Oscar Vladislas de Lubicz Milosz: Turba magna | Připoutáno ke svému vozu s miliony kol, provází číslo na závratném hledání místa nekonečno

Čísla 

Pohyb předchází věc, jež se pohybuje. Pohyb, hmota-prostor-čas, je již věcí. A přesto věci předchází. Toto je nový základ každé zítřejší metafyziky. Prostor-čas není místem pohybu, je jeho tvořením, jeho hmotou. Neznáme jinou hmotu než prostor a čas. Vesmír je od alfa k omega hmotou. Je hmotou – nikoli v opozici k duchu (což je ubohá lidská představa) – nýbrž proto, že je sám myšlením, tj. pohybem. Co jiného tvoří prvky myšlení než hmota, prostor a čas? Kde nacházíme tento prostor, čas a hmotu? V pohybu. Něco se hýbe, a proto myslí; tedy jsem. Zde jsme daleko od Descartese. Povšimněme si však, že jasný Descartes byl docela blízko pravdě, stejně jako velký Pascal, když hovořil o bodu oživeném nekonečnou rychlostí. Všechna čest Francii, zemi křišťálu, vlasti čistého rozumu! Něco se pohybuje, a tedy myslí, a tedy jsem. Ale ne, to ještě není ono. Toto „něco“ přichází příliš brzy. Pohyb je před věcí. Neboť věc, to je prostor a čas dané pohybem. Před věcí je tedy pohyb. Avšak před věcí není nic; a přesto pohyb, který je hmotou, prostorem a časem, je již věc. Je třeba chápat, že jí je díky předchůdnosti, tj., tak řečeno, o sobě. Nicméně ať my, pozemští červi, vyvineme jakékoli úsilí, tato předchůdnost pohybu zůstává v naší představě zároveň Nicotou. Před věcí tedy existuje současnost, nebo spíše okamžitost bytí a nebytí, nicoty a pohybu, který je již věcí. Díky objevu fyzikální metody, jež byla před naším Dopisem neznámá a která je dvojčetem obecné teorie relativity, tak dospíváme k poznání původního stavu věci, stavu, jenž předchází oddělení Ano od Ne. Tím, že jsme prostřednictvím našeho Novum Organum (jediným hodným tohoto jména) mechanicky obnovily onen původní stav, jejž matně zahlédl Kant ve svých antinomiích, byla potvrzena přesnost dojímavé teorie, vyložené Lessingem v díle Výchova lidského druhu, podle níž se každého zjeveného vědění, jež projde určeným kruhem svého vývoje, nakonec zmocní věda. Musím dodávat, že pravda, kterou zde předkládám, je stará jako svět a nová je pouze cesta, jíž jsem k ní došel? Copak jsi v mém Pohybu, jejž ztotožňuji s Krví a který je souhrnem preexistence a koexistence, v okamžitosti již neuvítal Chesed, lásku, jež stvořila svět, světelnou touhu v Nicotě Jacoba Böhma, jakož i onen zázračný „akt“, který Goethe v prvním dílu Fausta mistrovsky nahradil Slovem? Pohyb, jednota prostor-čas-hmota, je tedy věc; a přesto, díky své předchůdnosti, koexistuje s Nicotou v rámci okamžitosti. Neboť od zatmění Slunce Paměti člověk již není ničím jiným než záznamníkem pohybu, jejž automaticky krájí na tři plátky: minulost, přítomnost a budoucnost; a tato minulost, přítomnost i budoucnost slouží svým způsobem jako plastická abeceda pro jeho zaslepené myšlení, jako přístroj a kolejnice pro jeho neohebný jazyk a jako kanál pro oběh jeho krve v trojím a neumístěném světě prostoru, času a hmoty. Ve skutečnosti je čin dovršen zcela jiným způsobem: zde vše, co bylo, je a bude, se odehrává v témže jedinečném okamžiku. To je důvod, proč nepochopitelná a absurdní předchůdnost pohybu nachází potvrzení v nových vztazích mezi prostorem-časem-hmotou a gravitačními poli, jež zavedla všeobecná teorie relativity. Pohyb se zastaví a veškerý obsah zmizí. Pohyb je svým vlastním (relativním) místem; pokud jde o včerejšek, dnešek a zítřek, to, co nazýváme naším myšlením, upadá vždy do oné preexistence pohybu v koexistenci s věcí v Nicotě. A tato Nicota sama, jež je současná s Pohybem v okamžitosti, nabízí pouze chudou stravu našemu hladu po nehybnosti, předem naplněnou, jak nám připadá, skutečností její koexistence s pohybem, čili věcí. Poslední přístupný vrchol je již pod našima nohama a co jiného vnímáme než náš vlastní pohyb? Rozjímej, mé dítě, rozjímej nad touto kosmickou krví, jež je krví tvou: věčně loví sebe sama, chycená na udičku Místa; ale její předchůdnost běží rychleji než ona. Všude je pouze beznaděj a propast. Neboť jestliže bod A nachází v nekonečnu popsatelných prvků (jako v našem Dopise) obdobnou situaci ve svém vztahu k bodu B, je to proto, že sám je pohybem, jako bod B. Myšlenka rozdílnosti v nás existuje pouze proto, že věci jsou pohybem: slunce je určitým pohybem, jež nazýváme sluncem a srdce je jiným pohybem, jejž nazýváme srdcem. Stejně je tomu v případě rostliny, oblaku, zlata, výměšku či ženy, zkrátka každé věci vnímatelné našimi fyzickými či duševními smysly. Podobně pouze proud krve určuje u živočicha – ať již obdařeného jazykem, či nikoli – různé druhové či individuální vlastnosti. Co jiného znamená sledovat olovo ke zlatu či Adama ke Kristu než pomocí smiřující vědy chytat a klást na své místo pohyb, jenž vymezuje věc, zatímco sám zůstává neumístěn? Jedině Velké Umění je ze všech lidských činností rozumné a přirozené. Jeho tělo cestuje s věděním, aniž by se jeho duch vzdálil od krásných příbytků Otce a Matky, jež mají pevné základy. Pohybuje se jako Váhy, jejichž věčným cílem je nehybnost. Ruka Páně, naše Spravedlnost, drží dvě misky: Lásku a Pravdu. Tuto pokornou a poslušnou Všemohoucnost jsme ztratili proto, že jsme opustili pevnou zemi uctívání kvůli zázraku nekonečna pohyblivých bodů, jež nejsou hmotou, nýbrž pouze jazykem deskriptivní anatomie vesmíru. Mé dítě, existuje pouze beznaděj a propast. Avšak jaký heroismus v této beznaději a jaké potvrzení v této propasti!

Musím dodávat, že doba, která mě viděla trpět tak, jak ještě nikdy netrpělo žádné smrtelné srdce, je nejhloupější a nejnižší ze všech, neboť je obdobím pohybu ve všech oblastech: lásce, umění, vědě i politice? Nechci se déle zdržovat u tohoto tématu, jež je mi tak málo vlastní a je zcela nehodné mému charakteru a nadání. A přesto miluji a obdivuji svou dobu a děkuji mému Mistru, že mě do ní uvrhl: neboť nadbytek pohybu je putrefakcí a zdrojem nového života.

Tyto stránky jsem napsal pouze pro tebe, můj synu ve vzdálené budoucnosti. Ars Magna je pyramida, jejíž základna je široká a do výšky se zužuje. Vtiskl jsem svému Velkému Dílu tu nejmenší rozlohu a největší možnou váhu, aniž bych se snažil být vyslyšen zmítanou elitou tohoto období Turby, a tedy putrefakce: naše velké politické a sociální války jsou strašlivými poli, naše pojetí lásky mrvou a naše věda měkkým zrnem, jež slunce obnovy ještě nenechalo vyklíčit.

Ó Pohybe, Krvi vytrysklá v božském Fiat, když jsem Tě zatratil, byl jsem sám úderem Mistrova srdce! Nyní se mé nohy opět pevně opírají o zemi, mou matku. Chci žít, žít a pracovat pro lidi, mé nepřátele.

Probuď se, Vesmíre, rozlij se přes miliar­dy mléčných drah, tvých žil, ó, magická Krvi vytrysklá z Mistrova srdce! Ó, živote, svatý živote, zjev se v hlubinách stínu, nesmírný a zářivý. Požehnaná hodina! Den země, surový jako muž a prolhaný jako žena, zavírá oči oceánů a moří a pohled moudrosti klesá z myriád očí na mou pozlacenou duši. Má noční pravda se probouzí, jsem svobodný, svobodný! Již nejsem zbabělým tvůrcem iluzí; skoncoval jsem s komedií očišťování pozemské věci, již miluji svou slabostí. Jsem svobodný! To je, jako kdybych byl mrtvý. Buď zdráv, vesmíre, má lásko!

Z francouzštiny přeložil Jakub Hlaváček. Knihu Ars magna připravuje k vydání nakladatelství Malvern.