat neotřelé řečové figury. V mnohém se modus Hejna bez ptáků blíží modu Ekonomie dobra a zla (2009) Tomáše Sedláčka, jenž se stal patronem Douškova románu. Tvůrčí postup obou autorů se zdá být opačný: zatímco Sedláček směřuje k esejistice tím, že prosycuje vědecký diskurs literárně-narativními prv­ky, Doušek se k témuž blíží prostřednictvím obohacování románové formy o filosofické úvahy. Postupně se však ukáže, že pro Douš­ka je román pouze prostředkem, nástrojem ke sdělení teze, takže jako komplexní vyprávění nemůže úplně fungovat. Vzhledem k výše řečenému se nabízí otázka, proč se autor nespolehl plně na žánr eseje, v němž se očividně pohybuje nejsuverénněji.

Románový debut Filipa Douška zkrátka vedle silných nabízí i slabší momenty. Přesto se jedná o pozoruhodný počin ve stylu západních bestsellerů, který si své přiměřeně náročné čtenáře jistě nalezne. Ocenění hodná je především odvaha ris­kovat, s níž se Doušek pouští do závaž­ných filosofických témat, a pozornost k nikdy nekončícímu dobrodružství lidského myšlení.
 

Zdeněk Brdek