Stanislav Kokoška: Národní revoluce roku 1945: chtěné, nebo nechtěné dědictví?

Když prezident Edvard Beneš v roce 1945 po svém návratu do osvobozené vlasti stručně shrnoval výsledky právě skončené války, vycházel z myšlenkového konceptu, který již dříve popsal T. G. Masaryk ve Světové revoluci – v klasickém sociologicko-filosofickém spisu, jenž vytvářel jeden z ideových základů první republiky. V Benešově pojetí nedávno skončená válka představovala „veliký historický proces, který bude vždy charakterizovat 20. století jakožto století dvou velikých světových válek a velikých evropských i sociálních revolucí“. Jako zkušený politik, který dobře znal nejenom úroveň předválečné československé politické scény, ale obratně se pohyboval i na mezinárodním politickém jevišti, byl přesvědčen o tom, že Československo vlastně dostalo novou šanci: „Snažíme se – a budeme se snažit – o vybudování republiky takové, o které jsme všichni snili v době našeho boje: lepší, spravedlivější a krásnější, než jak se mohla rozvinouti před touto válkou.“  

Myšlenku, že na jaře 1945 nešlo jenom o obnovení svobody, ale současně i o sociál­ní revoluci, rozvíjelo především marxistické dějepisectví. Počátkem šedesátých let minulého století vytvořilo koncepci národní a demokratické revoluce, ve které období 2. světové války a následné osvobození v roce 1945 představovalo první etapu čes­koslovenské cesty k socialismu, jež pak byla završena komunistickým převratem v únoru 1948. Přitažlivost této koncepce spočívala především v tom, že umožňovala opustit vody agitačního dějepisectví a začít se věnovat vlastnímu historickému výzkumu. Podle tehdejších historiků v letech 1944–1945 došlo především zásluhou čes­kého a slovenského odboje k odmítnutí předválečné buržoazní republiky a k vytvoření lidově demokratického státu, který byl etnicky homogennější vzhledem k připojení Podkarpatské Rusi k Ukrajině a odsunu německého obyvatelstva. Základní výkladové schéma samozřejmě zůstávalo poplatné tehdejším politickým názorům: „Protože národně osvobozenecký boj a revoluce byly problémem celé společnosti, psali například v roce 1965 autoři nikdy nedokončené třísvazkové monografie o československém odboji, „stal se hegemonem v tomto procesu svazek sociálních sil (dělníků, rolníků, inteligence, živnostníků), jehož vedoucí složkou byla dělnická třída v čele s KSČ.“  

Cesta k socialismu a její bílá místa

Reformní dějepisectví šedesátých let tak vytvořilo sevřený výklad zlomového desetiletí 1938–1948, ve kterém český a slovenský lid musel v letech 2. světové války projít těžkou existenční zkouškou, aby se pak mohl cílevědomě vydat ke svým šťastným zítřkům. Mimo tento výkladový rámec ovšem zůstávala řada pověstných bílých míst, tabuizovaných témat, která nezapadala do zvoleného schématu. Jednalo se především o problematiku českého nacio­nalismu a jeho nejradikálnějších poválečných projevů: divokého odsunu německého obyvatelstva a takzvané národní očisty. Dezinterpretovány současně zůstávaly celé pasáže z historie československého odboje, kdy například ostatní ilegální organizace byly vykreslovány jako nedostatečně pokrokové, respektive jako přímí zastánci buržoazních poměrů z dob první republiky. Tento přístup mimo jiné na dlouhou dobu negativně poznamenal výklad povstání v květnu 1945, ve kterém komunističtí představitelé České národní rady údajně nevedli boj pouze s německou armádou, ale současně se museli střetávat i s takzvanou domácí reakcí.

Nová historiografická vlna, která se přihlásila o slovo po listopadu 1989, se zatím převážně soustředila na revizi předchozích historických výkladů. Nepřehlédnutelný směr představují autoři, kteří v poválečném období vidí rovněž počátek nějaké nové cesty, ale tentokrát k totalitarismu. Hlavní příčina bývá spatřována především v deficitu demokracie, který nastal tím, že při vytváření osvobozené republiky se nepodařilo udržet kontinuitu s předválečným Československem. S různou mírou negace jsou tak hodnoceny všechny zásadní proměny státu, ať už se jednalo o odsun německého obyvatelstva, změnu mezinárodní orientace třetí republiky, anebo proměny jejího politického systému. Nechybí samozřejmě ani výklady, které za rozhodující znak tehdejší doby považují skutečnost, že komunisté získali významný podíl na vládní moci včetně řízení několika klíčových resortů.
 

Nacionalismus jako společenský program

Je zřejmé, že rozsáhlé změny v revolučním roce 1945 měly širokou společenskou podporu. Snížení počtu politických stran bylo vnímáno nikoli jako omezování demokracie, ale naopak jako snaha o její rozšíření, protože v období první republiky politické strany především usilovaly o moc ve státě. Obdobně i národní výbory byly považovány za pokrokové správní orgány, protože v jejich činnosti se uplatňovaly prvky přímé demokracie. Jako zcela samozřejmý se rovněž jevil požadavek hospodářské demokracie, který v sobě zahrnoval jak znárodnění klíčových hospodářských odvětví, tak plánované řízení ekonomiky. A žádné velké rozpaky nevyvolával ani termín lidová demokracie. Například v programu národně socialistické strany se sice uvádělo, že toto slovní spojení může znít jako pleonasmus („lidová vláda lidu“), ale „určujeme-li svou poválečnou demokracii jako lidovou, [...] pak to znamená, že ve výstavbě nové demokracie ve třetí republice nebude lid pasivním divákem opodál stojícím, nýbrž sám jejím konstruktérem, stavitelem, tvůrcem a dělníkem“.

Klíč k interpretaci událostí, které následovaly po skončení 2. světové války, proto představuje především pochopení změn, kterými v předcházejících letech procházela česká společnost. Kolaps Československa v roce 1938 a následná nacistická okupace spolu se staršími vzpomínkami na velkou hospodářskou krizi vytvářely poptávku po zformování moderního, vnitřně silného státu, který by byl schopen čelit podobným otřesům. Československý odboj v letech 2. světové války neprobíhal samozřejmě pouze ve znamení boje za svobodu a demokracii, ale současně usiloval o plné prosazení svého nacionálního programu. Představitelé domácího odboje od počátku války považovali za zcela samozřejmé, že dojde k obnově Československa v jeho historických hranicích a německé obyvatelstvo bude vysídleno. Z řady ilegálních tiskovin a dalších pramenů je současně zřejmé, že frustrace vyvolaná represivními zásahy okupační moci posunovala původní nacionální program až k šovinismu. „Uvědomte si krutý postup Němců proti českým lidem, buďte tvrdí a nemilosrdní. Sentimentalita nemá místa tam, kde národ rozhoduje o svém osudu,“ psalo se například už na podzim 1939 v jednom z ilegálních letáků.

Stejně radikálně se ovšem česká společnost obracela i do vlastních řad, pokud šlo o potrestání národních zrádců. Již ve výše zmíněném letáku k nim patřili nejenom udavači a konfidenti, ale i váleční šmelináři a přední členové agrární strany, kteří se už před okupací měli provinit vůči českém národu. Pro průběh národní očisty byly typické především žaloby podle tzv. malého dekretu, jímž se trestaly delikty proti národní cti. Obdobně se postupovalo například i ve správním řízení při vydávání potvrzení o národní spolehlivosti. Zejména historizující publicistika v této souvislosti zdůrazňuje, že národní očista se stala často zneužívaným prostředkem k vyřizování osobních účtů. Nicméně samotný princip opět vycházel z nacionalistického konceptu: nikoli soudní, ale byrokratická mašinérie rozhodovala o tom, kdo je nadále plnohodnotným příslušníkem národa a kdo naopak bude vystaven nějaké formě trestu.
 

Zbytek článku si můžete přečíst v Tvaru 10/2013.