Bojovníka ze mne udělala doba

rozhovor Patrika Linharta s Básníkem Tichem o básnickém čtení, údělu géniů a jizvách

Často narážejí recenzenti i kritici na hiphopové kořeny tvé poezie. Jako básník dle mého přímo zrozený pro slam poetry vnímáš hip hop v souvislosti se svou osobou jako urážku, nebo je to v cajku? Jsi hiphoper, nebo pankáč?

Jsem především ticho ponořený do trojjedinosti ticha. Jádrem mojí tvorby je multipl designované poezie, Noc poezie a její synergické silentbloky. Slam není úplně moje parketa, jsem asi málo crazy. Byl jsem na II. ročníku slam poetry – s pantomimou Quattro stagioni. Hip hop ve mně vznikl, ani nevím jak, možná během komunistické represe. První text vyšel v roce 1990 ve studentském sborníčku, napůl poezie v próze, napůl rytmus kritikarap. V Malé knize Noci je pod názvem „Obrázky doby“. Hiphoper jsem na pódiu velkých akcí, kde se mimojiné pije a droguje. Mám pocit, že když chci lidem něco dát, musím to udělat formou, které rozumějí, ale zapojuju do toho meditaci o tichu i nudnou „heideggerovskou“ přednášku o tichém významu avantgardních knih.  Ale rozdíl mezi tím, co představuju na pódiu, a tím, kdo jsem mezi knihami, je někdy značný. Často někdo, kdo zažil můj hip hop, naplive na moje knihy, protože je líný je otevřít. A je pravda, že dělám i punk, pro pankáče, co vylezou v pátek z popelnice, a pro černý ikony, protože to jsou moji kamarádi, to je ale tajný. 

Narodilo se ti dítě. Podle dostupných informací o tvém tajemném životě ses narodil mezi lety 1973 a 1977. Nezajímá mě, kdy to bylo doopravdy, ale otázka je: Cítíš, že v tobě stále vře krev rebelů? Jsi ten člověk, který miluje guláš a pohodu stejně jako neustálý život v neklidu?

Krev rebelů ve mně vře pořád, dokonce i nad gulášem. Ale táta jsem opravdu víc než rád. O tomhle ale nechci veřejně mluvit, to je mezi mnou, mou dcerou a mou partnerkou. Já jsem ale rebel jen napůl, napůl jsem mystik. 

Po všemožných literárních polemikách je to trochu klišé. V tvém případě je to však dotaz pádný. Co básník a člověk angažovaný, jak soudíš o současném volání po angažované literatuře?

To je trochu absurdní. Revolver Revue v roce 1999 uveřejnila tichou báseň „Noci pro Ken-Saro Wivu“ z roku 1996, takže myslím, že dávno není po čem volat. Je třeba konečně ocenit autory nějakým tím harleyem. Nejvíc by si to zasloužil Vít Kremlička. Angažovanou poezii beru. Věřím jejím pocitům, i když se vztahují k něčemu, co je dál než hospoda. Protože básníci neumějí lhát. Mýlí se, ale nelžou. 

Začátkem roku jsem od tebe četl zajímavou reakci. Na www.literarky.cz v rozhovoru s tebou říká Kateřina Nechvílová: „Ale v životě by snad nemělo jít jen o naplňování cílů, úkolů a dávání gólů.“ Ty jsi reagoval: „Ano, tak to mnohdy vidí ženy.“ Jak vnímáš současný boom ženského románu? Co ti říká ženská poezie?

Určitě ne víc než „mužná poezie“. Je pravda, že poslední sezonu se setkávám s nechutnými výlevy mužatek, o které by si básník neopřel ani kolo, což svědčí o tom, že ten boom, jak říkáš, je asi opravdu mimořádný. Nejde ale kolem mě úplně. Četl jsem v klubu Motorkářek pod jménem Božen Němec Mrakoplaš. Nedávno jsem slyšel Potmě a její báseň „Hrdinka Noci“. To bylo dobrý. Nejvíc mi říká Bůh. 

To musíš rozvést. U piva se takový skok snese, ale v textu by to nezvládl ani Bubka. Máš za to, že víc než čtení poezie ti dá Bůh? A jakého Boha máš na mysli? Počítám, že kdybychom shromáždili pět tvých čtenářů, každý by u tebe předpokládal jinou duchovní cestu.

Ptal ses, co mi co říká. Ženská poezie jde kolem mne, i když já sám používám pseudonymy Viktorie Slavická a Františka Popelková. Přestože jsem přednášel s Janele z Liků i s Natálií Paterovou. To je ale o něčem jiném než o ženské poezii; jsou to dobří básníci s věčnými tématy, myslím. Jsem prostě mystik, dlouhé roky jsem žil v absolutním tichu. Poznání, které jsem si odnesl, nikomu svěřovat nebudu. 

Správně, nebudeme tu dělat žádnou 13. komnatu. Z jiného soudku: Tvoje románové pokusy jsou podle mého jedním z důkazů toho, že napsat v próze něco víc než silný příběh může jedině básník. Jak ty vnímáš prózu ve své tvorbě? Má jen marginální roli?

Má roli velmi proklatou. Nutkání napsat knihu jako umělecké dílo měl už Lautréamont, kterého jeho kniha zavraždila, což on ale chtěl. Podobně na tom byli Mácha, Orten, Éluard nebo Apollinaire, a i on na Knize knih vykrvácel, byť byl již slavným básníkem. Vůbec asi první básník, o kterém vím, že se mu podařilo uspět s „pekelnou knihou“, byl Jáchym Topol – po listopadu, který to jediný všechno unesl. Růže pro Miladu, moje oficiální prvotina, je dnes vyprodaná. Je to „první squatterský bestseller“, i když hodně lidí tu knihu pořád nenávidí, protože je příliš svobodná. Ale to já jsem chtěl, vytvořit knihu jako umění, byla to moje svoboda. Trochu se mi pravda ulevilo, že mě kniha nezabila, jako zabila Lautréamonta. 

A co samotná Milada?

Dobrý. Všechny masakry, co se odehrávaly po vyklizení baráku, jsem zažil na vlastní kůži. Pětkrát jsem šel na zteč a jednou zakrvácel anton. 

Růže pro Miladu je podle tvého soudu svobodná, protože jsi popsal svět a jeho nejbližší okolí v jeho ohavnosti a napálil všechny nepravosti, nebo protože jsi autor natolik požehnaný, že někteří tvé dílo frapantně musí nenávidět?

Byla svobodná v tom, že jsem si svobodně vybral literární formu. A to jsem chtěl především. Vytvořit svoji vlastní literární formu. Jo, a kdybych chtěl jakoby napálit nepravosti, určitě bych věděl o hutnějším kalibru, jak to „poslat do hoven“. 

Tíže 

Lidi mi často říkaj, že bych se měl zastřelit
že je moc znát, že jsem žil na ulici
Rýhy kouře v triedru kolejí
stopujou Merkur a mapujou Mars, protože
lidi jsou často zlý jak prisonerová šeď
Obvykle nechápou moc věcí mezi nebem a zemí
Mezi zemí a nebem
Jenomže ty víš, že
netoužim po ničem jinym
než uniknout z pozemský tíže 

Hlavu jak puzzle a srdce jak rubikovu kostku
nikdy přesně nevim, kdo tam uvnitř ve mně je
Rád vnímám, když letíme po obloze s Měsícem
a nemám náladu si lhát – věřím, že takový jsme
Někdo, kdo mě potkal o půlnoci na Karlově mostě, řek:
Hele! Měsíc ve svym makrobílym svetru
Co tady, ten frajer, zase chce?
Jenomže ty víš, že
netoužim po ničem jinym
než uniknout z pozemský tíže 

Nejsem tady, ale mám v hlavě záznamník
Chci ti jen říct, na co myslim
když na dálku vnímám klín hvězdy souřadnic
vznikání věcí mezi nebem a zemí
mezi zemí a nebem
co asi hned tak nepoberem
Takže zas napíšou do lejster a novin
že jsem se zase asi moc zhulil
Jenomže ty víš, že
netoužim po ničem jinym
než uniknout z pozemský tíže

Apostata 

Když jsem byl ještě považován za dřevěnou loutku
sklonila se ke mně marioneta
a poskládala kolem mne dřevěné svíčky

 

Zbytek rozhovoru a další Tichovy básně si můžete přečíst v Tvaru 10/2013.