Třítažky, bauhaiku a Darmošlapův deník

Zcela svébytné útvary, japonským haiku však bezesporu inspirované, píše chebská básnířka, fotografka a výtvarnice Viktorie Rybáková (nar. 1961). Při své skromnosti je nenazývá „haiku“, ale „třítažky“, neboť jak sama říká, „k haiku patří výtvarná stránka znakového písma, bez něj je haiku jako oblak bez větru“. Podobně děčínský básník J. H. Kalif (vlastním jménem Jan Kalivoda, nar. 1977), jehož velmi oslovila Bašóova Úzká stezka do vnitrozemí, zasazuje svá haiku do prostředí, kde se z důvodu své profese pohybuje nejvíce – na stavbu. Nazývá je „bauhaiku“ (odvozeno od německých slov Baustelle – staveniště či Bauarbeiter – stavební dělník). Šumavský básník Roman Szpuk (nar. 1960) se kromě psaní haiku – samostatná sbírka Kámen v botě (Stehlík, 2012) – zabývá také úvahami o procesu jeho vznikání či o jeho zpětném působení na básníka, jakož i o pochopení smyslu a procítění hloubky této poezie. 

Viktorie Rybáková 

Třítažky 

Haiku :-

zastavené kyvadlo

Les přečuhuje

Neklidná borovice

Výbojná bříza

V krysím ráji

Bezdomovec

Na mříži list

Co zbylo z anděla?

Jehla v parku

Dnes byl les smutný

jako o pouti

snad že ho opouštím?

Hořec

Hora bez hory hořekuje

Hoř – kost!

Ropucha spánku

Měsíc

kváká ze studny

Korouhev zpívá

Mrak za komínem

Let let

Rozkvetlé trnky

Sníh na poli

Zdechlý kůň taje

Básník skládá haiku

Uhlí pod sněhem

J. H. Kalif 

Bauhaiku

nahé břízy

drkotají suky

tatra nezná bratra

řeka v peřejích

stříbro loví

oko není píča

klié!-klié!

kleje datel ze smrku

čučut-čučut, na to Vasil

ze štěrku zajíc

chlastem to začíná

práškama končí

na dně žlabu

vysychá zmije

krtek nad propastí

Roman Szpuk

Z deníku darmošlapa
(říjen 2006–duben 2008) 

Haiku vyžaduje pozornost, zcitlivění a otevřenost oběma směry: Do sebe i ven. Roste z ticha a očekávání. Kéž nepromluvím, nenapíšu, dokud nejsem vyzván.
Haiku nabízí čtenáři i básníkovi hlubinné porozumění. V ústraní mysli. V zálivu vůle. V zátiší nitra. Ve svíci na oltáři. V boho­službě beze slov. Kéž nic nevyžaduji.
Haiku je plodem záblesku a čirého nazírání. Jak na malé loďce kéž potěžkám dobře slova. Vždy je jen milostí, jíž se musím vydat naproti, na cestě bez cíle.

Jako mariánské zjevení, jež dosud probíhá a kterého se preláti bojí, tak živé je haiku.
Haiku je jedinečný kamínek, jenž se neodlišuje od jiných kamínků na cestě. Jako by existovala skutečně jediná žena – a přicházela ke mně stále znovu, v různých převlecích.
Haiku je už složený hlavolam. Jde o to, aby se nerozložil v mojí mysli.
Jediné haiku nechci vymyslet, vytvořit ve fantazii. Chci je jen vidět.
Někdo jde se mnou a říká mi: „Teď a tady.“
Z posledních sil. Ne-li ze všech, tedy z posledních.
Je to askeze – svoboda poznání: Nemusím. Stačí, že jsem.

Totální porozumění haiku 

Jak býti na cestě a zároveň na místě? V pohádce bratří Grimmů Ó, radostné cestování jde syn chudé vdovy do světa. Prochází řadou zkušeností, z každé si odnese jakési rčení, co bylo slušné prohodit, jak situaci okomentovat. Dojde k řadě nedorozumění. Tak se třeba na svatbě naučí říkat: „To je veselka, radost podívat.“ Když se však později objeví náhodně u požáru a zopakuje to, co se od něj vyžadovalo na svatbě, dostane zcela logicky výprask. 

Dokonalé haiku je pravým opakem těchto konvenčních průpovídek. Hrdina pohádky Ó, radostné cestování zůstává ve světě a vlastně i sám v sobě stálým cizincem. Avšak haiku – ať je napíšu kdekoliv a kdykoliv – mi poskytuje i v pustinách domov, v němž bude porozuměno každému mému slovu. Stačí vejít pod jeho střechu. V tomto smyslu chápu i slavné tvrzení Fridricha Hölderlina: „Básnicky přebývá člověk na této zemi.“ Přebývá, tedy bydlí, je „na místě“, kamkoliv jde.

Poznámky k pravdivosti haiku 

Lžu-li, abych byl přijat – marná snaha –, je přijata má lživá podoba. Stejně tak i zachráněna je má lživá podoba. 

Milosrdná lež je pouhým odkladem. Lež bude vždy nakonec zjevena. Je to jen odklad pravdy. A existuje-li pouhé Nyní, Teď? Pak není odkladu. 

Nelhat! Za pravdu platí se hned teď. Pravda a cena za ni – jedno jest. Cena za pravdu netíží, je pravdou.

Nelhat nic o smyslu činnosti. Konat něco zjevně nesmyslného. Vyhazovat v podzimním parku listí nad hlavu. Urovnávat kaménky ve výkopu, který má být zasypán. Foukat fénem z okna do mrazivého větru. Tuto marnost objevit a soucitně přijmout. Podílet se na ní – beze strachu. 

Držet strunu napnutou, dokud zní. Cloumat sutí slov až do znechucení. Až se kameny usadí, nepůjde s nimi nijak hnout. To je soustředěná práce na okamžiku haiku. Pravdu nelze přenášet tam a zase jinam, nelze ji hlásat. 

Děkování jen v ohromení. Z nemožnosti vyjádřit to příměji, celistvěji a opravdověji. Děkování jako rozkvetnutí, nikdy ne pro očekávání druhého, nikdy před publikem. Nikdy ne ve lži. Děkování proti zdi či do vzduchoprázdna. Děkování po veškerém odmítnutí. 

Leckdo si myslí, že lež je plodem obezřetnosti, úskoku. Ale zvonky mluví o něčem jiném. Znovu a znovu ozývají se, drobné, varující, že tady jsem se už bál a dotýkal se jich v neopatrnosti. Postupem času stačí tak málo, trochu zakolísat v chůzi, a hned se rozezvučí. A nebo slabounké pojistky, které ihned, nastaveny na sebe slabší chtíčnou myšlenku, praskají. A člověk se ocitne v tmách a hned je mu jasné, že někde zavadil. 

Jednou z cest od pravdy je diskuse. Diskusí se hledá společná řeč. Snažím se v ní něco vy-světlit. Tedy osvětlením učinit druhému přijatelným, potřebným. Diskusí se nehledá pravda, ale vzájemné po-chopení. Jde tedy opět o vlastnictví: Chopme se (ho)! Nechme se u-chopit. Proto haiku nevysvětluje – jen obtahuje slovy pozornost. Aby se tím, že bude vy-světleno, vlastním stínem nevzdálilo pravdě. 

Věci ve své pravdivosti nemají účelu. Jedna z metod západní poezie tkví v hledání nových účelů: Lze mrakem zametat? Haiku se vrací od účelu k věci samotné, jak se jeví v tom kterém okamžiku, znovu-nově.