Miguel Sousa Tavares: Starý muž z Alcântara-Mar

1. 5. 2013

Obědval jsem v jedné restauraci, sám, jak to mám nejraději, uprostřed všedního dne. Nesnáším „pracovní obědy“, oficiální obědy či jiné obědy s přívlastkem. Prostě nesnáším, když mám obědvat kvůli něčemu. Nejraději obědvám proto, abych se najedl a přečetl si při tom časopis nebo noviny.

V Alcântaře chodím do obyčejného míst­ního lokálu, kde je výhodou prostá domácí kuchyně a kam nechodí lidé, kteří obědvají s mobilem vedle talíře, aby byli v dosahu pro případ neodkladné události, protože tak se to sluší u důležitého a vytíženého člověka, a takových lidí v poslední době bývá v čase oběda v restauracích plno. Hosté této restaurace jsou naopak nenápadní, stálí a tišší, chodí sem na vařenou chobotnici s bramborem a brokolicí a zdají se pokryti lehoučkým popraškem smutku, který je svým způsobem sbližuje, jsou si blízcí, přestože mlčí, spojenci v samotě svých stolů, jako ztroskotaní námořníci, každý na svém ostrově.

Mám rád ty typické postavičky lisabonských polední, o samotě přežvykují svůj oběd, kupují si losy, čtou inzeráty v bulvárním Correio da Manhã a servírkám říkají „slečinko tohle“ a „slečinko tamto“. V každém z nich vidím kousek Fernanda Pessoy, bez tvorby osiřelého a zbaveného citu. Jsou osamocení a posmutnělí, ale nepůsobí nejistě, spíš hrdě, a když vstanou od stolu a diskrétně zamíří ke dveřím, kráčejí vzpřímeně a s vážnou tváří hledí vpřed, jako by kráčeli vstříc životu.

Jednoho dne vstoupil do restaurace člověk, kterého jsem tu už dříve viděl. Zákaz­ník ze zdejší čtvrti, jeden ze „sousedů“, občas zajde na oběd, ale většinou se tu zastaví až odpoledne, posadí se ke stolu proti dveřím, položí před sebe složené noviny, objedná si malou kávu, dívá se na ulici a pozoruje, jak plyne čas. Vypadá, že je v důchodu, protože nemá žádný pravidelný režim ani nikam nespěchá. Vdovec ještě nebude, jen je trochu ošuntělý, bude bydlet v obyčejném činžáku, výčitky „paní domu“ ho už nechávají lhostejným, když sedává na gauči zády k oknu, aby mu slunce svítilo na křížovky v novinách. 

Ovšem tentokrát do restaurace vstoupil se zářivým úsměvem na tváři.

Vypadal o deset let mladší, držel se víc zpříma, celý nažehlený, pečlivě učesané vlasy jistě voněly tradiční kolínskou Ach. Brito. Důvod té proměny jsem pochopil, teprve když se ve dveřích obrátil a podal ruku malému klukovi, který ho následoval, svému vnukovi. Vedl chlapce napříč restaurací, jako by představoval snoubenku, která vyhrála soutěž královny krásy. Ruku v ruce došli k baru, kde muž zvedl chlapce do náruče, aby ho viděli všichni z obsluhy, s úsměvem se rozhlédl po sále, rozmáchlým gestem ukázal chlapci na vitrínu s rybami, které tu vařili či smažili, s vepřovým nářezem či pečení a telecími kotletami na gril, a řekl: „Vyber si, na co máš chuť.“

Objednal si stůl s plátěným ubrusem u zdi sálu, kde na něj ostatní viděli a odkud i on měl výhled na ně.

Odnesl vnuka v náručí až ke stolu, posadil ho na židli a začal mu vázat pod bradu plátěný ubrousek, když vtom ho chlapec vzal kolem krku, přitáhl ho k sobě a dal mu pusu. Starý muž se posadil naproti vnukovi. Když zvedl zrak, střetl se pohledem s mýma očima, kterýma jsem hltal celý výjev. Na kratičký okamžik jsem měl dojem, že ho moje chování zarazilo, chtěl, aby si ho ostatní všimli, ale současně měl strach. Mlčky jsem mu kývl na pozdrav, nikdy předtím jsme se nezdravili, jeho pohled byl zvlhlý něhou a hrdě pevný. Až budu starý, chci být přesně takový.

 

Z portugalštiny přeložila Lada Weissová. Tavaresovu povídku Touha po nicotě si lze přečíst v Tvaru č. 9/2013.

 

Miguel Sousa Tavares (nar. 1952), rodák ze severoportugalského Porta a vystudovaný právník vstupoval do života s rodinným jménem, které bylo pro svého nositele stejně tak zdrojem hrdosti, jako odpovědnosti. Otec Francisco Sousa Tavares představuje jednu z pevných morálních autorit Portugalska první poloviny dvacátého století. Matka Sophia de Mello Breyner Andresenová, aristokratka duší i rodem, byla vzdělaná žena a jedna z nejmilovanějších portugalských básnířek. Její básně dnes nechybí v žádné portugalské čítance. Miguel Sousa Tavares je nejen úspěšný romanopisec, ale především přední politický komentátor, který spoluvytváří portugalské veřejné mínění. Jako bezskrupulózní kritik aktuálního dění je nezařaditelný do jakéhokoliv názorového proudu, jeho stanoviska jsou odvážná, osobitá, promyšlená a podložená solidními argumenty. Od roku 2000 pravidelně jednou týdně komentuje aktuální dění v rámci hlavního zpravodajského vysílání portugalské televize. Jeho sloupky a fejetony se objevují na stránkách portugalských deníků. Svým pohledem daleko přesahuje hranice své malé evropské vlasti. Sbírka Jih – cesty (2004) patří k nejlepším cestopisům moderní portugalské literatury. Jako romanopisec se proslavil prvotinou Rovník (2003), na niž navázal podobně koncipovaný román Rio das Flores (2007) a poslední Ve tvé poušti (2009). Je také autorem knížek pro děti, například Bílá planeta (2005) a Ismael a Chopin (2010). Miguel Sousa Tavares žije v Lisabonu. Byl hostem 23. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz