Pánbůh má těch rumrejchů plné zuby

Stanislav Komárek: Západ v mlze
Academia, Praha 2013 

Už černá obálka s motivem přesýpacích hodin naznačuje, že nová sbírka novinových článků Stanislava Komárka nebude veselým čtením. Autor drsně demaskuje sebeklamy západní civilizace: demokracie je posvátnou krávou, ale ve skutečnosti mají občané na rozhodování minimální vliv, neboť vše je řízeno anonymně pomocí psaných i nepsaných předpisů. Verbálně se podporuje individualismus, ale většina lidí je stále zaměnitelnějších: „[…] nepřiznaným cílem naší společnosti je nové zglajchšaltování, zastíněné egocentrickou fasádou. Já, já, já! Profily jednotlivých Vaňousů na facebooku svědčí o zoufalém nedostatku fantazie a téměř úplné identičnosti spojené se sebeglorifikací, dříve obyklou jen u knížat.“ Oficiálně se hájí svoboda slova, ale existuje celá řada tabuizovaných témat, politická korektnost s jejím nepřirozeným jazykem navazuje na orwellovský newspeak. Všechno ve společnosti se podřizuje ekonomice, která ale už nic neprodukuje, omezuje se na rozdělování subvencí a státních zakázek. Právní stát, jenž je modlou, vede k absurdním žalobám na kohokoli kvůli čemukoli, což způsobuje atmosféru všeobecného podezírání.

Komárek se rád stylizuje do jurodivého proroka, který říká nepříjemné pravdy padni komu padni. Současnou euroamerickou společnost vidí jako infantilní, nezodpovědnou, změkčilou, vyžadující stále nové požitky a nezřízeně spoléhající na státní autority, k nimž však nikdo není loajální. Zajímavě píše o současném umění jako o obrazu Doriana Graye, do nějž civilizace vytěsňuje svoji temnou stránku: „Zdá se, že čím je společnost logicky provázanější a spoutanější všemi úředními formuláři, inženýrskými a kompjútrovými sítěmi a dalšími regulemi a čím méně je prostoru pro bizarnost v každodennosti, tím větší její ocenění v umění […]. Je to pouhá neškodná kompenzace přehnané spořádanosti, nebo slyší dnešní umělci, ne méně citliví než jindy, syčení pekel v našich duších, které jednou vtrhne do světa?“

Nutno přiznat, že většinu z toho psal Komárek už v době, kdy se kritickým hlasům nenaslouchalo. Jeho kniha Západ v mlze poněkud připomíná román Anthonyho Burgesse 1985, líčící rozklad společnosti, v níž všichni znají svá práva, ale už nikoli povinnosti. Oba autoři mají v mnohém pravdu, ale zároveň zjednodušují více, než je zdrávo, a hyperkritičnost vůči okolí u nich jde ruku v ruce s nekritičností vůči vlastním nápadům. Přitom psát pravidelně texty, které by byly přijatelné pro česká média, vede nutně k myšlenkové pohodlnosti. Pokud bychom z Komárkovy knihy odstranili redundantní informace, zhubla by asi na třetinu.

Stabilita a nuda prvního desetiletí třetího tisíciletí kamsi nenávratně zmizela, po celé Evropě vypukají pouliční nepokoje, osvědčené pravdy přestávají platit, všeobecná podrážděnost vzrůstá. Pochopitelně se hledají viníci. A Komárek bez váhání ukazuje na osvědčené fackovací panáky většiny internetových mudrlantů: multikulturalismus, ekologové, intelektuálové.

Politická korektnost, která vznikla za účelem ochrany zranitelných menšin, vede nakonec k tomu, že o některých společenských skupinách není možné říct nic negativního. Právě tady Komárek neodolal svému sklonu k vtipkování, které je pohříchu až přespříliš pokleslé: „[…] třeba Othello, Afroital benátský, by přímo volal po revizi […], kdyby barvy jednajících osob byly obrácené a kopírovaly tak odvěké mužské a koloniální násilí? A nebylo by lépe drastickou scénu se škrcením vynechat úplně? Benátčan Otho pozve svou ghanskou přítelkyni na návštěvu a příjemně se projedou v gondole.“ Zajímavější je myšlenka, že současná politická korektnost je pokrytecká, neboť se vztahuje jen na ty kultury, které nejsou pro Západ žádnou konkurencí (například Eskymáci, vlastně Inuité), kdežto vůči Číně se v médiích pěstují předsudky vesele dál. Pro Čínu má ostatně Komárek už léta slabost, stejně jako pro Turecko, a ekonomický růst obou zemí autor dává za vzor stále neefektivnější Evropské unii. Dle Komárka je jen otázkou času, kdy dynamičtí Asiaté zpohodlnělý Západ převálcují.

Komárek má zkušenost emigranta, to je důvod, proč naštěstí nesdílí další zálibu současnosti, totiž svádět všechny problémy na přistěhovalce. Konstatuje, že postindustriální ekonomiky udržuje v chodu levná práce gastarbeitrů, kterým se starousedlíci odměňují převážně byrokratickou šikanou: „Kombinace velmi přísných předpisů a jejich masového obcházení uvádí v život vpravdě darwinovskou selekci našich budoucích spoluobyvatel, drsně upřednostňující me­zi cizinci ty, kteří v tom »umějí chodit«, vědí kde co podstrčit a mají co možná nejméně skrupulí.“

Západ v mlze ukazuje, že postmoderní myšlení umožňující překračovat hranice paradigmat a spojovat věci zdánlivě nesouvisející může narazit na své limity. Autor sám na sobě demonstruje svou oblíbenou tezi, že každá dobrá myšlenka se při důsledné aplikaci zvrátí v pravý opak. Esej má být čtivý, ale neměl by svévolně zaměňovat fakta s dojmy: příkladem může být Komárkova záliba v lidové etymologii, z níž suverénně vyvozuje autoritativní soudy nad světem. Mnohé Komárkovy texty jsou spíše narcistní rétorická cvičení bez pointy, libující si v laciném negativismu, který poněkud připomíná Jirku z románů Richmal Cromptonové a jeho oblíbenou hlášku: „Já jenom konstatuju fakt.“ Čteme-li Komárkovy novinové sloupky s odstupem dvou tří let, vidíme, že mnohé senzační události, z nichž tehdy vyvozoval apokalyptické vize, dávno upadly v zasloužené zapomnění. Vzpomínám si, jak mne zarazilo nadšení, s nímž intelektuální skeptik Komárek vítal nástup Nečasovy vlády (dnes už si snad všiml korupčních skandálů i stále rostoucího státního dluhu). Právě texty zabývající se ekonomickou krizí a způsoby jejího řešení bezděčně odhalují logické rozpory volnětržní ideologie. Zpravidla Komárek sociální inženýrství odmítá (jeho oblíbeným pořekladlem je, že duch vane, kam sám chce), občas ale přichází s nápady na technokratické okleštění demokracie. Vůbec je zajímavé, jak je současná pravice posedlá eugenikou: abychom my, kvalitnější lidé, byli opravdu svobodní, musíme co nejvíc omezit práva všech ostatních. Vážně míněné návrhy, aby důchod dostávali jen ti, kterým na něj jejich potomci vydělají, jsou extrémním příkladem tohoto uvažování.

Jenže neochota občanů přinášet oběti je právě důsledkem neoliberální propagandy a její teze, že společnost neexistuje a že životním vítězem je ten, kdo umře nejbohatší. Těžko například trestat nezaměstnané, když práce pro ně prostě není a nebude: nejen pro nekvalifikované jedince, kteří dřív aspoň zametali na dílně špony, ale třeba i pro humanitní intelektuály, příliš přemýšlivé na to, aby z nich byli dobří úředníci nebo obchodníci. A proč by se vůbec měli ti nejchudší omezovat, když bohatí prchají do daňových rájů? Komárek si příliš často protiřečí. Chvilku se s žoviálním cynismem posmívá lidské pošetilosti a vzápětí zvedá karatelsky ukazováček a lamentuje, jak je prostý lid neuvědomělý, chtěl by si jenom užívat, jak to vidí u panstva.

Komárek je samozřejmě příliš inteligentní na to, aby kalouskovské recepty přijímal bez výhrad, například odmítá zavedení školného: vzdělaný občan je pro stát dobrá investice. Horší je už představa, že vysokou školu musí mít většina populace, což nutně vede k devalvaci její úrovně (autor současnou podobu univerzit vtipně přirovnává k dennímu stacionáři) a masové produkci vysokoškoláků, kteří neznají nic kromě komiksů a televizních seriálů: „[…] pojem vzdělání je plastický jako žvýkací guma a dnes samozřejmě neznamená intelektuální péči o duši a znalost evropské kulturní tradice, ale školení v technologiích materiálních, informačních a mocenských.“

Nejlepší texty jsou ty apolitické v závěrečné části knihy, například nekrology za Zdeňka Veselovského a Josefa Škvoreckého či anotace starých cestopisů – při nich si čtenář vzpomene na Komárka v lepších časech, otevřeného a zvídavého, jehož texty byla radost číst. Současný elitářský moralista, vnucující celému lidstvu žíněnou košili a jásající nad blížící se zkázou hříšného lidstva ve stylu pana Fajsta, působí jen jako další postavička z tuzemského mediálního panoptika. 

Jakub Grombíř