Antonín V. Líman: Bašóova žába

V řadě svých esejů se jeden z největších znalců japonské literatury, japonský kritik Koniši Džin’iči, zaměřil na zenový symbolismus, který vychází z učení buddhistické školy Kegon. Její epistemologie klade důraz na jednotu člověka a vesmíru, na posvátnost skutečnosti, a má za to, že pravda nedlí ani v subjektu, ani v objektu, ale někde mezi nimi. Pravda se tedy může realizovat jen jako výsledek vzájemné souhry či střetu lidského subjektu a světa. Profesor Koniši říká, že zenový symbolismus není zástupný, ale přímý (má referens, ale žádné referendum). Používá při tom terminologii I. A. Richardse (The Philosophy of Rhetoric, 1936) a mluví o tzv. beztenorovém symbolismu (tenorless symbolism), kde jedna část metafory chybí: zelené vrby rudé květy místo třeba „kabátek zelený jak vrba“ nebo „rudé květy jejích rtů“. Tento symbolismus tvoří základ tvorby haiku, kde věci nejsou přirovnávány jedna ke druhé, ale evokovány. Tady samozřejmě hraje velkou roli pojem kotodama (duše slov), protože slova měla pro staré Japonce stejnou konkrétní váhu jako ostatní hmotné jevy vesmíru. Původní orální poezie byla vlastně uctivým oslovením bohů, jejichž uším libě zněl slabičný rytmus 5–7–5. Oslovení hor, vodopádů, přímořských scenerií či řek ve starých básních bylo tedy posvátným vzýváním a něco z této úcty se zachovalo dodnes. Koniši vyjadřuje oprávněnou obavu, zda tak lakonická a kulturně ukotvená poezie může oslovit čtenáře evropského stejně intenzivně jako japonského.

Nejslavnějším představitelem a zakladatelem básnické formy haiku byl Macuo Bašó (1644–1694), jehož nejznámější báseň jsem po několika trochu odlišných pokusech přeložil v antologii Pár much a já takto: Do staré tůně / skočila žába / žbluňk! Některým čtenářům připadal překlad trochu dětinský, ale podle mého názoru se jedná o vůbec nejjednodušší způsob, jak báseň vyjádřit. Doslovný překlad japonského původního textu Furuike ja kawazu tobikomu mizu no oto by totiž zněl Starý rybník / žába skočí / zvuk vody. Někteří badatelé se domnívají, že slovo oto v Bašóově básni funguje jako onomatopoia, takže mnohé překlady, včetně mého, převádějí poslední strofu mizu no oto (zvuk vody) jako zvukomalebné „žbluňk“ (anglicky plop, kerplunk, splash). Cítil jsem též, že haiku je potřeba oživit konkrétním zvukem vody. Dětinským by se mohlo konečně zdát i úsilí velkého Bašóa, který se také snaží o největší jednoduchost a úspornost výrazu. Rovněž není pravda, že „obvyklý překlad bývá“ (D. Volencová v diplomové práci nazvané Kulturní aspekty buddhismu, UK 1998) právě tento se „žbluňk“.

Pokus o haiku Bohumila Housera poněkud zkresluje původní význam: 

Šlápl jsem do louže – žbluňk –
vyskočila žába žbluňk... 

Tento překlad opravdu není dobrý, rádoby vtipnou paralelou „šlápl jsem do louže, žbluňk“ s  „vyskočila žába žbluňk...“ ztratila báseň svůj původní smysl. Žába přece do tůně skočila, a ne „vyskočila“, to je nesmysl. Mimoto „louže“ porušuje působivou atmosféru staré tůně či starého rybníka. V Japonsku může ten rybník být starý pět či šest set let a má samozřejmě i příslušnou atmosféru.

O přesný překlad, který by lépe vystihoval myšlenku tvůrce, se pokusil i Václav Cílek a jeho překlad z angličtiny je pěkný, až na to, že výraz „žabí skok“ trochu rozmělňuje Bašóův soustředěný obraz. „Žába skočí“ by bylo dynamičtější: 

Starý rybník
žabí skok zvuk vody.

Volencová ve své diplomové práci soudí, že nejlépe si se žabím haiku poradila Patricie Doneganová:           

Old pond a frog jumps into the sound of water. 

U starého rybníka žába skočí do zvuku vody. 

Podle mého názoru není tento překlad zdaleka tak dobrý jako níže uvedený Uedův či Hearnův. Na výrazu „žába skočí do zvuku vody“ je něco rušivého, jako by tyto dvě akce proběhly simultánně. Ve skutečnosti je druhá přímým následkem první. Hrubou chybou v češtině je „u starého rybníka“ (vždyť to má být „do starého rybníka“), ale v angličtině je přijatelné „starý rybník“ v prvním pádě. Domnívám se také, že překlad pořídila spíš Jane Reichholdová.

Bylo by možno uvést ještě starší překlady Alfonse Bresky, Miroslava Nováka a Jana Vladislava.

A. Breska (1937):
Pradávný rybník.
Jen skočí-li tam žába,
zažbluňkne voda. 

Breskův překlad není špatný, ale proměna básně na hypotetickou událost je zavádějící: Bašó pojal její obrazy jako velice konkrétní událost, voda tedy opravdu v této jedinečné chvíli žbluňkla, „jen“ je zcela zbytečné. Každý překlad haiku je třeba podrobit přísné kontrole, zda některá slova nelze beze změny významu vyřadit.

Doslovný překlad M. Nováka (1951):
Starý rybník! Žabička vskočila zvuk vody. 

M. Novák a J. Vladislav (1962):
Ta stará tůňka!
Co chvíli pod žabičkou
do ticha žbluňká! 

Zdrobňování japonských slov a české rýmování je ošidné, protože přiblíží jadrnou střídmost slov jako tůň, rybník či žába čes­kým veršovaným básničkám, a dodá jim tím jisté slovanské sladkosti, která v originále není. Bašóův podtext není lyrický, ale vážně filosofický. Představme si básníka někde u starého rybníka, porostlého lekníny, žabincem a rákosím okolo, jak po dlouhé pěší cestě podřimuje v božském tichu, a najednou se ozve jako výstřel žblunknutí vody, když žába skočí do tiché hladiny. Vesmírný moment splynutí, který básníka zasáhne až do hlubin jeho bytosti a on jej nezapomene po celý život.

Interpretací této básně vymyslíme mnoho. Jedna z nich, ta nejpodstatnější, může být, že hladina čtenářovy mysli se v jednom okamžiku stává starou tichou tůní a v příštím žába – já – ne já – žbluňk se hrouží do jejích hlubin. A od tohoto prožitku jako od středu rybníka se pak mohou šířit kruhy symbolických ozvuků a spojení, které už nelze interpretovat, protože se dějí v jedinečném vesmírném okamžiku a s ním mizí.

Koniši se myslím nemýlil, když tvrdil, že pro Evropana je téměř nemožné se do těch nejjednodušších básní vcítit. Forma haiku je ale tak vitální a proměnlivá, že dnes existuje celá literatura moderního haiku v ang­ličtině a jiných jazycích. Velký spisovatel Ibuse Masudži měl pravdu, když řekl, že haiku je největší japonský dar světové literatuře. Zásadní rozdíl mezi naší a japonskou kulturou je, že Japonci si v podstatě udrželi pohanskou animistickou tradici a nikdy nepřijali křesťanský světový názor. Oslavné básně na přírodu některých evropských romantiků (například Williama Wordswortha) mohou japonskou poezii připomínat, ale nemají zdaleka japonskou stručnost a jsou často inspirovány Biblí a jejím obrazivem. Část evropské imaginace a tvůrčí energie se vždycky obrací k nebi, staří japonští básníci se však obracejí k zemi; typická přesnost jejich detailního pohledu na svět je dána právě tím, že jejich vnímání a pohled nejsou rozděleny. V naší starší poezii 17. století se též vyskytuje nebo přímo v teatrálních kostýmech straší vyčpělá nebo pokleslá antika, případně odkazy na pojmový aparát filosofie.

Podíváme-li se na překlady do angličtiny, zaujme nás pěkné Uedovo: 

The old pond –  A frog leaps in,  And a splash. 

Podobně orientalista a překladatel Allan Watts: 

The old pond,  A frog jumps in: Plop! 

A básník Allen Ginsberg: 

The old pond  A frog jumped in, Kerplunk! 

D. T. Suzuki: 

Into the ancient pond A frog jumps Water’s sound 

R. H. Blyth: 

The old pond; A frog jumps in – The sound of the water. 

Kenneth Rexroth: 

An old pond – The sound of a diving frog. 

První pěkný a v podstatě doslovný překlad byl od veterána japonských studií Lafcadia Hearna: 

Old pond – frog jumped in – sound of water. 

Vidíme tedy, že řešení jsou podobná, téměř identická i v angličtině. Z těch onomato-poí je zřejmě nejvhodnější Uedovo „And a splash“ spíše než Plop anebo Kerplunk. Toto „And a splash“ dá básni jasný pocit časové následnosti, který se u Reichholdové (či Doneganové) ztratil. 

Zbytek Límanova eseje si můžete přečíst v Tvaru č. 11/2013.