John Allison: Hluboké vidění Johna Ruskina

Následující esej je ukázkou z knihy novozélandského básníka Johna Allisona Cesta vidění: vnímání, imaginace a poezie, jejíž vydání v letošním roce připravuje nakladatelství Fabula. Autor si bere na mušku hloubku vidění anglického uměleckého kritika a myslitele Johna Ruskina (1819–1920).
 

Ruskin dospěl k tomu, že imaginace „uchopuje jádro věcí vždy za ten nejniternější konec“ a že „nepopisuje vnějšími rysy; vše, co potvrzuje, posuzuje nebo popisuje, činí zevnitř“. Tento modus imaginace je tudíž schopností vidění, nikoli vynalézání. Ruskin pak přichází s dalším důležitým vymezením:

„Imaginace přebývá v srdci všech věcí, zde setrvává, je stálá, klidná a hloubavá; vše kolem sebe uchopuje svým pevným pohledem, avšak fantazie stojí vně věcí, nedokáže je vidět najednou a krouží kolem, aby spatřila další a další věci, poskakuje rozjařeně od jedné k druhé, probleskuje tam a zase onde, nicméně nutně se musí usadit, a když se konečně usadí, pak pouze na jedno místo, a tak nikdy neobejme celek.“

Toto je typicky ruskinovské; ze svých definic utvoří krátký příběh plný obrazů a tónů, které toho hodně vypoví. Ruskin je v zásadě více mistrem podání než definic. Jeho brilantní interpretace Turnerova Jásona a Tintorettova Ukřižování, jež následně uvádí jako příklady pronikající imaginace, neukazuje jeho dovednost pouze v této oblasti vnímání, ale jak se domnívám, také v oné další oblasti vnímání.

Kontemplativní imaginací zřejmě Ruskin myslí relativně pasivní stav vědomí, jehož prostřednictvím idealizujeme své zkušenosti: jistý druh snění (mysli v klidu), které pobývá ve vzpomínkách. Považuje tento druh snění za uměleckou činnost, která „zbavuje předmět materiálního a tělesného tvaru, a pozoruje pouze ty kvality, jež si volí pro konkrétní účel, slévá je dohromady do takových skupin a forem, jaké si přeje, a jejich abstraktní existenci propůjčuje konzistenci a skutečnost, přičemž je lije tak, jako by spolu s formou nějakého obrazu náležely k jiné látce…“

Ruskin samozřejmě četl Wordsworthovu „Předmluvu“ k druhému vydání Lyrických balad. Domnívám se, že za těmito definicemi slyším onu slavnou básníkovu pasáž, v níž odkazuje k aktu básnické činnosti, která „svůj původ odvozuje od emocí, na něž vzpomínáme v klidu. O takové emoci meditujeme tak dlouho, až se – jako určitá specifická reakce – klid začne postupně ztrácet a pomalu se vynoří emoce podobná té, jakou jsme zažili nad předmětem naší meditace, a ta ovládne našimysl, jako by byla skutečností.“ (přel. Zdeněk Hron)

Jistě musel číst také Coleridge, jehož teo­rie fantazie, prvotní a druhotné imaginace, nebyla nikdy hlásána směleji. Ruskinova teorie není s Coleridgovou úplně příbuzná, ale to, co Ruskin v praxi skutečně dělá, je působivé. Zdá se, že se v každém z těchto modů pohybuje s lehkostí. Někdy se to ovšem jeví tak, že není schopen rozlišit mezi akty pronikajícího vidění a vidění kontemplativního – nejenže z fenoménů čte, rovněž se do nich včítá –, nicméně proniká hluboce do jednotlivostí, aniž by se zdálo, že ztrácí smysl pro jejich integraci v celek. Jako by nás opravdu uvrhl do obrazů. A skutečně, svým způsobem tak často činí: Turnerovy obrazy jsou mnohdy zaměřeny na nějaký lidský zážitek, například na loď na moři, a Ruskin, jehož zájmem v celé knize Moderní malíři je vylíčení krajiny, často vynechá základní charakteristický rys a místo toho obsadí tento prostor vlastní myslí. A my, kteří se díváme jeho prostřednictvím, se imaginativně ocitáme přímo v centru dění. 

Ruskin dosáhl tohoto účinku specifickým způsobem. Když interpretuje krajinu nebo malbu, nejprve představí celek, často se jedná o extázi. Pak přejde k oblasti sugestivních detailů a každým z nich pronikne až k jeho esenciální kvalitě – aby nakonec došel k imaginativnímu vnímání celku, který je víc než jen souhrnem všech částí. Tím proměňuje statické líčení ve vyprávění, v němž jasně vyjadřuje, co se děje, zvláště díky užití rázných sloves, evokativních předložkových výrazů a řetězením vedlejších vět. To, co je v malbě souběhem účinků vnímaných v prostorových vztazích, se v Ruskinově vyprávění stává sledem událostí v čase. 
 

Z anglického originálu A Way of Seeing: Perception, Imagination, and Poetry, vydaného v roce 2003 nezávislou neziskovou organizací SteinerBooks, přeložil Adam Borzič. Celý Allisonův esej najdete v Tvaru 10/2013.