Fascinace vlastním stínem

Druhá sbírka Ondřeje Buddeuse, nazvaná Rorýsy, je ve skutečnosti jeho prvotinou. Jen souběh nakladatelských okolností tomu chtěl, že předchozí sbírka 55007 znaků včetně mezer vyšla dříve než Rorýsy. Ale je to podstatné? Nikoli. V obou sbírkách najdeme více méně shodnou „experimentální“ poetiku, pokoušející se reflektovat dnešní počítačově internetovou dobu, nalézat v ní trhliny a jimi zahlédat upozaděnou, potlačenou lidskost, syrovost života, času či existence vůbec. Zatímco sbírka 55007 znaků včetně mezer byla snad mytičtěji nadechnutá, místy zas osobněji vyladěná, Rorýsy se zdají mít ostřejší, ale také přímočařejší a jednodušší hrany. A proč v titulu nejsou rorýsi s měkkým i? Snad se tu skrývá cosi nedořečeného – miluji, obdivuji rorýsy? Víc ale ypsilon v titulu ruší; vypadá jako chyba.

Předchozí Buddeusova sbírka měla z počítačové praxe odvozen přímo název. Také nová knížka je prosycena computerovým smogem. Obálku zdobí civilizační runa „goo.gl/A9UzI“ (zda něco znamená, přenechme počítačovému pánubohu). Básně mají tituly jako „interval2.rtf“ nebo „nazev2.rtf“. Buddeusova poezie působí jaksi technicistně a vždy „up to date“, ať už je to kvůli podobným „software“ odkazům, nebo kvůli tomu, jak je mechanicky ustrojen či vystavěn „hardware“ některých textů. Je zde báseň postavená na hře s kamerovým systémem v metru. Jiná se vydává za zprávu o počasí. Pár básní se shodným titulem „spoušť“ se odvíjí jako malé konceptuální mezilidské etudy. Je zde několik objektivistických básní, jež jsou v podstatě jen převyprávěním kuriózních, avšak významuplných, symptomatických zpráv či anekdot odněkud z médií.

Buddeusova poezie má v lecčem právě anekdotický charakter. V básníkových laboratorních „anekdotách“ je chladný, odlidštěný, zcizený technicistní prostor vždy nějak konfrontován s původním přírodním či lidským nábojem a principem. Buddeusovy hry mohou nabýt podoby jednoduché, ale úderné pojmové „matrjošky“, která si vystačí s pár verši: „Zvíře v něm zvíře / v něm zvíře v něm / past.“ Zrovna tudy by mohla procházet důležitá osa básníkova zájmu: mezi „zvířetem“, tedy něčím prapodstatným, svobodným, nespoutaným, ryzím − a mezi „pastí“, tedy tím, co svazuje, omezuje, znehybňuje a ničí. Buddeus se ve sbírce k zvířecím motivům několikrát vrací, v básních-zprávách o rorýsech, losovi nebo feně, jež se ujala odloženého člověčího novorozeněte. Je tu i absurdní básnická hříčka o lidském svlékání, odhazování civilizačního krunýře a dobývání se ke své skryté, intimní „zvířecí“ nahotě.

Pastmi jsou naopak převážně momenty civilizační: fragmentace a neukotvenost současného života, zcizenost a banalita, technicistní film, jenž vše potahuje vrstvičkou všedního chladu, podivné, paradoxní hravé neúčasti a typického důvěrného bezpečí, jež nakonec spíš vysiluje a znehybňuje. Vše funguje. K tvorbě stačí klávesa ctrl+C, patřičně kombinovaná s všemocným ťuflíkem „delete“. Čelem jeden k druhému se svlékáme − a nazí, odhalení a vydaní se k sobě hned otáčíme zády. Naši vzájemnost a vůbec přítomnost ve světě ze všeho nejdřív stvrzujeme obsedantním pohledem na displej. Člověk je zachycen v krkolomném nakročení mezi jistotami a spolehlivými „pravdami“ − a touhou vše setřást, odhodit a dostat se tak sám k sobě: „Vztekle kopneš nohou do vzduchu / druhou však stojíš na zemi pevně.“ Banalita je nesnesitelná jako svoboda, obě dohromady matou a drtí: „Vidíš moře a slyšíš / klimatizaci a máš cos chtěl Cítíš se tak strašně / svobodný / Právě / teď můžeš.“ Svoboda je milostivě povolená − past.

I věčnost je sice stále ještě s námi, ukrajovaná však banálními minutami mezi příjezdem a odjezdem dalšího metra. „Nic se nestalo jen tunel zastávka tunel…“ Někdy jsou básníkova zjištění či reflexe přece jen poněkud nepřekvapivé, příliš spekulativní namísto intuitivního, spontánně vytrysklého poznání. Soustředění se místy vytrácí a třeba delší báseň „Le discours maniaque“ se už jen topí v bezbřeze a plytce (nikoli manicky!) působící upovídanosti: „...pod sošnou botkou / kterou prorůstají vousy zrecyklovaného / Lenina co právě tady stál jak / zlatý tele zatímco Mojžíš byl v prachu...“ a tak dál, ad libitum.

Drobná momentka z metra na vteřinu apokalypticky přeznívá: „Je to horší než prázdno je to horší než nic je to prázdno které opustili všichni kdo to stihli.“ Buddeus je většinou natolik citlivý, aby podobné zázněje byl schopen zachytit, sdostatek inteligentní, aby je dovedl i přesně formulovat. Ale nejen to, dokonce je i podmanivě, mikroskopicky „zrytmizuje“; podobné verše se ozývají v jinak spíš věcném a „chladném“ témbru Buddeusovy poezie jako fragmenty tichých, zapomenutých litanií prázdna a vytrácení.

Buddeus je břitký a nápaditý glosátor zneklidňujících momentů a faset postmoderního dneška. Rád poměřuje odosobněnost s intimitou, banalitu s něčím hlubším a podstatnějším. Zdá se, že na ose „zvíře“–„past“ uhaduje i zásadní ambivalenci, totiž skutečnost, že past je zvířeti též nějak vlastní, rodí se v něm a z jeho podstaty, bez něj by snad ani neexistovala. Zvíře je past. Rorýsi se děsí svého stínu, je pro ně zprávou o tom, že dotek se zemí je může znehybnit. Sami sobě se stanou pastí, přiblíží-li se příliš zemi. Jsou totiž uzpůsobeni jen k zachytávání se na svislých površích, skalách či ve škvírách zdí; podivuhodná biologická fakta z rorýsího života vůbec vybízejí k poetické transgresi… Přitom rorýsi jsou svým stínem zároveň podvědomě přitahováni, snad jako vzpomínkou na ztracenou, odepřenou jim zem. Tito ptáci  − rozehrává taje přírody básník – poznají snad prý i jakýsi „stín dějin“, svůj vlastní však ne. Zákonitě se pak rorýs střetne se svým stínem v momentě smrti.

Zásadní text sbírky připomíná transpozici populárně naučného textu o podivuhodnostech rorýsů do magické polohy pohádek a bájí přírodních národů. Uzavírá jej věta z nejtajemnějších a nejprovokativnějších: „Rorýsi vlastně možná neví ani to že letí.“ – Jde o nevědomí blažené, nebo fatální? Nevyhnutelné, či změnitelné? Létat a nevědět o tom − je to trýzeň, spása, druh prázdnoty? Tohle tajemství Buddeus dokáže působivě předestřít i zdánlivě odtažitou formou „objektivistického“ experimentu.

Také dnešní člověk zaujatě, na rozdíl od rorýsů ale i jaksi chladně a kalkulovaně pracuje na tom, aby se svého stínu nikdy nedotkl. I tuto lidskou, civilizační variantu je básník schopen načrtnout podobně objektivisticky nezúčastněným způsobem. Slovy herečky Scarlett Johanssonové, jejichž citace tvoří celou jednu báseň: „Když vám odbarví vlasy, správně vás oblečou a nalíčí a naaranžují do správné polohy, není těžké Marilyn připomínat. Ve skutečnosti nemáme mnoho společného.“

Nebo snad i tady jde o fascinaci vlastním stínem?

Jan Štolba