Simona Racková: Klášter v džungli

2. 5. 2013
Simona Racková, foto Michaela Klavisová


22. 12. 2012

 

Když jsi mě požádal o mé tělo

několik nocí jsem nemohla spát

Konečně jsem usnula, ale vzbudil mě žár –

hned jsem poznala, že venku hoří

 

Vyšla jsem na balkon

a viděla jsem všechno:

Mezi naší čtvrtí a kopcem,

kde se to později celé stalo,

doutnala dlouhá, nízká stavba

– asi továrna, napadlo mě –

horko mi dýchlo do tváře, tiše se odvíjel dým

 

Vzbudila jsem muže,

který vedle mě poklidně spal

„Ten kouř má tvar jako Neználkova čepice,“

řekl a šel si zase lehnout

 

Stála jsem tam pak dlouho, sama

žár měkce narážel do mojí kůže

oheň se přeléval, cítila jsem,

jak se to tam všechno taví a spéká

 

„Musíme se podívat, kde to v noci hořelo,“

řekla jsem ráno, ještě při snídani

Můj muž si procházel teletext, já hledala na internetu

– jako obvykle každý u své obrazovky –

 

Ale o žádném požáru

se toho rána, horkého srpnového rána,

nikde nepsalo

 

 

3. 1. 2012

Stejně jsme pořád pryč

 

Už se nehlídat

proplétat motivy, jako když jsme s mámou na chatě

vyšívaly ubrus, to vyměřené plátno,

na kolenou nám rozkvétaly macešky se strnulostí robotů, tak přesné a hranaté

pár stehů do kříže, pak zauzlovat, utáhnout nit

Už se nehlídat

udržovat rytmus jako oheň v krbu, studená chalupa s odloženými obrazy

nevyžádané dárky, kýče, tady se ještě snesou, stejně jsme pořád pryč

Prohrabávat popel, všichni jsou na výletě,

jen já a tříletá dcera s horečkou

hraje si s kulečníkem pro starší děti, samozřejmě – nechápe princip, neovládá pravidla

já ji je učit nebudu, tohle fakt přenechám jiným

Zády k ní myju nádobí, poslouchám, jak si vypráví, je tak spokojená, snad proto ta horečka…

A já?

Sáhnu ti do tváře, je plná popela

u krbu v koši s poleny leží pohozená rukavice

je třeba si ji navléknout, když otevíráš dveře k ohni

ty jsi řekl „je třeba“

já řekla „dveře k ohni“

Tak to vždycky bylo, vždycky bude

můj muži bez tváře za oknem bez závěsů,

vyhlídky, co nejdou nastavit podle přání

Jen si tu rukavici vem, stejně si spálíš prsty, dávno jsou prodřené

na každém z nich přicvaknutá ryba, ta malá nástraha

Je návnadou ruka, nebo ryba?

Mám prsty plné třpytek

včera jsme dětem malovali nové tváře, motýl, anděl, čmelák, tygr, slušné panoptikum

jako by nestačilo stvořit si je jednou, musí to být znova, znova a zase

a ráno napuchnutý rudý tvar, co nešel smýt, přesný otisk minulého

Malí šamani, prsty a popel? Kdepak, body painting úzkostlivě jen na tvář

rejžák pravidel, dobrých zvyků a dobrých mravů, heslo „no sentiment“

můj muži s popelovou tváří

A zase připlouvají

ryby, co okusují starou kůži, svlékám se až u posledního jezera kaskády

je jich sedm, křížová cesta naruby, syn ji chtěl jít od konce, aby to dobře dopadlo

zpátky až k narození, ke koledám shrbených postav bez očí a pusy

jen vymodelovaná hlava, schéma, postavy bez šému, bez výrazu

v galerii slavný obraz švadlenky, té k smrti poslušné holky

Ano, bylo tam sedmero jezer, k prvnímu nás přihrkal autobus

dusno uvnitř napsané písmem, kterému neporozumím

klášter uprostřed džungle, Thajsko roku 2007, ještě před početím

cesta po kluzkých kamenech

od posledního jezera jsme sbíhali dolů, terasovité  zahrady, peklo, jak si ho vysnil Dante

amfiteátr s pravidelnými sedadly, těmi schody k čekání, pořád jenom čekat

určena k čekání je třeba mělo by se musíš…

 

Přála jsem si ten poslední autobus nestihnout

už nikdy nepřikládat na oheň určený k vyhasnutí

 

Zůstat tam v noci sama potmě

V džungli, která řve

a nikdy neutichne

 

Další básně Simony Rackové otiskl Tvar č. 9/2013.

 

Simona Racková (nar. 1976) vydala básnickou sbírku Přítelkyně (2007) a bibliofilii Město, které není (2009), cyklus dvanácti básní o Benátkách s linoryty Pavla Piekara. Básně publikovala například ve Tvaru, Respektu a na www.almanachwagon.cz. Pod svým celým jménem Simona Martínková-Racková píše recenze, kritiky a studie o současné české poezii do Tvaru, revue A2 a Hosta. Editorsky se podílela na vzniku Antologie české poezie I (1966–2006) a II (1996–2006), byla editorkou Nejlepších českých básní 2012. Soubor Klášter v džungli je součástí rukopisné sbírky Tance.

 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz