z básní Renáty Berkyové

Renáta Berkyová (nar. 1985 v Rimavské Sobotě na Slovensku) je romská básnířka žijící v Praze. Romštinu používala její rodina jen částečně, svou poezii píše převážně ve slovenštině. Je absolventkou bakalářského programu  oboru Romistika na FF UK v Praze, kde nyní dokončuje magisterské studium. Publikovala v časopisech Romano voďi a Romano hangos. V roce 2006 získala první Cenu Mileny Hübschmannové v kategorii poezie a následně debutovala ve sborníku To nej... z Literární ceny Mileny Hübschmannové (2007). Její tvorba byla dále publikována na stránkách Romea.cz v rámci projektu Šukar laviben le Romendar / Romové píší (2010), v časopise pro světovou literaturu PLAV (č. 11/2011) nebo v Čítárně elektronického nakladatelství KHER (2013). Její pohádka Brišind byla zahrnuta do e-knihy Otcův duch a jiné pohádky romských autorů, vydané nakladatelstvím KHER v roce 2012.

Panoráma I

Nohy sa po lese ženú

po lese obsypané mokrým lístím

ktoré zahaľuje ženu.

Ťažká hlina ju istí.

Na konári sedí vrana

a pohľad pichá do vypuklej zeme.

Už od rána.

Vôkol pusto a bez vrany –

mŕtvo.

Panoráma II

Hranol vklenutý do zeme

sa vysmieva ľuďom,

ktorým sa mokrá hlina lepí na topánky.

A sivá stuha dažďa

viaže dáždniky do smútočných kytíc.

Sám vojak v poli

spúšťa sa dolu lanami.

Teraz máš dobrú skrýš

a tmy sa báť nemusíš!

Pochod

Zaliata slnkom

na úpätí hory

stojí

drevená zvonica.

Skromne pyšnie

a rastie do hĺbky.

Tíšivou vôňou práchnivého dreva

objíma mi myseľ,

keď túlavým krokom

poneviera sa mi

ako zbitý pes

vylizujúc rany.

A potom,

neviditeĺnou rukou,

rozozvučí zvony,

ktoré už niekde dávno

niekto roztavil.

Klop, klop...

Klop, klop...

ahoj, tak ako?

potešilo ťa dnes niečo?

neubližujú ti?

a vôbec... máš sa?

≈

Páram prstom oblaky

až z nich visia

biele nite,

kĺžu po nich vtáci

a jediná odpoveď –

Slečna, uvidíte...

Autobus

Krajina beží

za sklom autobusu.

Už dozreli čerešne.

Došlo mi.

A medzi myšlienky

mi padla slza.

Čerstvá, zrelá,

jedna, druhá…

zbieram ich

do trička

a márne sa skrývam

pred ľuďmi

ako dieťa pristihnuté v cudzej záhrade.

Sparno je,

zoschli vetvy

koruna kľaká k zemi.

Je Ti to jedno.

Omyl

Mýlila som sa, že sa mýlim.

Ty nevieš stáť vo dverách,

len byť pár dní sám

uzavretý do mňa.

Kým stojím vo dverách.

Letná

Na dlani sa kľukatí

lesná cesta,

ohýba vetvy a jar.

Od páľavy

skleslá.

Do rybníka pozeraj,

splietaj ústami riasy a dno

ti vyberiem,

zložím v papierové lietadlo.

A letí...

prímorským vzduchom

medzi dve večere

dva úsmevy na tanieri.