Simona Racková: Klášter v džungli

22. 12. 2012

Když jsi mě požádal o mé tělo

několik nocí jsem nemohla spát

Konečně jsem usnula, ale vzbudil mě žár –

hned jsem poznala, že venku hoří

Vyšla jsem na balkon

a viděla jsem všechno:

Mezi naší čtvrtí a kopcem,

kde se to později celé stalo,

doutnala dlouhá, nízká stavba

– asi továrna, napadlo mě –

horko mi dýchlo do tváře, tiše se odvíjel dým

Vzbudila jsem muže,

který vedle mě poklidně spal

„Ten kouř má tvar jako Neználkova čepice,“

řekl a šel si zase lehnout

Stála jsem tam pak dlouho, sama

žár měkce narážel do mojí kůže

oheň se přeléval, cítila jsem,

jak se to tam všechno taví a spéká

„Musíme se podívat, kde to v noci hořelo,“

řekla jsem ráno, ještě při snídani

Můj muž si procházel teletext, já hledala na internetu

– jako obvykle každý u své obrazovky –

Ale o žádném požáru

se toho rána, horkého srpnového rána,

nikde nepsalo

3. 1. 2012

Stejně jsme pořád pryč

Už se nehlídat

proplétat motivy, jako když jsme s mámou na chatě

vyšívaly ubrus, to vyměřené plátno,

na kolenou nám rozkvétaly macešky se strnulostí robotů, tak přesné a hranaté

pár stehů do kříže, pak zauzlovat, utáhnout nit

Už se nehlídat

udržovat rytmus jako oheň v krbu, studená chalupa s odloženými obrazy

nevyžádané dárky, kýče, tady se ještě snesou, stejně jsme pořád pryč

Prohrabávat popel, všichni jsou na výletě,

jen já a tříletá dcera s horečkou

hraje si s kulečníkem pro starší děti, samozřejmě – nechápe princip, neovládá pravidla

já ji je učit nebudu, tohle fakt přenechám jiným

Zády k ní myju nádobí, poslouchám, jak si vypráví, je tak spokojená, snad proto ta horečka…

A já?

Sáhnu ti do tváře, je plná popela

u krbu v koši s poleny leží pohozená rukavice

je třeba si ji navléknout, když otevíráš dveře k ohni

ty jsi řekl „je třeba“

já řekla „dveře k ohni“

Tak to vždycky bylo, vždycky bude

můj muži bez tváře za oknem bez závěsů,

vyhlídky, co nejdou nastavit podle přání

Jen si tu rukavici vem, stejně si spálíš prsty, dávno jsou prodřené

na každém z nich přicvaknutá ryba, ta malá nástraha

Je návnadou ruka, nebo ryba?

Mám prsty plné třpytek

včera jsme dětem malovali nové tváře, motýl, anděl, čmelák, tygr, slušné panoptikum

jako by nestačilo stvořit si je jednou, musí to být znova, znova a zase

a ráno napuchnutý rudý tvar, co nešel smýt, přesný otisk minulého

Malí šamani, prsty a popel? Kdepak, body painting úzkostlivě jen na tvář

rejžák pravidel, dobrých zvyků a dobrých mravů, heslo „no sentiment“

můj muži s popelovou tváří

A zase připlouvají

ryby, co okusují starou kůži, svlékám se až u posledního jezera kaskády

je jich sedm, křížová cesta naruby, syn ji chtěl jít od konce, aby to dobře dopadlo

zpátky až k narození, ke koledám shrbených postav bez očí a pusy

jen vymodelovaná hlava, schéma, postavy bez šému, bez výrazu

v galerii slavný obraz švadlenky, té k smrti poslušné holky

Ano, bylo tam sedmero jezer, k prvnímu nás přihrkal autobus

dusno uvnitř napsané písmem, kterému neporozumím

klášter uprostřed džungle, Thajsko roku 2007, ještě před početím

cesta po kluzkých kamenech

od posledního jezera jsme sbíhali dolů, terasovité  zahrady, peklo, jak si ho vysnil Dante

amfiteátr s pravidelnými sedadly, těmi schody k čekání, pořád jenom čekat

určena k čekání je třeba mělo by se musíš…

Přála jsem si ten poslední autobus nestihnout

už nikdy nepřikládat na oheň určený k vyhasnutí

Zůstat tam v noci sama potmě

V džungli, která řve

a nikdy neutichne

Další básně Simony Rackové otiskl Tvar č. 9/2013.

Simona Racková (nar. 1976) vydala básnickou sbírku Přítelkyně (2007) a bibliofilii Město, které není (2009), cyklus dvanácti básní o Benátkách s linoryty Pavla Piekara. Básně publikovala například ve Tvaru, Respektu a na www.almanachwagon.cz. Pod svým celým jménem Simona Martínková-Racková píše recenze, kritiky a studie o současné české poezii do Tvaru, revue A2 a Hosta. Editorsky se podílela na vzniku Antologie české poezie I (1966–2006) a II (1996–2006), byla editorkou Nejlepších českých básní 2012. Soubor Klášter v džungli je součástí rukopisné sbírky Tance.