Nepatřím ničemu jinému než poezii

2. 5. 2013
Alice Notley, foto Matt Valentine

Dobrý den, Alice, je mi velkým potěšením s vámi vést tento rozhovor, díky za váš čas. Asi začnu rovnou in medias res: Praha vás už brzy uvidí jako čestného hosta každoročního Pražského Microfestivalu, festivalu zasvěceného inovativní a translokální tvorbě. Vy sama jste básnířka amerického původu, která už dvě desetiletí žije v Paříži. Vím, že sama sebe označujete za „internacionalistku“ – co pro vás znamená být internacionalistkou?

Co to pro mě hlavně znamená, je být přesně tím, čím jsem, americkou básnířkou, která už dvacet let žije v Paříži a která byla třináct let provdaná za britského básníka Douglase Olivera. (Také jsem byla třináct let provdaná za amerického básníka Teda Berrigana.) Jsem příslušnice dvou až tří rozdílných kultur, politik a literatur, podílím se na nich nebo s nimi sympatizuji. To se mi samozřejmě přihodilo náhodou. Ale i když jsem žila jako básnířka v New Yorku, byla jsem přistěhovalcem ze západu. Vyrůstala jsem v městečku Needless v kalifornské Mohavské poušti a později jsem zdomácněla ve velkých městech. Skládám se z tolika částí a hlasů, že je pro mě někdy těžké samu sebe najít, ale tady jsem! Jsem občankou Ameriky, knihy vydávám převážně v USA a každý rok absolvuji dvě nebo tři šňůry čtení ve Státech. Moje duše mluví americkou angličtinou, ale někdy mi Američané připadají hodně zvláštní; myslím, že jsem cizinkou všude, ale mám ráda každého. 

Takže se zdá, že je to stav mysli vyvolaný zeměpisnou situací – pěstovat si vazby na více míst, ale zároveň si od nich udržovat odstup, kritický a přece láskyplný. Pierre Joris, básník a překladatel narozený v Lucembursku, který žil ve Spojených státech, Velké Británii, severní Africe a Francii, mluví v této souvislosti o „nomádské poetice“, poezii vždy v pohybu, ve víru několika jazyků a v „nepřetržitém stavu pobývání vně“. Uvědomujete si, že byste zaujímala pozici mimo, vně? A pokud ano, máte pocit, že to ovlivňuje jazyk vaší poezie?

Nežiji v odstupu od ničeho, opravdu ne, ale jsem outsider. Byla jsem outsider ve městě, kde jsem vyrůstala, a je mi hodně drahé. Možná, že všichni básníci jsou outsideři. Ale nestojím vně svého jazyka, své americké angličtiny. Ovládám ji od té doby, kdy jsem byla malá holka, a nikdo v ní nepíše lepší básně než já. Moje poezie není vždy v pohybu, je spíš mnohohlasá. Mluvím za tolik lidí, kolik po mně asi chce, abych za ně mluvila. Jsem tak trochu médium. V mnoha smyslech mi to, co mám psát, říkají ostatní lidé. Ale „nepatřím“ ničemu než poezii. 

Myslím, že jedním z důvodů, proč se ptám, je právě tahle mnohost hlasů ve vaší poezii – jako v básni „Je-li skutečnost tak skutečná, proč tedy není“, která vyšla v březnovém čísle Psího vína. Když ji čtu, zdá se, že je v ní oním „ty“ někdy sama autorka, někdy jsem to já, čtenářka, a jindy platí obojí, což jej dělá hodně důvěrným a proměnlivým. Přemýšlela jsem o tom, jestli považujete „vsazení“ subjektu do básně za cosi problematického. 

Ani v nejmenším. Zdá se mi, že subjekt vždycky ví, čím je, a já mu věřím. Píšu už hodně dlouhou dobu a části básně se mi už neztrácejí. Slovo „ty“ (či „vy“; pozn. překl.) je v angličtině celkem svůdně proměnlivé a případ od případu může znamenat mluvčího nebo blíže neurčenou obecnou entitu – kohokoli – nebo určitou oslovovanou osobu či osoby. V básni, kterou zmiňujete, se obracím na ohromné potenciální čtenářstvo, všechna ta „ty“, z nichž každé je, pochopitelně, jedinečným „já“. 

Vstupuje do hry i gender, fakt, že vaše „já“ je „já“ ženské autorky?

Já nemá gender a já nemám gender. Gender je dojem, snad až agresivní nebo irelevantní nebo nesprávný. V básni, o které mluvíte, nejde o to, že pisatel je ženou, pokud člověk nechce mluvit přímo o tomhle. Mluvím v ní o tom, co vím, o jistém druhu vědění, které je kosmické, ne společenské. Gender se nehodí. Ale někdy ve svých básních hlasitě protestuji proti bezmoci žen a snažím se pro nás napsáním takové básně získat silnější postavení. 

V několika rozhovorech jste poznamenala, že když jste v sedmdesátých letech začínala svou kariéru mezi básníky z neformální skupiny druhé generace newyorské básnické školy, vaše pozice se rozhodně zdála být pozicí outsidera – dokonce jste napsala esej, v němž si děláte legraci z faktu, že celá „genealogie“ po sobě jdoucích generací velikánů americké poezie se skládá z mužů. Myslíte si, že se pozice ženské autorky od té doby změnila?

Ženských autorek je mnohem víc než kdysi a vycházejí. Nicméně nejsou recenzované tak často jako muži a často jsou asi také považovány za básnicky méně schopné – jsou ženskými autorkami spíše než autorkami. Postavení se v americké poezii začalo víc a víc asociovat s nálepkou nějaké skupiny – jazyková lyrika, konceptuální poezie, Flarf atd. Plán je proslavit se tak jako beatnici nebo surrealisté. Skupiny jsou obvykle zakládané muži – muži milují gangy a ženy se pak k takové muži založené skupině přidávají. Nemyslím si, že by kdy skupinu zakládala žena. Kdyby to udělala, byla by to ženská skupina, a tedy ghetto. Tím chci říct, připojil by se muž ke skupině vymyšlené ženou? Nemyslím si. 

Má tato situace vliv na způsob, kterým jste se účastnila dialogu s básníky – se svými předchůdci, se svými současníky, stejně tak jako s členy mladší generace, kteří hledají inspiraci a rady takříkajíc na vašem prahu? Existuje nějaký alternativní způsob, jak získat moc, který by ženy mohly využít, než se laťky vyrovnají?

Vlastně ne. O té situaci se zřídka mluví tak, jak jsem to právě podala. Já sama nesnesu být součástí žádné skupiny a žiji jako poustevník ve Francii. Mám dva syny, básníky, kteří žijí v New Yorku, a oba mají za manželky básnířky. Nikdo z těch čtyř není spjatý s nějakou skupinou nebo s estetikou ve smyslu, že prohlašujete, že jste. Každý platí za nečlenství v nějaké skupině, nejen ženy. Například jste vynecháni z antologií. Svět poezie sám sebe nazývá bouřlivým a eklektickým, ale ve skutečnosti se stal přívěskem akademie; lidé, kteří nejsou učiteli na vysokých školách, jsou v tuto chvíli v tomto salónním, úzkém světě bez statusu. Já sama píšu poezii pro každého. Moje básně a knihy jsou určené každému. Někdy jsou obtížné, ale po čase čtenáři obvykle srovnají krok se stylem a s výrazem, když je básník dost dobrý. Nepíšu o estetických tématech, píšu o tom, jaké to je být naživu.

 

 

Alice Notley
Stojím tu, v jejíchž očích 

Stojím tu, v jejíchž očích
se světlu říká obecenstvo
a vpaluje se mi do čela
hlasy číšnic po zádech
pokud to, co kdysi světlem bylo,
není
mým obecenstvem
co mi to děláš?
pro koho mě zlámali
stálo za to být? 

Jsem-li stínem
a předvádím
co kdysi zase nastane
pak jistě pro píseň, do níž jsem se oděla
poslyš, cos slýchávala od všech
posunek či tón: kdosi tu lže
jazykem záměrnosti
zrazuje tě zas a znovu
ten jeden
či ti mnozí
před jejichž myšlenkami tu stojím 

A jelikož tu světlo není, jakou
nehoráznost
udělali z vědy
definic
jako co se stalo mně
když jsem předváděla ten šílený výstup
ne
nikdy ne šílená
a prozřela až poté, co jsem ji ztvárnila 

(překlad David Vichnar)

 

Alice Notley se narodila v arizonském Bisbee, vyrůstala v kalifornském Needles a život prožila především v New Yorku a v Paříži. Od roku 1970 se živí jako básnířka na plný úvazek. Je autorkou více než pětatřiceti knih jak poezie, tak prózy, mezi nimi Hrob světla: Nové a vybrané básně z let 1970–2005 (Grave of Light: New and Selected Poems 1970–2005), za niž v roce 2007 obdržela Cenu Lenore Marshallové za poezii, a knihy esejí Příchod poté (Coming After, 2005). V roce 1998 se stala finalistkou Pulitzerovy ceny a je držitelkou mnoha dalších literárních ocenění. V květnu bude čestným hostem každoročního Pražského Microfestivalu, kde vystoupí na zahajovacím večeru v neděli 12. května. O dva dny později, v úterý 14. května, vystoupí ještě jednou, tentokrát pouze v angličtině, na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Rozhovor se odehrál mezi 27. březnem a 15. dubnem prostřednictvím e-mailových zpráv, které cestovaly mezi Českou republikou, Francií a Spojenými státy. Celý rozhovor, který vedla Olga Peková, si lze přečíst v Tvaru č. 9/2013.

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz