Uvědomit si svou sílu

rozhovor Svatavy Antošové s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou o nutnosti změny a možných alternativách 

Řada ekonomů, ale také politiků v naší zemi stále pěje, byť mnohdy falešně, oslavnou píseň o svobodném trhu, štíh­lém a levném státě, který do ničeho nezasahuje, a o nedotknutelnosti sou­kromého vlastnictví. Proč s nimi nedržíte tóninu?

Protože se mýlí a protože skutečně hluboká analýza světové a především západní ekonomiky ukazuje něco zcela jiného. Nepatřím k těm, kteří se musejí za každou cenu zařazovat do nějakého proudu, aby byli „in“ a čerpali z toho výhody. 

Pozice nebýt „in“ je pro vás tedy nevýhodná? V čem konkrétně a jak se to projevuje?

Nevýhody to samozřejmě má. Nejčastější je ignorování: Moje kniha Globalizace a krize se například v určitých univerzitních knihovnách jaksi nevyskytuje, nejsem členkou oněch „citačních bratrstev“, případně grantových kamarádíčků. Prostě nejsem v té síti hochů, co spolu mluví. Z vědeckého hlediska je dosti obtížné prorazit. Paradoxně mám tedy větší možnosti odborně publikovat v zahraničí než doma. 

Michael Hauser ve své knize Kapitalismus jako zombie (Rybka Publishers, 2012) napsal: „Cítíme, že zásadní společenská změna je to hlavní, ale nechceme věřit, že je možná.“ Jak to máte vy?

Zásadní společenská změna je nutná i možná. Jenže to, že to ví Švihlíková, nemění dějiny. Je potřeba, aby téhož názoru byla kritická část obyvatelstva. A navíc, nejde jen o subjektivní mínění, i když často platí jako v případě kartelu OPEC: Našli jsme svou sílu, až když jsme si ji uvědomili, ale i o objektivní, v případě České republiky často vnější podmínky. 

Vezměme to postupně: Existuje v současných podmínkách nějaká alternativa svobodného trhu?

První zásadní mýtus je, že existuje svobodný trh. V situaci, kdy nadnárodní firmy kontrolují dvě třetiny mezinárodního obchodu zbožím a službami, těžko můžeme hovořit o nějakém svobodném trhu. Naopak, silný aktér se pozná podle toho, že se trhu dokáže vyhnout. Problémem dneška tedy není trh – to je prostě redistributivní mechanismus, který byl i v jiných socio-ekonomických systémech. Hlavním problémem je kapitalismus ve své vrcholné podobě neoliberální, které říkáme globalizace. 

A ta alternativa globalizace?

Alternativ je spousta, ale nemají zatím nikde systémovou podobu, jsou to řekněme zárodky odlišného systému uvnitř stávajícího – to nás ale nemusí znepokojovat, protože takhle to prostě probíhalo a probíhá. Za velice zajímavý zárodek považuji Nové ekonomické hnutí ve Spojených státech. Latinská Amerika je studnicí alternativ, ale je potřeba racionálně vzít v úvahu, že je v jiné vývojové fázi než vyspělé země. 

Čím je ono Nové ekonomické hnutí ve Spojených státech „nové“? A je aplikovatelné i v jiných zemích?

Nové ekonomické hnutí je nové v mnoha ohledech. Jednak teoreticky se zabývá novou podobou ekonomiky, která má sociál­ní i ekologické aspekty, a zároveň není utopistická. A prakticky provozuje mnoho projektů (od družstevních po komunitní a obecní), které testují teorii v praxi. Já Nové ekonomické hnutí vidím jako jednu z nejvíce nadějných cest dneška. 

Ještě k té Latinské Americe coby studnici alternativ… Nedávno zemřel venezuelský prezident Hugo Chávez. Jaký je jeho odkaz?

Odkaz Huga Cháveze je odkaz jednoho z největších lídrů levice posledních desetiletí. Je to odkaz člověka, který se dostal demokraticky k moci ve velice nepříznivých podmínkách (domácích i externích) a přesto dokázal položit základy jinému uspořádání v tolika rovinách – od ekonomického po sociální, politické a nové formy integrace. Neznám nikoho z představitelů radikální levice, kdo by byl natolik odvážný, měl vizi, charisma a byl schopen odolávat tlakům Spojených států, včetně pokusů o jeho zabití. Zatím to, co dokázal, ještě nedokážeme ani pořádně docenit, natož pochopit. 

V Lidových novinách vyšel 9. března 2013 článek dopisovatele tohoto listu Eduarda Freislera nazvaný Petrodolarový král chudých, kde jeho autor píše, že Chávez sice dokázal v chudých vrstvách „probudit potlačovanou identitu a pocit vlastní hodnoty“, ale například s chudobou jako takovou (slumy, nedostatek bytů, špatné zásobování potravinami apod.) se vypořádat nedokázal ani s pomocí „petrodolarů“.

To je jeden z tisíců nesmyslů, které se objevují v našem tisku. Možná by se pan dopisovatel mohl podívat do nějakých mezinárodních statistik, než si začne plést pojmy a dojmy. Chudoba se za Cháveze rapidně snížila, extrémní chudoba o dvě třetiny, nemluvě o vymýcení negramotnosti a o sociálních misích – ne nadarmo je Venezuela vzorem v plnění Rozvojových cílů tisíciletí. Za poslední roky bylo ve Venezuele postaveno statisíce nových bytů například. Já jsem o Chávezovi a jeho éře napsala poměrně dosti rozsáhlou analýzu na internetové Britské listy, je možno vyhledat a podívat se.

Zbytek rozhovoru si můžete přečíst v Tvaru č. 9/2013.

Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D. (nar. 1977) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze (VŠE), obor mezinárodní obchod a komerční jazyky. Diplomovu práci psala na téma Postavení Německa ve vývoji evropské ekonomické integrace. Doktorát získala v roce 2006 za disertaci Politické aspekty globalizace. V současné době přednáší ekonomii na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede Katedru politologie a společenských věd. Je spoluautorkou knih Energetická bezpečnost – geopolitické souvislosti (Professional Publishing, 2008) a Energetická bezpečnost: reakce na krizi (Professional Publishing, 2009) a autorkou knihy Globalizace a krize (Grimmus, 2010). Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která si klade za cíl podporu komunitního hnutí v České republice, a jednou z mluvčích Spojenectví práce a solidarity (SpaS).